Matka mumínků měla pestré a ve své době skandální soukromí
Dětské knihy o skřítcích mumíncích, vymýšlené a ilustrované Tove Janssonovou (1914–2001), finskou umělkyní, která však psala švédsky, začaly v někdejším Československu nejprve vycházet ve slovenském překladu, od osmdesátých let pak též česky. Předloni vznikl její filmový životopis jednoduše nazvaný Tove.
Finský snímek Tove se řadí do linie výpovědí orientovaných na nevyrovnané soukromí předních skandinávských umělců. Malířka Marie Krøyerová ve stejnojmenném filmu řeší milostný trojúhelník; Zrodila se Astrid vypráví o rozporuplném přístupu klasičky dětské literatury Astrid Lindgrenové k vlastnímu mateřství; Dohoda pojednává o podivné smlouvě mezi stárnoucí spisovatelkou Karen Blixenovou a začínajícím básníkem, jenž by se jí měl ve všem podřizovat. Tove, která získala celkem sedm národních cen Jussi včetně těch nejdůležitějších, přibližuje neujasněnou sexuální orientaci titulní hrdinky.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Jen jeden muž, jen jedna žena
Tove Janssonová si v podání Almy Pöystiové nepřipadá nijak odsouzeníhodná. Svému snoubenci se šibalskou jiskrou v očích slibuje, že bude milovat jen jednoho muže a jen jednu ženu. Pöystiová ztělesňuje spisovatelku coby bytost zahořkle prostořekou, tvrdohlavou; respektive postihuje její vývoj od hledající, submisivní dívky až k sebevědomé ženě, jak posléze naznačí i krátký sestřih vlasů.
Režisérka Zaida Bergrothová postihla umělčiny tvůrčí počátky, kdy vyrůstala ve stínu svého otce Viktora Janssona (Robert Enckell), věhlasného sochaře, od něhož se chtěla za každou cenu odpoutat a prosadit si vlastní uměleckou dráhu, byť otcem vnímanou jako podřadnou (až po jeho smrti s dojetím a slzami v očích zjistí, že otec pečlivě shromažďoval přetisky jejích děl i články o ní). Kreslené (mini)příběhy mumínků nejprve vycházely v levicových novinách Ni Tyd, což jí zařídil jejich redaktor Atos Witanen (Shanti Roney), po krátký čas i Tovin snoubenec. (Ovšem z filmu se nedovíme, že záhy tam mumínci přestali vycházet, protože čtenářům vadily jejich „buržoazní zvyky“.) Teprve mezinárodní ohlas „mumínkovské“ tvorby – kresby začaly otiskovat anglické noviny The Evening News – Tove zajistil pravidelný příjem. V časech, kdy kreslené mumínčí příběhy dosáhly vrcholu popularity, vycházely tyto stripy ve více než čtyřiceti zemích. Československo mezi ně nepatřilo.
Prostě reprodukce koloritu
Tove Janssonovou celoživotně přitahovaly ženy. Největší prostor ve filmovém vyprávění získala poněkud promiskuitní divadelnice Vivica Bandlerová, díky jejímuž naléhání Tove zpracovala i jevištní verzi mumínků. Právě ona v ní zažehla lesbické touhy, aniž se ovšem odvážila natrvalo přijmout její city. Krista Kosonenová vyhmátla u Vivici jak vztahovou nevázanost, tak původ z bohaté rodiny, což odůvodňovalo na odiv vystavovanou sebevědomost a bezstarostnost (byť nikoli asociální, jak upozorní snaha pomoci Tove skrze veřejnou zakázku zadanou Viviciným otcem, který byl helsinským starostou). Naproti tomu výtvarnice Tuulikki Pietilä (Joanna Haarttiová), s níž Tove celoživotně sdílela společnou domácnost, respektive chatu na ostrově Klovharu, je zde upozaděna až kamsi k epizodní figuře.
Snímek Tove zdůrazňuje hrdinčinu chudobu a obtížné sebeprosazování, aniž podrobněji zmíní, že studovala prestižní výtvarné školy ve Stockholmu, Helsinkách i Paříži. Rozhodně nepatřila mezi outsidery, kteří by si v domácím pološeru a téměř potají kreslili nějaké obrázky. Syžetová osnova v zásadě naplňuje schéma, jak houževnatá umělkyně, dlouho podceňovaná, nakonec získala uznání. V rámci tohoto vymezení se vlastně odehrávají veškeré její osudy, završené úspěšnou výstavou maleb v Paříži.
Sotva překvapí, že výsek ze životního příběhu Tove Janssonové staví na přesném předmětném podchycení čtyřicátých a padesátých let minulého století v oblečení, účesech, autech, vzhledu ulic. Zaznamenává, jak vznikaly kresby mumínků i náročnější autorčiny práce zdobící veřejné budovy. Avšak nad pouhou reprodukci tohoto vnějšího koloritu Tove nejde. Snímek, upřednostňující pastelové, spíše potemnělé barvy, se vyznačuje sklonem k nostalgickému ohlížení. Je to inscenačně mondénní dílo vyvázané ze širších společenských či politických kontextů (nejvýš padne zmínka o bombardování za války, o dojednávání mírových podmínek v Moskvě, o levicové orientaci Atose Witanena), zatímco umělkyně samotná jako kdyby žila ve vakuu zbaveném dotyků obklopující reality, uzavřena v „malebné“ hmotné nouzi a v milostných trablech. Nanejvýš se dovíme, že její „vážné“ obrazy pohoršovaly nebo že komise udělující stipendia k zahraničním pobytům ji vytrvale přehlížela. Však také „dotek doby“ zprostředkovává hlavně hudba, zachycující právě populární melodie a styly (kupříkladu rock’n’roll, šanson).
Zbývá dodat, že tuzemské nakladatelství Argo doposud zpřístupnilo pět svazků mumínčích komiksů, které mají být v dubnu shrnuty do jediné objemné knihy nazvané Muminek omnibus I. Druhá část, která bude obsahovat díla česky dosud nevydaná, je v přípravách.
Plakát k filmu, zdroj: Film Europe
Tove / Tove (Finsko, 2020, stopáž 116 minut)
Režie: Zaida Bergrothová, scénář: Eeva Putroová, kamera: Linda Wassbergová, hudba: Matti Bye, střih: Samu Heikkilä. Hrají: Alma Pöystiová, Krista Kosonenová, Shanti Rooney, Eeva Putroová, Joanna Haarttiová, Robert Enckell, Jakob Öhrman a další.
Česká premiéra: 24. února 2022.
