Láskyplně ukázaný prostředníček české holubičí povaze v románu Miroslava Žambocha

Matyáš Horek sám o sobě uvažuje jako o účetním, který vždy ví, co má dát a co má dostat. Ovšem od života chce víc, než jen vydělávat peníze. I proto je členem Aktivních záloh ozbrojených sil České republiky. A i proto přijme nabídku účastnit se mise v Afghánistánu. Přestože to znamená rozpad manželství (beztak dávno nefunguje). Spolu s dalšími záložáky má pod vedením až záhadně schopného kapitána Nováka v Kábulu vyzvednout výzkumný tým složený z amerických vědkyň. Nová afghánská vláda se odhodlala ukázat světové (nejen) vědecké obci přívětivější tvář. Ale proč si své lidi nevyzvednou sami Američané? Protože je v Afghánistánu skoro nikdo nemá rád. Češi, navíc v uskupení nikoliv regulérní armády, jsou pro zúčastněné strany nekonfliktní variantou.

Jednoduché vyzvednutí se však nekoná. Američanky nejsou na určeném místě. Následně se někdo pokouší sabotovat české letadlo, množí se podivné náhody a znepokojivé souhry okolností. Ukazuje se, že česká jednotka byla jak nejlepší, tak nejhorší možnou volbou. Protože už od Karla Michala a jeho výborné satiry ze šedesátých let Čest a sláva dobře víme, že jakmile se pro něco rozhodneme, tvrdohlavě to dotáhneme. Proti všem. A tak Češi vyráží do Vachánského koridoru, v němž se zanedlouho rozpoutá peklo. Tahle pokažená mise přivede svět na pokraj třetí světové války – a čtenáře pravděpodobně k rozhodnutí začít (případně nepřestat) posilovat, protože tuhle skoro osmisetstránkovou bichli není jednoduché odložit a je nutné ji tahat všude s sebou, dokud ji nedočtete.

Snad až příliš produktivní autor

Miroslav Žamboch (* 1972) publikoval porůznu už v devadesátých letech, ovšem průlomovým pro něj byl rok 2000, kdy mu vyšla sbírka tří novel Poslední bere vše. Představil se v ní coby autor zbožňující akci a schopný střídat barvité prostředí plné magických udělátek s minimalistickými dobrodružstvími z pouští nebo z jiných odlehlých krajin. Žamboch miluje osamělé vlky, kteří se řídí svým vlastním kodexem, v jehož rámci neváhají čelit přesile, obětovat sebe sama a vůbec jít za hranu možného (a přijatelného). V následujících letech publikoval množství románů a povídkových sbírek, z nichž hned několik patří ke zlatému fondu české porevoluční fantastiky.

V rámci hrdinské fantasy vyniká jeho cyklus s charismatickým Koniášem. V postapu (v postapokalyptickém žánru zobrazujícím svět po globální katastrofě – pozn. red.) dominuje krátký román Seržant (2002) s jedním z nejvíce nekompromisních konců, jaké česká fantastika dosud nabídla, či titul Drsný spasitel (2007). Svazek Bez slitování (2003) je brutální variací na hammettovskou Rudou žeň, o rok mladší Líheň pro změnu zábavnou poctou ikoně české akční školy Jiřímu Kulhánkovi. Sbírku Megapolis (2003), původně publikovanou jako e-knihu, můžeme označit za úlet napsaný pro radost, autor tady předjímá některé prvky později v zahraničí tak populárního subžánru bizarro. Vedle toho Žamboch spolu s Jiřím W. Procházkou rozjel sérii Agent JFK, do níž svého času přispíval každý, kdo v české fantastice něco znamenal, od Ondřeje Neffa přes Františku Vrbenskou a Vladimíra Šlechtu až po Jana Kotouče či Jana Hlávku.

Miroslav Žamboch v příspěvku na Facebooku z 2. listopadu 2025: „Rukopis Afghánistánu navždy odeslán do Tritonu. Pracoval jsem na něm od roku 23.“ Zdroj: Facebook Miroslava Žambocha

Ačkoliv tedy Žamboch střídal subžánry, nešlo si časem nevšimnout, že se zacyklil. Ve velkém produkoval podobný typ hrdinů, podobný typ zápletek. K tomu má pochopitelně v žánrové literatuře sklony kdekdo. Ovšem u Žambocha se to spojilo ještě s obdobím, kdy objektivně stylisticky upadl – pravděpodobně nechtěným vrcholem je v tomto ohledu próza Zakuti v oceli (2016) balancující na hraně čitelnosti. Avšak trilogií Veterán (2021-2022), zasazenou do světa již zmíněného Seržanta, se znovu vyšvihl mezi autory, které je radost číst. Především v prvním díle cyklu pobavil tím, jak míchal své oblíbené motivy magické military s prvky jako z prvorepublikových rodinných ság.

Afghánistán navždy je výletem zcela mimo mantinely fantastiky. Děj je zasazený do plus minus naší současnosti, a i když jednou z hrozeb, s níž se musí čeští záložáci (a jedna záložačka) vypořádat, jsou čínští supervojáci „vyrábění“ na tajné základně řízené velmi samostatnou UI, tyto motivy nevybočují z linie například extrémně populárních technothrillerů Toma Clancyho.

Úcta k profesionalitě

Klasická military se v české fantastice příliš nenosí; možná i kvůli stínu Dobrého vojáka Švejka a přikrášlené tezi z dob národního obrození o „holubičí“ povaze. Přitom akční fantastika u nás již několik desetiletí dominuje, ovšem sází spíše na výrazné individuality. Nicméně přece jen sílí patetický výskyt čestných vojáků, oddaných službě vlasti i ochraně slabších a bezbranných. Oklikou – konkrétně nenapojením na české prostředí – na to jde Robert Fabian, jehož Mariňáci jsou prototypem military science fiction. Postavy vyloženě spojené s českým armádním prostředím se postupně objevují například v populárních knihách Františka Kotlety už od dilogie Perunova smrt. Štěpán Kopřiva sice nesáhl po armádní jednotce, ale ve skvělém románu 101 minut popsal smrtelně nebezpečnou záchrannou akci v pražském metru. To, co tyto knihy spojuje, je úcta k profesionalitě – záchranářů i vojenských jednotek.

Afghánistán navždy se právě kolem profesionality točí. A je lhostejné, že v jádru vyprávění se nacházejí „pouzí“ záložáci. Což autor vtipně zakomponuje do jedné z výměn mezi Matyášem Horekem a zajatým čínským vojákem, jenž se ptá, kteréže ze slavných západních jednotek jeho muži čelili – odpověď, že záložákům jakési podivné zemičky ve středu Evropy, zde má svoji sílu. Vůbec je třeba Žambocha pochválit za – na jeho poměry – nadstandardní porci černého humoru (především ve způsobu, jakým členové jednotky glosují své vlastní ztráty a zranění) a národoveckých štulců.

To neznamená, že se kdesi v horách Afghánistánu utrhly ze řetězu slavné „smějící se bestie“; pouze jde o občasné uvolnění. Jinak Žamboch pečlivě buduje atmosféru hrdinského patosu. Novák – a později Horek – se svými muži mají jasné priority: zachránit nejprve Američanky, později jednoho z vlastních lidí, a nakonec nevinné civilisty, kteří se spolu s nimi dostali do mlýnku velmocenských zájmů. Díky zdůrazňování tohoto nastavení podobné knihy dobře fungují jako pozitivní morální vzor.

Správné palebné průměry

Žamboch si je zároveň dobře vědom toho, co by měl znát každý dobrý autor či autorka fantastiky – vaše fiktivní světy vám fanoušci a fanynky uvěří pouze tehdy, když je vybudujete poctivě. Žambochovi lze věřit, když v rozhovorech vypráví, jak si rešeršoval zbraně, munici či dopravní prostředky, které by jeho postavy měly využívat. I to, jak jedním z prvních podnětů byla fotografie české jednotky na misi právě v Afghánistánu, kterou mu poslal jeden z jeho čtenářů. Když autor v zájmu fabulace sahal k posunům reality, tak jen v nezbytné míře.

Co největší realističnost je znát i ve způsobu, jakým popisuje střety s nepřítelem. Líčení to jsou na hony vzdálená bojům, které podstupují „superhrdinové“ v autorových starších knihách. Byť několikrát dojde na střety tělo na tělo, základem jsou spíše boje na dálku, kde velkou roli hraje i to, kdo má jaký dostřel. Přitom i tenhle technicistní způsob boje vzbuzuje v Žambochově podání napětí a strach o postavy, neboť s každým střetem se možnosti zužují a jen se oddaluje okamžik, kdy prostě rozhodne hrubá síla.

Až posedlým důrazem na správné uchopení technické a strategicko-taktické vojenské složky lze pak vysvětlit některé slabší prvky knihy. Třeba způsob nakládání s poznámkami pod čarou – někde se něco vysvětlí hned dvakrát, jindy zase ne při prvním výskytu daného termínu. Na druhou stranu, občas jsou tyto vysvětlivky vtipné, jako když se uvádí – aby nedošlo k nepěknému omylu –, že KSČ je Komunistická strana Číny. Horší je, že se občas Žamboch zapomene, v jakém stavu jsou členové záchranného týmu. Minimálně dvakrát může být čtenář oprávněně zmaten, jak to, že je některý z Čechů stále ještě vůbec naživu. Zároveň je škoda, že se tu minimálně pracuje s onou tolikrát zdůrazňovanou skutečností, že čteme o záložácích. Přitom například povzdech jednoho z hrdinů, jak obdivuje spisovnou mluvu jistého kolegy, protože on sám má sklony coby dítě učitelky češtiny vzdorovitě mluvit sprostě, ukazuje, že tady měl Žamboch k dispozici silný prvek, aby se postavám dostal ještě víc pod kůži. Protože pochopitelně to, na čem kniha po dlouhé, ale nutné expozici staví, je emoční dopad toho, když se začne umírat.

Běží však o věci, které je snadné omluvit, protože intenzitu příběhu a stupňující napětí směrem k závěru (obsahuje hezké pomrknutí k již zmíněnému Agentovi JFK), Miroslav Žamboch drží. Napsal tak jednu ze svých nejzajímavějších a nejčtivějších knih, které chybí jen doladění detailů, aby patřila k jeho vůbec nejlepším. A pokud se na pole military vydá v budoucnu více autorů a autorek, bude pro ně Afghánistán navždy jistě jakýmsi zlatým standardem.

Obálka Žambochovy bezmála osmisetstránkové military, repro: Triton