Sandra Hüller v roli ženy, která se vydává za muže. Film Rose odhaluje rituální povahu společnosti

Často se uvádí, že Markus Schleinzer (* 1971) byl ovlivněn tvorbou svého staršího a slavnějšího krajana Michaela Hanekeho, protože pro něj léta pracoval jako castingový režisér. Neznamená to však, že jde o vzorného, epigonského následovníka Hanekeho filmové patologie všedního dne. Více platí, že Schleinzer je „obecně“ dítětem rakouského umělecké kinematografie; ostatně coby castingový režisér spolupracoval i s dalšími jejími hvězdami – Ulrichem Seidlem, Jessicou Hausner či Benjaminem Heisenbergem. Většinu děl z tohoto okruhu charakterizuje analytický odstup od postav ukotvených v nejrůznějších rituálních komunitách a zmítaných niternými tlaky.

Režisér, který nepospíchá

Markus Schleinzer má na kontě tři celovečerní filmy, všechny pojmenované podle hlavních postav a zabývající se hrdiny, kteří dlouhodobě žijí v hluboké vnitřní disharmonii vůči zvyklostem svého okolí. Ústřední postava debutu Michael z roku 2011 je osamělý pojišťovák, jenž ve svém sklepě vězní a sexuálně zneužívá malého chlapce. Angelo (2018) vypráví o africkém chlapci, který byl přivezen do Evropy jako otrok, ale stane se součástí vídeňské aristokratické společnosti.

V letošním snímku Rose opět běží o zkušenost postavy, která žije uvnitř určité komunity, ale svou roli hraje vědomě, vypočítavě a s jistým sebezapřením, neboť zastává zavrženíhodný nebo podřadný status. V nejprovokativnějším Schleinzerově díle Michael je to pedofilní sexuální násilník, tedy někdo, koho zavrhuje i společnost jednadvacátého století. V dalších dvou filmech se však tvůrce vydává do minulosti a zkoumá typy, které dnešní společnost alespoň zčásti rehabilituje a uznává, že byli v minulosti krutě diskriminovány – konkrétně africké otroky a ženy.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Hrdinové nejsou u Schleinzera sympatičtí, na jejich osudy a utrpení se nelze snadno „nacítit“. Do značné míry zůstávají neprůhlední a tajemní. Snímky se nezajímají ani tak o ně samotné, jako o rituální hry a role, k nimž se ve společenství uchylují. Obnažuje se umělost a performativita sociálních her – uvádění hlavní postavy do nového společenství, situace, v nichž není s to dostát pravidlům daného soukolí, zlomové události, kdy je jeho status změněn či odhalen. Schleinzerovi nejde o prožitek hlavní postavy, nýbrž o pochopení, že společenským rolím je třeba se naučit, ale je také možné se z nich vysmeknout.

Rose je v tomhle ohledu průzračným a zároveň rafinovaným dílem. Schleinzer zde nevolí klasickou, totiž věcnou, expresivně tlumenou a kvazi-dokumentární stylizaci typickou pro rakouskou artovou kinematografii. Respektive: kombinuje ji s postupy, které jako by nás chtěly silněji naladit na dobu a kulturu, v níž se příběh odehrává, na evropský čas po třicetileté válce.

Sandra Hüller ve snímku Rose, foto: © Schubert/ROW Pictures/Walker+Worm Film/Gerald Kerkletz

Příběh o zločinu a trestu?

Režisér spolu s kameramanem Geraldem Kerkletzem udržují diváka vesměs v uctivé vzdálenosti od postav, a to jak ve smyslu fyzickém, tak emočním. Herecké výkony v čele se Sandrou Hüller jsou lakonicky věcné a až obřadně strnulé. V případě hrdinky je to její charakterový rys daný potřebou působit nenápadně a zdůrazňovat své „mužské“ atributy – především válečné zranění obličeje, po němž jí zbyla kulka, již nosí na krku a příležitostně ji převaluje v ústech. Jedinou postavou, jíž je dopřána – v souladu s genderovými stereotypy – emoční expresivita, je hrdinčina manželka; ty dvě spolu tvoří dokonalou iluzi tradiční rodiny včetně čerstvě narozeného potomka.

Film používá černobílou kontrastní tonalitu eliminující krásu krajiny a vtiskující jí archaický pel. Příležitostně používá hudební podkres od německé zpěvačky Tary Nome Doyle, komponovaný výhradně z vokálních partů. Klíčovým prvkem je hlas vypravěčky (Marisa Growaldt), který provází peripetiemi hlavní hrdinky. Díky němu máme pocit, že sledujeme bezmála pohádkový příběh či exemplární mravoličné „jarmareční“ představení, u něhož není úplně jasné, zda hrdince straní, anebo ne, každopádně děj rámuje coby příběh o zločinu a trestu.

Prostá stylizace a přímočaré vyprávění nás o to víc nutí, abychom se vyrovnali s ambivalencemi snímku. Ve skutečnosti nejde ani tak o to, jestli Rose byla v právu – v tom jí film, který mužskou komunitu ztvárňuje jako zmrtvělý sněm panáků ovládaných patriarchálními tradicemi, dává zcela za pravdu. Spíš se tady jedná o obecnější otázku toho, nakolik je z podobných rituálů utkána celá lidská společnost. Na to ostatně odkazuje i jméno hlavní hrdinky: jde o slavnou větu z Romea a Julie o růži, která by voněla stejně, i kdybychom jí říkali úplně jinak.

Český plakát k filmu, zdroj: Bionaut Zero Gravity