První velká láska během vesnických slavností. Novela Gabriely Brázdové si zaslouží šanci

„Venkovské posvícení a dva mladí lidé, kteří k sobě hledají cestu,“ říká první větou anotace útlé knihy a v člověku snadno vyvolá pochyby: Nepůjde o prvoplánovou selanku?

Novela, vyprávěná z velké části v du-formě, začíná scénou, v níž protagonista svléká dívku Florentinu, které se zkráceně říká Flora, načež s ní zažije svoji „premiéru“. Scéna je v něčem až obřadní, melancholická, dojemná – a co je klíčové a zároveň vcelku pozoruhodné: není křečovitá či trapná. Spisovatelka citlivě a věrohodně popisuje výjev, na němž by si leckdo autorsky vylámal zuby.

Neméně působivě je vykreslené následující ráno, kdy se protagonista – později v novele se dozvíme, že se jmenuje Vilém – po rozloučení s Florou a po krátkém odpočinku musí připojit k ostatním, aby hody hladce pokračovaly. Vilém působí jako stárek, tedy člen chasy, jež hraje při hodech klíčovou roli. Jeho pozice znamená, že má svou vybranou stárku, které se musí věnovat – a k jeho smůle to není Florentina.

Gabriela Brázdová pochází z Brna, kde v současnosti žije. Vystudovala knihovnictví, politologii a bezpečnostní studia, rok studovala ve Francii. Pracuje v marketingu a podílí se jako redaktorka na projektu Pozitivní zprávy, foto: © Lucie Černochová

Celý den proto Floru vyhlíží, snaží se k ní přiblížit, zachytit její pohled, avšak musí si dávat dobrý pozor: Nejenže by se měl věnovat své stárce, ale – jak se postupně ukáže – Flora je o osm let starší než devatenáctiletý mladík a na vesnici se o ní nic moc dobrého neříká. Nějakou dobu strávila v zahraničí, vrátila se kvůli nemocné matce, což však v místních vyvolalo dojem, že jí rodná dědina nebyla dost dobrá. A na vztah s mladším chlapcem by se bezpochyby leckdo díval skrz prsty.

Gabriela Brázdová (* 1994) sugestivně evokuje pocity zamilovaného chlapce, při nichž si pomáhá i obraty, které by v jiných knihách vyzněly jako nehorázná klišé: „Poprvé v životě jsi zahlédl světlušky ve dne, vylétaly jí z očí.“ V Hodech však působí vcelku přiléhavě – tedy pokud půjdeme autorce trochu naproti a přijmeme zasněný, éterický románový svět, jejž konstruuje. Brázdová si v budování specifické nálady textu i specifické situace obratně pomohla tradičními slavnostmi, které Viléma s Florou vrhají do jiného způsobu vnímání a prožívání, kdy zároveň platí jiná pravidla – a také my můžeme přistoupit na to, že vesnice zde působí jinak, než jsme na to v jednadvacátém století zvyklí.

Co nicméně i při takovém způsobu čtení vystaví mezi textem a jeho atmosférou a čtenářem či čtenářkou bariéru, je následující odkrývání toho, co bylo před onou nocí, jíž novela začíná, a co má následovat po ní.

Obálka knižního debutu Gabriely Brázdové s ilustrací Nikol Kirschnerové, repro: Vyšehrad

Odhalování Flořiny a Vilémovy minulosti nás maximálně vytrhne z podmanivé nálady textu. Když se však dozvíme, že Vilém má odejít po prázdninách studovat do Prahy, což místní vnímají, jako kdyby pomalu odlétal do Ameriky, začnou v nás hlodat pochyby, zda takhle český vesnický svět opravdu vypadá. Jistě, Vilémovy zaječí úmysly mohou vést k tomu, že se na dědinu nevrátí, ale představa, že by většina z těch, kteří v novele vystupují, byla s vesnicí natolik srostlá, že by jim Vilém odjezdem v podstatě zmizel ze života, je prostě zvláštní.

Nemění to však nic na tom, že pro určitý typ čtenářstva mohou být Hody intenzivním a poměrně nevšedním zážitkem. Novela jako by se vyloupla ze starých časů – tematicky i pomalým tempem, ornamentálním, ale poměrně přiléhavým jazykem a vykreslením první velké lásky. Ano, je sice trochu patetické, zároveň však mnohdy půvabné a v lecčem i trefné.