Othello na shakespearovských slavnostech: Výborné obsazení nezaručí kýženou katarzi

Na tvaru je evidentní, že nemá ambice akcentovat témata, která by mohla komunikovat s aktuálním děním, klást velké otázky, hledat rezonující motivy. Vzhledem k povaze „Shakespearovek”, tedy projektu zasahujícího široké a „letní“ publikum, je jistá interpretační zdrženlivost sice pochopitelná, nicméně zavítá-li pod širé nebe divák, který nějakého toho „Othella“ už viděl a přece jen určitý výklad očekává, sotva se bude cítit naplněn. A ještě jinak: i když neuplatníme bůhvíjaká očekávání co do přesahu inscenace směrem k aktuálním tématům, Othello přece nabízí nosný příběh o síle slova, manipulaci, prospěchářství.

Záběr z inscenace Othella na Letních shakespearovských slavnostech, zdroj: © AGENTURA SCHOK, foto: Martin Špelda

V roli úspěšného vojevůdce Othella můžeme vidět Roberta Mikluše, který oplývá citem pro jevištní mluvu a je typově výbornou volbou do titulní role. Mikluš má v sobě cosi charismaticky mužného až syrového, ale i naivně křehkého, dokáže jít ve své hloubce od vášně přes něhu po těkavé bláznovství. Ti, kdo Mikluše už znají, vědí, jak pestrý rejstřík dokáže obsáhnout nejen v barvě hlasu, ale i v celkové jevištní přítomnosti. Avšak inscenace režírovaná Braněm Holičkem je důkazem, že při mělké interpretaci postav i takový Mikluš může místy působit na scéně utopeně a svázaně. Přitom v prvních chvílích je přesvědčivý a ve dvojici se Sarou Sandevou jako Desdemonou vykazují přirozené jiskřící napojení. To se pro mě v otáčkách příběhu ovšem rozmělňuje, dokonce včetně závěrečného aktu vraždy. Může to být i tím, že Desdemona je dramaturgicko-režijní koncepcí vyložena jednostranně coby čistá, křehká dívka, která se sice v první scéně rázně postaví svému otci, senátoru Brabanziovi, ale následně jakýkoliv potenciál vnitřního náboje ztrácí. Nutno ovšem sejmout tuto výtku ze Sary Sandevy, která na jevišti funguje v úzkých mezích své role s citem a plně.

Obsadit do role Jaga, tedy našeptávače, bezpáteřního manipulátora a muže mnoha tváří, mladého herce a vykreslit jej jako energického, nebojácného „floutka”, to je sám o sobě skvělý nápad. Jago je hybatelem dění a stvořitelem zápletky. Pletichaří a přes vidinu osobního prospěchu i uspokojení ze společenských tahů se nebojí hrát hru na všechny strany. Nebojí se natolik, že ztrácí zbytky lidskosti a dohání Othella k podezření, že ho Desdemona podvádí, což jej přivádí do stavu šílenství a rozhodne se ji zabít. Jan Cina, kterého jsem mohla v repríze vidět (alternuje se s Vojtěchem Vodochodským), má na jevišti po celé dvě hodiny plné nasazení, umí působit dominantně i splynout se situací a stát se neviditelným; během vteřiny se přizpůsobí situaci, je proměnlivý. Mladická energie podporuje činorodost postavy. Přes výrazný a suverénní Cinův výkon jsem však u motivace i jeho postavy chvílemi tápala. Přičítám to na vrub některým ploše vystavěným situacím, které fakticky neumožňují hereckou souhru. Když se Cina ocitá na jevišti sám, jsou jeho promluvy k divákům konkrétní a jímavé.

Jan Cina v roli Jaga a Robert Mikluš (Othello) v inscenaci Othella na Letních shakespearovských slavnostech, zdroj: © AGENTURA SCHOK, foto: Martin Špelda

Tvůrci zasadili příběh do scénografie připomínající stavební lešení. Výprava je funkční, zábavná a dává možnost rozehrávat situace v celé šířce i výšce hracího prostoru. Především pak ve scéně, kdy se Othello chystá zavraždit svou milou a nastává honička, která však vyústí do prázdna, neboť celá inscenace stojí na vratce vystavěných situacích, vztazích a charakterech. A tak až na světlá problesknutí – například dialog Jaga a Emílie (Barbora Bočková) zakončený surovou scénou jejího rdoušení či rozhovory Desdemony a Emilie s nádechem semknutého sesterství – se mě ikonický příběh nijak intenzivně nedotýká. Vůči dění na jevišti zůstávám spíše netečná, a přitom si uvědomuji, že v tak silném obsazení by bývala mohla nastat kýžená katarze…