Po stopách vlastního zármutku i rodinných traumat se můžete vypravit ve hře The Wreck
Francouzská příběhová hra The Wreck pojednává o síle i nedůvěryhodnosti vlastní paměti, o křivdách a odpuštění, také o moci, kterou nás spoutává výchova. Co kdybyste mohli klíčovou chvíli prožít znovu a zase znovu, ovšem pokaždé s o něco lepším poznáním okolností i sebe sama?
Junon, hlavní postava videohry The Wreck od studia The Pixel Hunt (to má na kontě oceňované tituly Bury Me My Love či Inua – A Story in Ice and Time), stojí před nemilým překvapením a nesnadným rozhodnutím. Její matka leží v nemocnici a snad i zlomyslně zfalšovala Junonin podpis, aby dcera, s níž neměla lehký vztah, mohla rozhodnout o matčině budoucnosti. Konkrétně: Má odpojit Marii od přístrojů a riskovat trvalé zranění mozku? Anebo ne?
Junon potkáváme v tomhle klíčovém momentu, který zdaleka není výhradně etickým dilematem. Za Junon přijíždí její sestra, která vždy byla ta Mariina oblíbenější a vydala se úplně jiným směrem. Právě ve vypjatém rozhovoru hra The Wreck ukazuje svoji klíčovou mechaniku: Tou je – kromě klasického vybírání možností v interaktivním rozhovoru – noření se do Junoniných vzpomínek. Jednotlivými scénami ze zážitků s Marií, se sestrou, s Junoniným ex- a jejich bývalým rodinným životem můžete procházet dopředu či dozadu a hledat detaily schované do podoby mihotajících se nápisů. Ty jde poté použít v rozhovoru, který by jinak končil třeba hádkou.
The Wreck hned zpočátku nasazuje vysokou vypravěčskou laťku třeba tím, že Junon není moc sympatická postava. Proč se namísto zármutku nad matčiným stavem rozčiluje, že na ni Marie hází tak obrovskou zodpovědnost? A proč startuje na svou sestru, která se jí snaží pomoct?
Odpovědi hra pozvolna spřádá z různě se probarvujících situací, v nichž jde o tragédie a traumata, o náročná dospívání, o úzkostně živené ambice, o stín slávy vlastních předků nebo o maskulinitu zapovídající mužům projevovat emoce.
Textové hry, případně takzvané visual novel tituly, často vyvolávají potěšení z možnosti prozkoumávat cesty, které jsme při minulém hraní nezvolili, a sledovat, jak to všechno dopadne jinak. Titul The Wreck jde tak trochu tomuto žánru navzdory – ačkoliv na základě vašich voleb vidíte různé repliky, klíčové uzly Junonina příběhu projdete vždycky. Přesto by byla chyba The Wreck odepsat coby neinteraktivní záležitost. Tady jde o něco jiného: Namísto narativní kombinatoriky, naservírované přímo pod nos, nabízí prostor k reflexi mechanismů, jimiž funguje naše vlastní paměť, a také toho, jak často zpětně spřádáme příběh vlastního osudu a rozhodnutí.
Takže na jedné straně The Wreck vykresluje uvěřitelný, velmi slušně napsaný příběh jedné mladé ženy, které život změnily bolest a smrt; tematizuje meditaci nad pocitem viny, spoluzodpovědnost za druhé nebo hledání vlastní cesty tváří v tvář rodinnému dědictví. Na straně druhé formou odkazuje na nejednoznačnost osobního vyprávění jako takového – i netušené, nezamýšlené a neviditelné pohnutky či zážitky ovlivňují naše vztahování se jak k ostatním, tak k sobě samým.
Uměleckému dojmu napomáhá jednak střídmý, v klíčových momentech přesný soundtrack, jednak plný, velmi dobře zahraný dabing. Trojrozměrná stylizovaná grafika odvážným gestem rezignuje na větší animace ve prospěch stylu připomínajícího prostorové dioráma. Podobně pečlivě vyladěny jsou typografie, efekt převíjení vzpomínek, kamera houpající se podle pohybů myši i menu v podobě programu pro psaní scénářů, který Junon sama používá. Mocně pomáhá rovněž fakt, že i samotná aktivita výběru vzpomínek (mají podobu předmětů poletujících okolo Junon v mikrosekundě, kdy je auto během bouračky ve vzduchu) je svižná a zábavná, dílem i díky zvukovým a obrazovým efektům. Totéž platí pro hledání indicií.
Screenshot ze hry The Wreck, repro: Ondřej Trhoň
The Wreck je pozoruhodný titul od studia, které pokračuje v jednoznačně nadprůměrné scenáristice v médiu, kde laťka vyprávění je obecně nastavena dost nízko. Ale i bez relativizování stavem herního psaní jako takového otevírá The Wreck témata sice pevně ukotvená v Junonině příběhu, zároveň však univerzálně srozumitelná. A nakonec jedna opravdu velká volba v té hře beztak nechybí…
Nemusíte mít – a doufám, že nemáte! – zkušenost s autohavárií, abyste citlivé psaní a zhruba pětihodinové interaktivní drama ocenili na několika úrovních zároveň. Už proto, že obdobně jako krabička, kartáč na vlasy či zapalovač poletující před Junoniným volantem, tak i předměty po vašich kapsách nesou vzpomínky, v nichž se toho možná ukrývá víc, než si sami připouštíte.
