Lidi jsou chovanci a zvířata vládnou. Román psaný v ruském vězení a propašovaný ven v dopisech

Vězeňská próza Chovanci, která v originále vyšla předloni v ruském exilovém nakladatelství Babel Books Berlin, vyrostla ze zpěvu. Přesněji – z kočičího zpěvu. Žeňa Berkovičová (* 1985) začala hned po zatčení posílat v dopisech básně převlečené za prózu: pěkně slovo vedle slova, aby všechno vypadalo jako obyčejný dopis. Už během prvního měsíce se v jednom z nich objevil kocour. Po krátké zprávě, že se autorka dala do psaní většího textu, přišly i poémy a balady. V těchto zpěvech se procházíme zahradou ruské literatury: jsou to kočičí variace známých básní Borise Pasternaka, Josifa Brodského, A. S. Puškina či N. A. Někrasova. Těmito zpěvy kocour drží pohromadě celé kočičí plémě obývající dvůr a sklepy věznice-mňauznice (což je výborný novotvar překladatelky Kateřiny Šimové).

Kocour přitom má řádně rozvětvený literární rodokmen. Podobně jako jeho bezejmenný příbuzný z prologu k Puškinově Ruslanovi a Ludmile zpívá, vypráví pohádky a otevírá dveře do kouzelného světa. Od Bulgakovova Kňoura (v překladu Aleny Morávkové) či Kocomoura (v překladu Libora Dvořáka) z románu Mistr a Markétka si do kožichu nalil výřečnost, drzost, samostatnost a zálibu ve skandálech. Je pravým opakem vzdělaného a pohodlného kocoura Moura německého spisovatele E. T. A. Hoffmanna, ale ani Berkovičové kocour není proti tomu trochu si zafilozofovat nad životem. V příběhu mu několikrát pěkně vypráší kožich. Přijde o veškerou autoritu, nicméně dokáže si znovu najít vlastní důstojnost. V něčem tak připomíná Matroškina z dětské knihy Eduarda Uspenského Strýček Fjodor, pes a kocour a jeho prostokvašinského světa.

Ruská divadelní režisérka, dramatička a básnířka Žeňa Berkovičová, zdroj: Artists at Risk Vonnection

Z mňauznice ven a zase dovnitř

Kocourovo vyprávění propojuje dva světy a mezi nimi nechává téct dva protichůdné proudy. Jeden míří od autorky ven, na svobodu. Spojuje ji s jejími blízkými, především s dcerami, jimž je kniha věnována, i s kulturou a civilizací, jež ji zformovaly a nyní zůstaly za vysokým šedým plotem. Druhý proud vtahuje čtenáře dovnitř, do samotné mňauznice. Pomalu si osvojujeme její denní rytmus, zákony a ubíjející čekání na soud a vynesení trestu. Jak takový svět vypadá bez kočičího převleku, ukazuje zápis z deníku Ženi Berkovičové:

Byla tu žena, co ji měli každou chvíli převézt z vazby, domů nebo do lágru – to už si přesně nepamatuju, a i ona už to měla úplně na háku. A napařili jí důtku za to, že se přes den válela v neustlané posteli, požadovali po ní písemné vysvětlení. Napsala toto: JÁ, TA A TA, ROK NAROZENÍ, PARAGRAF, CELA, JSEM LEŽELA PŘES DEN PŘIKRYTÁ DEKOU, PROTOŽE MI UŽ TADY Z TOHO VŠEHO JEBLO. DATUM, PODPIS.

Ale zpět ke zvířatům. Právě ona jsou v této vězeňské fantasy svobodná – a lidé jsou jejich chovanci. Označení „vězeňská fantasy“ používá recenzentka Viktoria Artemjeva. Jenže kočičí perspektiva má ještě jiný původ. Slovo „kot“, tedy kocour, má ve vazební věznici a vězeňském žargonu vlastní význam: KOT (tedy kocour) jako „Korennoj Obyvatěl Tjurmy“, volně „skutečný obyvatel věznice“. V jednom z dopisů se Berkovičová podivuje, že se i ona brzy stane takovým KOTem, tedy někým, kdo ve vyšetřovací vazbě strávil víc než rok. Odtud je ke slovní hříčce už jen kočičí skok: skutečnými obyvateli věznice jsou přece kocouři a kočky. Zvířata na vězeňském dvoře si říkají „SVOBODNÍ“. A kdo jsou jejich chovanci či mazlíčci, pro něž má ruština stejné slovo? Ano, správně – lidé! O jednu ženu se tu zvířata starají svým velmi osobitým způsobem. Protože kdo by nechal domácího mazlíčka ve štychu…

Zatímco kočky si zakládají na svobodě, švábi na funkcích. Vedle koček se děje účastní strážní pes, holubi, vrána a hlavně krysy a švábi, neodmyslitelní obyvatelé vězení. Kočky svou nezávislost dotahují tak daleko, že ani nenosí jména. Švábi vyznávají jinou životní filozofii: po hloučcích čekají v rozích vězeňských kanceláří i cel, a jakmile zaslechnou něčí funkci, pět šest švábů si ji okamžitě přisvojí. A začnou podle ní mluvit a jednat. Na zvířecí schůzi se tak ozve šváb Vyšetřovatel Poliščuk, Soudce Dubkov nebo Soudní znalec Silanťjev. Každý má k situaci co říct. Švábi si dokonce vymohli „kolektivní přítomnost“ a „kolektivní rozhodování“. Funkce je funkce, i když má šest nohou.

Když šváb rozhoduje

U švába Soudního znalce Silanťjeva ovšem začíná tuhnout úsměv: jeho jméno i funkce totiž pocházejí ze skutečné kauzy. Roman Silanťjev, profesor a religionista působící na Moskevské lingvistické univerzitě, v roce 2018 prohlásil, že zakládá novou vědu, „destruktologii“. Při té příležitosti otevřel na univerzitě také „destruktologickou laboratoř“, v níž zkoumá a komentuje „výzvy, jež ohrožují lidský život, zdraví a blahobyt“. Ačkoli tento vynalezený vědní obor nebyl nikým uznán, Silanťjev vystupoval v procesu s Berkovičovou a Petrijčukovou jako soudní znalec. Na základě zhlédnutí videozáznamu inscenace vypracoval posudek, podle něhož inscenace Finist jasný sokol vykazuje známky „ospravedlňování terorismu“, „radikálního feminismu“ a také „vzepření se androcentrickému společenskému řádu Ruska“. Tedy řádu, v němž se mužská zkušenost a perspektiva bere jako norma pro celou společnost.

Jeden z ručně psaných dopisů Ženi Berkovičové, naskenovaný a odeslaný z vězení, zdroj: Artists at Risk Connection

Advokátka Berkovičové poslala v roce 2023 dotaz na ministerstvo spravedlnosti a odpověď odborné instituce zděla jasně: „Destruktologie není věda,“ píše se ve vyjádření Ruského federálního centra soudních znalců při ministerstvu spravedlnosti, „destruktologická soudní expertíza“ neexistuje. Rozsudku toto vyjádření nezabránilo. Berkovičová byla po více než roce ve vazbě odsouzena k šesti letům odnětí svobody a poslána do pracovní kolonie, kde si nyní trest odpykává.

Spojení švába a úřední funkce je neodolatelně směšné. Jenže výroky, které tu znějí, sehrály v reálné kauze klíčovou roli. Zprávy z dopisů Berkovičové z pracovní kolonie navíc svědčí o pokračujícím deptání a množství kázeňských trestů. Autorka tráví i několik dní v trestní cele, v karceru, kde přes den nesmí sedět, dostává méně jídla a snáší podstatně větší chlad.

Vězeňská pohádka Chovanci má dobrý konec. Zvířata se v této veselé próze snaží svými směšnými prostředky vyřešit jeden lidský problém. Čtenář jim drží palce, směje se a nechává se unášet kočičím zpěvem. Jenže i touhle zkazkou s dobrým koncem profukuje studený vítr reality dnešního Ruska.

Autorka je básnířka, překladatelka a ředitelka Českého centra v Sofii.

Obálka českého vydání románu Ženi Berkovičové, repro: Maraton