Mutanti nadále hledají východisko. Ale stárneme a přestáváme světu rozumět, přiznávají

Jak coby stárnoucí mileniálové přijímáte rady starších generací? Berete si je k srdci, anebo naopak cítíte nutkání vzdorovat? 

Vejražka: Záleží, kdo ti tu radu dává, jestli je to člověk, kterého si vážíš. Ale rozhodně teď rady starších přijímám s větší pokorou než dřív.

Konvalinka: Já jsem vzdoroval snad jenom v pubertě. Jinak jsem s autoritami neměl problém ani za studijních let, pokud to byli lidé, které jsem respektoval. Musel jsem jim věřit, cítit, že jsou autentičtí. V principu nám tedy rady starších nevadí. Jen si poslední dobou víc a víc uvědomujeme, kolik lidí něco veřejně hlásá, snaží se ovlivňovat ostatní, a přitom je to jen snůška blbostí.

Provokují vás tedy samozvané autority… 

Konvalinka: Jednak samozvané autority, jednak přehlcení informačního prostoru různými radami. Ať už jde o postoje k očkování, kulturní války, nebo varování, čeho se máš bát.

Mutanti hledaj východisko, vzor 2025: Jiří Konvalinka a Jan Vejražka, foto: Jiří Konvalinka

Mutanti hledaj východisko

Jiří Konvalinka a Jan Vejražka se dali dohromady někdy kolem roku 2010. Název prý vznikl tak, že Konvalinka při přijímačkách na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou uviděl na zábradlí vyrytý nápis „Mutanti hledaj východisko“. Albově debutovali v roce 2014, deska nesla název Můj bůh září do mých temnot – černoch. Dva roky na to následovalo album PLSCVTGTUAUVGTU — alternativní tresty & opatření. V roce 2020 publikovali třetí album – Když máš kamarády, nepotřebuješ nepřátele. Zatím posledním albem je Puma (2023). Křest nynějšího EP Rada starších se uskuteční v pražské MeetFactory v pátek 12. prosince 2025 od 20 hodin.

Chápu, protože třeba Instagram je dnes plný jednoduchých receptů na správné mužství nebo ženství, zdravý životní styl, pracovní efektivitu a tak dále. 

Vejražka: Jo, a my se jim sice trochu smějeme, ale zároveň s nimi ve své tvorbě taky pracujeme. Instantní návody na život totiž bývají často pravdivé, jenže když je vyřkneš nahlas, vyznívají většinou pateticky. Sdělit je tak, aby nad nimi člověk jen nemávl rukou, je dost těžké. Když budeš například chodit dřív spát a vyváženě se stravovat, může ti to skutečně zlepšit život. Ale pokud ti to někdo poradí, řekneš si, že to jsou hrozné banality. Na internetu se navíc setkáváš se škálou manuálů a všichni, kdo je šíří, prohlašují ten svůj za jediný správný. Když ti někdo řekne, co mu funguje, ale nic ti nenutí, přijde mi to úplně v pohodě. Pak je tu ovšem spousta rádců, kteří žádnou jinou variantu nepřipouští.

Konvalinka: Mě vždycky znejistí, když mě dotyční vyzvou, abych se přihlásil na nějaký placený workshop, webinář nebo kurz. To si pak říkám, že se mi určitě snaží opravdu pomoct, když po mně chtějí peníze.

Jiří Konvalinka (* 1987)

Narodil se v Praze. Vystudoval herectví na DAMU a grafický design a nová média na UMPRUM. Od dětství hrál na housle. Kromě dua Mutanti hledaj východisko je členem kapely Vložte kočku. Za soundtrack ke snímku Domestik, v němž ztvárnil hlavní roli, byl nominován na Českého lva. Vytvořil scénickou hudbu k řadě inscenací, nejnověji k titulu Farářův konec, který bude mít 27. listopadu 2025 premiéru v pražském Národním divadle.

Neměli byste s blížící se čtyřicítkou už sami rozdávat moudra? 

Vejražka: No jasně, oba máme děti, takže se tomu nevyhneš. Ať už chceš, nebo ne, stáváš se pro ně chodícím návodem na život.

A přitom třeba sami nevíte… 

Konvalinka: To se ti při rodičovství stává dost často a je to úplně normální. Právě momenty, kdy jsem si vůbec nevěděl rady, mě v životě nakonec nejvíc posunuly. Musel jsem to zkrátka zkusit nějak vyřešit, a to mě zpravidla navedlo dobrým směrem.

Jan Vejražka (* 1986)

Narodil se v Praze. Po maturitě na gymnáziu a studijních epizodách na Filozofické a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy byl přijat na DAMU, obor alternativního a loutkového herectví. Po studiu nastoupil do Malého divadla v Českých Budějovicích. Následně byl členem kladenského Divadla Lampion. Kromě herecké práce komponuje divadelní hudbu, nejnověji pro inscenaci Já, Racek, která bude mít 22. listopadu 2025 premiéru v Divadle rozmanitostí (Městské divadlo v Mostě).

Pojďme k vašemu novému EP Rada starších. Píseň Tři zlaté zuby děda Vševěda na mě působí jako šťouchnutí do boomerských mudrců v internetových diskuzích, kteří mladším ročníkům vyčítají, že podléhají depresím a zmaru z vývoje světa. Přečetl jsem to správně, nebo jste měli úplně jiný záměr? 

Vejražka: Mysleli jsme to trochu jinak. Ale vždycky jsme rádi, když si posluchači do našich textů vkládají vlastní významy a zabrnká jim to na nějakou jejich strunu, ať už je jakákoli.

Konvalinka: Ty jsi to nejspíš pochopil tak, že se hledání velkých pravd vysmíváme. Zrovna tohle jsme ovšem mysleli vážně. Nás by opravdu zajímalo, jak zvládnout depresi ze zhoršující se politicko-kulturní situace a klimatických změn, jak si nemyslet, že jde svět úplně do háje.

Vejražka: A taky nás zajímalo, jak nám na ty otázky odpoví Kato. Nijak jsme mu je nevysvětlovali, nechali jsme na něm, jak se k nim postaví. Čekali jsme, že se otevře, a upřímně, sám za sebe, nám poví, co funguje jemu.

Obal pětipísňového EP Rada starších vydaného na podzim 2025. Na titulní fotografii Jiří Konvalinka a Jan Vejražka, repro: Mutanti hledaj východisko

Připomeňme, že rapper Kato z kapely Prago Union se v písni i v doprovodném videoklipu ujal role Vševěda, který do toho vnáší svůj pohled. A volil vlastně vůči vám poměrně ostrá slova, proto jsem si ho taky spojil s internetovými diskutéry. 

Konvalinka: Když nám svou sloku poslal, byli jsme dost překvapení.

Vejražka: Nepředpokládali jsme, že nás takhle pošle do háje. Představil si, že je děd Vševěd, kterého někdo vyruší na záchodě, a tak nám to docela nandal. Chvíli jsme si říkali: Aha, asi nás nemá rád.

Konvalinka: Pak jsme se s tím srovnali. Takhle to ostatně v životě chodí, že dostaneš jinou odpověď, než bys čekal. A s Katovým poselstvím, že se o sebe nakonec musíš postarat sám, vlastně souzníme.

Na EP Rada starších vám vedle Kata hostují rapper Sifon z kapely WWW Neurobeat a Milan Cais ze skupiny Tata Bojs. Jak jste své mentory vybírali? 

Konvalinka: Rozhodli jsme se oslovit hudebníky, kteří nás během dospívání formovali a ztělesňují pro nás právě „radu starších“. V teenagerovském věku jsme chodili na jejich koncerty a teď jsme se po letech ocitli společně ve studiu, kde jsme si mohli vyměňovat nápady. To pro nás pochopitelně bylo zadostiučinění.

Vejražka: Zároveň jsme se už v minulosti se všemi potkali. Se Sifonem i s Katem jsme se delší dobu bavili o možnosti společného tracku. S Tata Bojs jsme zase v rámci jednoho charitativního koncertu udělali mashup našeho songu Lexus a jejich písničky Vozejček.

Konvalinka: Každá spolupráce byla úplně jiná. Kata je maličko těžké dohnat, ale když už se ti to povede, umí být velmi rychlý. Tata Bojs nám na desce hostují jako celá kapela, navíc poslední dobou hodně koncertují. Dát je všechny dohromady bylo organizačně poměrně náročné. A se Sifonem jsme si zase nejdřív po nocích vyměňovali témata, která nás zajímají, až nám z toho vylezl motiv stárnutí.

Ve skladbě Na mé duši kvete rez s hostujícím Sifonem se střídají klasické hiphopové mantry s abstraktnější slokou a na závěr přichází ještě otcovský rap připomínající poslední desky Jamese Colea a MC Geye. Jak se vám ty rozdílné polohy podařilo slepit? 

Konvalinka: Je to opravdu trochu slepenec. Na druhou stranu se nám myslím podařilo docílit toho, aby jednotlivé sloky tematicky navazovaly. První část zachycuje pocit, že se život neustále valí kupředu. Víš, že jsi na vrcholu sil, a tak děláš, že je všechno v pohodě, i když to tak třeba zrovna není. Sifonova sloka přináší jakousi dekonstrukci, vyjadřuje tíhu období, kdy tě život začne trochu mást a unavovat. V závěru potom reflektujeme situaci, kdy už máš děti a musíš se s životními krizemi umět srovnat. 

Vejražka: Už nejsi osmnáctiletý husťák, který si jede klubíky. Radši zůstaneš doma a pořádně si odfrkneš, než abys šel kalit. Prostě stárneš. 

Obal debutového alba Můj bůh září do mých temnot – černoch (2014), jemuž vizuálně dominuje logo Mutantů hledajících východisko, repro: Mutanti hledaj východisko

Spolupráce s Tata Bojs v písni Kolem šlehaj plameny vyznívá apokalypticky. Tematizujete v ní neporozumění současnému světu, válku na Ukrajině i únik do komfortní zóny sociálních sítí. Řešili jste, abyste nesklouzli k přílišnému patosu a zachovali si nadsázku, která je pro vaši tvorbu typická? 

Konvalinka: Jasně, tohle dilema řešíme často. Uvědomujeme si, že stačí málo, abychom spadli do patosu. I s Tata Bojs jsme si neustále připomínali, že musíme dát bacha, aby se z toho tracku nestala litanie na zkažený svět od umělců z Prahy, kteří se mají relativně dobře. Zároveň ten song opravdu vyjadřuje, co cítíme. Ještě pořád nejsme staří, ale zároveň už si všímáme, že lidé, kterým je kolem dvacítky, svět vnímají trochu jinak. Mluví malinko jiným jazykem, jiným tempem získávají informace, jinak přistupují ke vztahům nebo k práci. 

Ve zmíněném tracku se dotýkáte taky zrychlujícího se vývoje technologií. Vidíte v něm spíš hrozbu, nebo příležitost? 

Konvalinka: Rozhodně na nové technologie nechceme nadávat. Sám je v práci dnes a denně využívám a přijdou mi samy o sobě dobré. Jen mě třeba v případě umělé inteligence děsí, že zatím neexistuje žádná regulace. Chybí pravidla, jak s ní nakládat ve školní výuce. Nevíme, nakolik může být AI škodlivá, jestli nemůže způsobovat psychické problémy. Vyvstává otázka, do jaké míry se dnes závislosti přesouvají od omamných látek do digitálního prostoru a co s tím. Sám z toho mám strach. Rozvoj technologií vždycky bývá rychlejší než jejich regulace a první generace, které s nimi vyrůstají, to mívají divoké. Tak snad to teď s umělou inteligencí zvládnou co nejlíp.

Umělá inteligence se stává univerzálním rádcem, lidé ji využívají jako terapeuta, kouče, učitele i kamaráda…

Konvalinka: No právě. Vkládají do ní důvěru i emoce. A přitom je brutálně chybová. Proto se ji mladí lidé musí naučit využívat tak, aby jim sloužila co nejlíp, ale zároveň se vyvarovat rizik. To už ovšem trochu udílím rady starších.

No vidíte! 

Vejražka: Nejdřív zánik světa, teď umělá inteligence, my jsme se už dotkli všeho. Na obalu alba na druhou stranu pózujeme jako političtí kandidáti a zrovna se skládá vláda, tak bychom do toho mohli ještě šlápnout. 

Obal předloňského dvanáctipísňového alba Puma, repro: Mutanti hledaj východisko

Škoda, že jste album nevydali před volbami. Ta fotka by se na billboardech vyjímala. 

Vejražka: No jo, trochu jsme to propásli. Nějaké hlasy jsme urvat mohli. 

Přestože v tvorbě využíváte rapové postupy, vaše texty jsou často spíš zhudebněnými povídkami. Promítáte do nich svou zkušenost s divadlem? Připomeňme, že jste oba studovali na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. 

Konvalinka: Přes texty je tady hlavně Honza. 

Vejražka: Já vyrostl na hiphopu, ale zároveň mě vždycky bavila koncepční alba. A taky pro mě při psaní textů byla důležitá opravdovost. O rychlých autech, prachách a děvkách bych tím pádem rapovat nemohl, protože nic z toho nemám. Snažím se do každého songu skrze příběh obtisknout nějaký svůj pocit a ten pak znovu reprodukovat při živém vystoupení, jako když se pokaždé znovu rodí a umírá nějaké divadelní představení. 

Konvalinka: To neznamená, že by nás macho rap nebavil. Taky si občas rádi poslechneme track o tom, jaký je někdo gangster. I takové mají svoje místo. Naše cesta je nicméně jiná. 

Vejražka: Určitě jsem při psaní poznamenaný narativní strukturou, v každém textu chtě nechtě mířím k nějaké pointě. A ještě se držím divadelního principu: pomalu – rychle, potichu – nahlas. Jeden track v duchu macho rapu by mě bavil. Pokud jich je na desce dvacet, ztrácím pozornost. Proto tak rádi střídáme dynamiku a vydáváme se do jiných žánrů.

Konvalinka: Párkrát jsme se už pokusili o úderný hiphopový track plný hlášek, nebo naopak o jednoduchý, pohodový song, který by nebyl zatížený žádnou temnotou ani dvojími významy. Jenže zatím se nám to nepovedlo, vždycky nám vyleze z kanálu nějaký démon. Nemůžeme si pomoct.

Ale ještě bych dodal, že bychom už rádi byli vnímáni víc jako kapela než jako divadelníci. V biografii, která se kopíruje už deset let, sice visí, že jsme bývalí spolužáci z DAMU, ale když to slyšíme, otevírá se nám kudla v kapse. Hudbě se totiž věnujeme mnohem déle.

Mutanti hledaj východisko: Jiří Konvalinka a Jan Vejražka, foto: Jiří Konvalinka

Teď lituju, že jsem tu DAMU vůbec zmínil…

Konvalinka: V pohodě, nemáš se za co stydět. Jen jsem chtěl využít mediální prostor a jednou provždy si ujasnit, že neděláme žádný DAMU rap. Jasně, máme divadelní background, ale rozhodně není tím jediným, co se v naší tvorbě odráží.

K popularitě vaší kapely nepochybně přispívají propracované klipy. Videa k trackům Klimeš, Čau čau čau nebo Lexus mají na YouTube statisíce zhlédnutí. Snažíte se už s virálním potenciálem vědomě pracovat, nebo to necháváte náhodě?

Konvalinka: Samozřejmě nad tím trochu přemýšlíme. Klip je nákladnější záležitost, málokdy si ho můžeš dovolit natočit ke každému tracku, takže se pochopitelně snažíš vybrat song s největším potenciálem posluchače oslovit. Zároveň si uvědomujeme, že jsme teď s novým EP v marketingově výhodné situaci. Vydali jsme album, kde nám hostují velká jména, takže tentokrát má virální potenciál skoro všechno. Proto momentálně plánujeme natočit druhý klip s Tata Bojs a nakonec nejspíš dojde i na track se Sifonem.

Další věc je, že máme videoklipy opravdu rádi. Tím, že máme oba zkušenosti s divadlem, a já navíc i se studiem grafického designu a nových médií na UMPRUM, nejsme myslím ve vizuálním uvažování úplně leví. Taky máme kolem sebe spoustu šikovných kámošů, kteří nám s natáčením rádi pomůžou, mnohdy za opravdu mrzký peníz. Naše videa většinou vznikají dost na koleně, někteří kvůli nim nespí, jiní dokonce otravují svoje děti.

Narážíte na hlavní dětskou roli v klipu Tři zlaté zuby děda Vševěda?

Konvalinka: Je to tak, našeho protagonistu si zahrál Honzův malý syn. Dokonce kvůli natáčení nešel do školy.

Vejražka: Sám jsem z toho byl trochu nesvůj. Nevěděl jsem, jak to bude zvládat. Jeho maminka – moje žena Iva – mi kladla na srdce, ať Tonda hlavně neříká ta sprostá slova, která v songu máme. Jinak se s ním text po večerech poctivě učila, takže ho Tonda uměl slovo od slova. Nejdřív byl hrozně nervózní. Nakonec to dal, ve svém věku ke mně ještě natolik vzhlíží, že nadšeně udělá všechno, co po něm chci. Vydržel to s námi až do půl desáté večer a patří mu za to velký dík.

Když se na druhou stranu dívám, kolik už má klip zhlédnutí, trochu si říkám, co jsme to Tondovi provedli. Představa, že svoje děti vodím na filmové nebo reklamní castingy, mi vždycky byla protivná, a teď budou lidé Tondu poznávat z videoklipu.

Konvalinka: Buď v klidu, za pár let se změní a bude vypadat jako ty.

Autor je publicista.