Nejlepší povídky Roberta Silverberga zachycují sci-fi ve věku „kolonialistické“ turistiky

Jde o jedno z jmen, která potkáváme v knihkupectvích v oddělení sci-fi tak často, že se nám chtě nechtě vryje do povědomí. Robert Silverberg  (* 1935) patří mezi nejhouževnatější a nejpracovitější tvůrce angloamerické sci-fi. A poštěstilo se mu psát neobyčejně dlouho – ostatně podtitul sbírky To nejlepší ze Silverberga zní Příběhy šesti desetiletí a najdeme v ní texty zahrnující každou dekádu od padesátých po nultá léta. Takže i když to na první pohled vypadá, že tu máme co do činění s mamutí reprezentativní sbírkou velmistra žánru, ve skutečnosti nás tu nečeká tolik fascinujícího čtení jako v nedávno vydaných svazcích Snové písně George R. R. Martina nebo Vrchol vulkánu Harlana Ellisona.

Z análů literárního dříče

Silverberg není špatný spisovatel. Většinou je to velmi dobrý spisovatel. Místy dokonce spisovatel vynikající. Ale není to vizionář, jehož texty by vynikaly originalitou, propracovaností či vybroušeným stylem. I na těch nejlepších nebo nejdelších povídkách je znát, že se v nich autor žene za bezprostředním nápadem a příliš se nezatěžuje domýšlením svých fiktivních světů nebo rafinovanějšími, nečekanějšími dějovými zvraty a vypravěčskými mechanismy. Většinou platí, že Silverbergovy povídky jsou tak dobré, jak zajímavé jsou jejich výchozí nápady. Pozoruhodný je například u jednoho z autorových nejuznávanějších textů S mrtvými narozeni, v němž se hrdina snaží dostat do společnosti uměle oživených mrtvých lidí; podobně u Papeže šimpanzů, textu o vědcích pokoušejících se vysvětlit smrt skupině inteligentních laboratorních opic. V jiné oceňované povídce, Pasažéři, mimozemšťané dočasně přebírají kontrolu nad lidskými těly – jenže tady cítíme potenciál zápletky, zároveň je však znát, že autora nezajímá, jak by takhle nastavená společnost fungovala.

Silverbergova nejčastější vyprávěcí poloha leží v poměrně nečekaném žánrovou mixu, který se dá nazvat sci-fi melodrama. Jeho hrdinové většinou řeší milostné či partnerské vztahy a kupředu je žene tragická obsesivní touha nebo nezávazný flirt. V šedesátých a sedmdesátých letech za to získával body jako tvůrce, který posouval žánr. Od těch časů však science fiction jeho přístup předběhla a dynamika dobyvatelských mužských hrdinů a nedostupných žen-kořistí v některých povídkách dnes působí zastarale. Celkově je kvalita i těch „nejlepších“ Silverbergových krátkých textů kolísavá. Přesto se vyplatí se téměř sedmisetstránkovou publikací pročíst – jako celek je totiž zajímavější než většina povídek v ní obsažených.

Silverberg do knihy vybral své vlastní oblíbené texty a každý z nich doprovodil krátkým komentářem. Z jejich tónu čiší spokojenost se sebou samým a s vlastní prací; z autobiografických poznámek to pak vypadá, jako by nejdramatičtější událostí, která ho v blahobytném životě hyperproduktivního a úspěšného spisovatele potkala, byl požár jeho domu. I tohle je vlastně pozoruhodný aspekt autorova psaní. Silverberg měl to štěstí, že tvořil v době těžící z popularity autorů „zlatého věku“ (Asimov nebo Clarke), a zároveň sci-fi získávala větší společenský dosah a kredit mimo jiné díky takzvané nové vlně žánru. Sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy vznikly nejlepší Silverbergovy texty, už zároveň byla poznamenaná skepsí ohledně technologického pokroku a mýtu o lidstvu dobývajícím vesmír, z nichž zlatý věk sci-fi do značné míry těžil.

Miluje minulost, píše o budoucnosti

V klasických dobrodružných sci-fi prózách o letech do dalekých končin vesmíru je cítit podobná objevitelská radost jako z příběhů o výpravách kolonialistických dobrodruhů do dalekých zemí naší planety. Je to vlastně kolonialismus posunutý do galaktických rozměrů. V Silverbergových textech se rovněž potkáváme se spoustou dechberoucích jiných světů, ale objevitelský zápal jako by se proměnil v poněkud rezignovanou rutinu. Silverbergovy prózy by se daly popsat jako sci-fi věku turistiky – jeho hrdinové nenavštěvují exotické končiny kvůli novým poznáním, nýbrž pro zábavu. Lidé budoucnosti v povídce Plout do Byzance rekonstruují nejvěhlasnější města minulosti a pak v nich hledají povrchní povyražení. Cestovatelé časem v próze Na druhé straně Gaussovy křivky prožívají milostný vztah napříč význačnými okamžiky dějin lidstva. Občas je tahle ztráta schopnosti údivu dokonce přímo hlavním tématem – antropolog v povídce Schwartz mezi galaxiemi se potýká s vědomím, že na světě už neexistuje žádné společenství s autentickou kulturní identitou, kterou by mohl zkoumat. Naopak v textu Sluneční tanec účastník průmyslové výpravy na cizí planetu zjišťuje, že forma života, kterou má jeho tým systematicky vyhladit, má ve skutečnosti vlastní kulturu, již lidé nejsou schopni rozeznat.

Robert Silverberg je navíc zvláštní případ spisovatele, který píše především o budoucnosti, ovšem zaměřením je historik. Jeho povídky jsou plné pokusů znovu stvořit ztracené velké okamžiky minulosti, ale zároveň s jemnou ironií naznačují, že pro většinu lidí by taková příležitost sloužila k jejich sobeckým zájmům. Disputace Sókrata a Pizarra ve virtuálním prostoru v povídce Vstoupí voják. Později: vstoupí další má sloužit k zatraktivnění nové počítačové aplikace. Možnost cestovat časem v povídce Jehla v kupce času využívá hrdina k tomu, aby zničil manželství svého milostného soka. Na samotných Silverbergových líčeních historických reálií je vidět láska k dějinám, což výborně dokládá jeden z jeho nejnovějších textů, novela S Cézarem v Podsvětí z cyklu příběhů z alternativní historie, kde Římská říše nebyla poznamenána křesťanstvím.

Knihu To nejlepší ze Silverberga můžeme vlastně číst jako výpravu do šedesáti let historie vědeckofantastického žánru. S tím, že takový výlet samozřejmě vyžaduje čtenáře, který má k dějinám náklonnost a respekt, ale občas s nimi umí mít i trpělivost.

Obálka české edice Silverbergova „best of“, repro: Laser – Euromedia Group