Polemika: Reakce překladatelky na článek Píseň proroka se nadobro ztratila v překladu
Přinášíme text překladatelky Alice Hyrmanové McElveen, jímž reaguje na zde 18. března publikovaný příspěvek Daniela Muknera o románu irského prozaika Paula Lynche Píseň proroka; autor v něm líčí dystopický obraz rozpadu irské demokracie. Polemika byla zároveň zaslána autorovi recenze, ten se k námitkám vyjádří v příštích dnech.
Podle titulku článku jsem se domnívala, že se jedná o recenzi, která posoudí kvalitu překladu. Ale mýlila jsem se, posudek překladu to rozhodně není. K serióznímu posudku patří vysvětlení postupu, jakým recenzent k určitému závěru dospěl, očekává se, že každé tvrzení podloží výkladem a rozborem ilustrativních příkladů, případně nabídne i možná alternativní řešení. Autor článku tato pravidla nerespektuje. Nejprve vysloví paušální odsudek celého překladu a namísto zdůvodnění nakupí řadu izolovaných, z kontextu vytržených citátů, aniž by k nim cokoliv dodal.
Tím, že citáty uvádí v obou jazycích, vytváří dojem, že je s kvalitou originálu dobře obeznámen, ale jeho povrchní poznámka o Lynchově stylu tomu nenasvědčuje: „Zjistil jsem, že autorův styl je povětšinou plynulý a ladný, ačkoli i v něm některá obrazná místa působí mírně křečovitě.“
Kontext, o ten běží!
Chtěla bych upřesnit, že Lynchův charakteristický styl je v současné irské literatuře naprosto jedinečný. V doslovu jsem zmínila, jak zásadní význam má v jeho poetické próze rytmus, ale nebyl tam prostor k širšímu pojednání o jeho jazykovém novátorství, které se ve službě příběhu nevyhýbá porušování jazykových norem. Kromě výrazných jazykových zvláštností se Lynchovy romány vyznačují hlubokým myšlenkovým podtextem, svědčícím o jeho filozofickém vzdělání. Vědoma si nesmírné náročnosti překladu takového komplexního textu, vděčně jsem využila možnosti konzultovat s autorem osobně – a po celou dobu práce na překladu s ním zůstat v kontaktu.
Jako příklad té „mírné křečovitosti některých obrazných míst“ Mukner uvádí poetickou větu, která nás zavede do temné ložnice uprostřed noci, kde manžele právě probudilo drnčení telefonu dole v hale a Eilish ještě napůl ze sna pozoruje, jak Larry vstává: He leans foward and then steps towards the door reaching for a shadow that wings open into a dressing gown. // Předkloní se a vykročí ke dveřím, natáhne se pro stín, který rozevře křídla do tvaru županu. Můj překlad té věty hodnotí slovy: „V překladu Alice Hyrmanové McElveen se však pasáž stává nejen kostrbatou, ale v podstatě i nesmyslnou. A takových vět je český překlad plný.“ Žádný rozbor, žádné zdůvodnění. Následuje jen zmíněná snůška osekaných citátů bez komentáře, které mají být dokladem „překladatelských selhání“.
Chtěla bych upřesnit, že Lynchův charakteristický styl je v současné irské literatuře naprosto jedinečný.
Je tam i další věta ze stejné scény, kdy Eilish už znovu usíná a Larry se vrací do postele: Larry’s weight pressing down on the mattress beside her. // Larryho váha přitlačí na matraci vedle ní. V kategorii selhání najdeme také příklad (Mluvíte tady o slově práva…) líčící Eilishinu noční můru, ve které jí do ložnice vnikne policejní vyšetřovatel, chystá se ji uškrtit a mluví na ni přitom podivně strojeně, nepřirozeně, což ovšem v citátu bez kontextu působí jako neobratnost.
Mohla bych takto pokračovat se všemi ostatními citáty, ale bylo by k tomu třeba je vrátit do původního kontextu, což by zde bylo neúnosně dlouhé. Sama jsem je znovu prošla a neshledala nic, co bych chtěla měnit. Za překladem každé z citovaných vět si stojím a byla bych ochotna svá řešení obhajovat, jenže absence jakékoliv analýzy v textu článku rozumnou debatu znemožňuje.
Irský prozaik Paul Lynch s románem Prophet Song (Píseň proroka) v Londýně 27. listopadu 2023, foto: Abaca Press/Profimedia
Nepochopení situace
Musím ale ještě zmínit alespoň jedno Muknerovo tvrzení, jehož smysl mi uniká. Následuje po výčtu překladatelských selhání: „…to je však nic proti tomu, když se spojení the evergreens and the rhododendron přeloží jako evergreeny a rododendrony.“ To spojení se objeví v situaci, kdy se Eilish odhodlá navštívit domov vyšetřovatele tajné policie, o kterém se jí později zdá ten hrozný sen. Teď sedí v autě před jeho domem a pozoruje tichou odpolední ulici: Watching the light now as it broods upon the street, a slow pulsation that gives to sudden clarity a then dims, thinking about what lies hidden, seeing that what is revealed in the soft blooming light is the everyday occurring, the centre of the middle charged with the ordinary, the evergreens and the rhododendron, the path designed for wheeling buggies… //
Pozoruje teď nad ulicí přízračné světlo, které pomalu pulzuje, náhle se rozjasní a hned zase pohasne, a myslí na to, co zůstává skryté, protože ten jemný rozpuk světla odhalí pouze každodennost, centrum středu nabité obyčejností, evergreeny a rododendrony, chodníky dělané na tlačení kočárků…
Eilish se tedy dívá na živé ploty kolem rodinných domků, typicky osázené stálezelenými keři a rododendrony. Mohla jsem místo evergreenů použít stálezelené keře, ale nesedělo mi to do věty a významem je to totéž. O co mu tady jde?
Další tvrzení: „V knize najdeme i výrazy, k nimž není třeba ani dohledávat originál, špatný překlad bije do očí, třeba „papír na záchod“.“ Ale stačí se podívat na kontext – dvanáctiletý syn diktuje mamince, co má koupit: Plenky, říká Bailey, nezapomeň plenky, dětský ubrousky a papír na záchod, taky čokoládu, jo a docházejí nám baterky do lampy. Měl snad ten chlapec říct toaletní papír?
Muž s dlouhým dosahem. Ilustrační snímek, foto: TASR/Profimedia – František Iván
Na samém konci jsem přeci jen našla jeden případ, kdy autor článku svou námitku vysvětlí, a proto mu ráda odpovídám. Považuje můj překlad věty Looking up she sees the marksmen on the rooftops, men pointing long-range cameras… za špatnou interpretaci originálu a triumfálně předkládá svou vlastní jako jedinou správnou. Ale jeho posměšné argumenty svědčí o nepochopení situace.
Uvědomuji si, že věta teoreticky umožňuje dvojí výklad: buď na střechách stojí muži s kamerami, kteří míří objektivy dolů do davu a ostřelovače pouze vizuálně připomínají, nebo jsou tam jak muži s kamerami, tak ostřelovači. Zvolila jsem první verzi hned z několika důvodů. Takové zkratkové obrazné vyjádření přesně odpovídá Lynchovu stylu, není v knize neobvyklé. Připravuje ho už v předchozí větě, kdy soustředí pozornost na filmové kamery, takže když Eilish vzhlédne a vidí muže mířit na ně kamerami, je zřejmé, že jí pouze v mysli vytanula představa ostřelovačů. Ten obraz je ovšem zároveň předzvěstí věcí budoucích, jen prozatím jsou ti ostřelovači ozbrojeni pouze kamerami: ..two gardaí are walking among them with cameras recording faces despite booing and jeering from the crowd. Looking up she sees the marksmen on the rooftops, men pointing long-range cameras…//
…dva policisté procházejí zástupem s kamerami a filmují obličeje přítomných navzdory výkřikům odporu a protestu z okolního davu. Eilish pohlédne vzhůru a vidí na střechách ostřelovače, kteří míří do davu kamerami s dlouhým dosahem…
Lynch píše pomalu a vyjadřuje se velmi přesně. Kdyby měl na mysli druhý význam, napsal by marksmen and men. Proti druhé interpretaci také velmi silně svědčí kontext. Eilish je s dětmi na pokojné demonstraci, kde vládne festivalová atmosféra, lidé jsou uvolnění a cítí se bezpečně. Jsme dosud v době, kdy většina občanů nevěří, že demokracie už nemá naději. Irská policie je neozbrojená. Stejně jako ostatní lidé kolem i Eilish si všímá pouze toho, že je policisté filmují. Kdyby v tu chvíli viděla na střeše muže se zbraněmi, reagovala by odlišně a nezůstala by tam s dětmi ani o minutu déle.
Nikdy jsem ještě na žádnou recenzi neodpověděla, i když mívám chuť recenzentům poděkovat, člověk se od nich často mnohé naučí. Pisatele článku chci pouze ujistit, že o české čtenářky a čtenáře starost mít nemusí, udělají si na knihu vlastní názor. Ale možná by si měl ujasnit rozdíl mezi posudkem a hanopisem.
Titulek a mezititulky doplnila redakce.
