Slovenský hit Invalida vstoupil do českých kin. Devadesátky jak vymalované

Bratislavský rodák Jonáš Karásek debutoval politickou satirou s kriminálními podtexty Kandidát (2013), která se mihla rovněž tuzemskou distribucí, stejně jako rekonstrukce vězeňské vzpoury Amnestie (2019). Nyní přicházejícího Invalidu vidělo v kinech na Slovensku už přes sto sedmdesát tisíc diváků a je nejoblíbenějším tamním domácím filmem sezóny.

Scenárista Tomáš Dušička sice těží ze schémat revenge-filmů (tedy příběhů o pomstě), ale zápletky i průběh událostí si rozvíjí po svém, neboť leckteré očekávané jistoty zpochybňuje a navíc karikuje – změny postihují povahu i činy ústředního hrdiny Laca (Gregor Hološka), uspořádání konfliktů, jimiž prochází, a zejména kresbu nečekaného spojence, jenž mu s odvetou pomáhá. Je jím samorostlý Rom Gabo (Zdeněk Godla). Zaujmou i leckteré epizodní role, třeba rapper Rytmus v úloze samolibého lichváře.

To je tedy dvojka…

Invalida se rozvíjí jako mozaika retrospektiv: zprvu je jejich vypravěčem na policii vyslýchaný Gabo, když ze široka líčí spletité události vedoucí až ke krvavé přestřelce v muzeu; jízdou kamery kolem mnoha mrtvých těl film ostatně začíná. Samotný průběh střelby rekonstruují na základě získaných poznatků policisté, jejichž prostoduchost je rovněž karikována, bohužel mnohdy slaboduše a prvoplánově. Souběžně autoři načrtávají Lacovo rozpadající se rodinné zázemí (zbytečně přepjatá je manželčina komunikace s Lacem pomocí písemných vzkazů). Ukážou zločinecké podhoubí tamní politické reprezentace, jakkoli se honosící demokratickým usilováním „ve prospěch lidu“. S Gabem zavítáme do romské osady a navíc se s touto postavou pojí groteskní motiv krádeže těžkého poklopu od kanálu. Gabovy děti totiž pod rouškou noci poklop odnesly, načež v odkrytém kanálu skončil místními zločinci potlučený Laco, těžce zraněný a posléze odkázaný na invalidní vozík.

Laca, jenž v muzeu pracuje jako údržbář, je popudlivý muž podléhající výkyvům nálad, rychle se rozzuří a ničí předměty kolem sebe (synův hlasitě hrající magnetofon vyhodí z okna). Hološka tyto rychlé proměny, mnohdy hraničící s afektem, zvládá výtečně. Kdežto Godlův zarostlý, vzhledově zanedbaný Gabo pro změnu skvěle těží z neproměnnosti svého typu – nejen „kamenným“ výrazem tváře je podoben Frigovi; jeho lakonické glosy a postřehy suše a vtipně komentují Lacovy stížnosti a lamentace. Zato jsou komické situace, v nichž se Gabo – jakoby veden stoickým klidem a předvídavou rozvahou – ocitá. Mám na mysli třeba okamžiky, kdy se Laco ostražitě podivuje, proč právě o něho se stará podezřele vyhlížející cigán, jenž mu dokonce mu sestrojí kladkové soustrojí, aby se mohl s vozíkem spouštět na ulici rovnou z okna, ale zároveň jej odmítá doprovodit na policii, kde si Laco hodlá stěžovat na utrpěná příkoří.

Barvy devadesátek. Záběr z filmu Invalida, foto: CinemArt

Nikoho nešetříme

Režisér Karásek a scenárista Dušička zasadili příběh do divokých devadesátých let. Přibližují dobový hudební vkus, způsob oblékání i modely chování. S pomocí kameramana Tomáše Juríčka a jeho notně potemnělých scenerií – mnohé výjevy se odehrávají v noci či v šeru – vystihují tehdejší atmosféru, zmatenost, předsudky, touhy. I muzejní exponát v podobě Štefánikovy vojenské čepice se mohl stát v republice, která si chtěla stvrdit svoji identitu a samostatnost, předmětem mocenské prestiže. A Lacovi poslouží historické zbraně z vitrín jako účinná palebná síla; nikdo nepředpokládá, že by invalida zvládl používat pušky pocházející z první světové války.

Samotná podstata dějů je vážná, ovšem tvůrci je podávají v groteskní nadsázce, která nikoho a nic nešetří – ani vztekavého Laca (když třeba sedě na vozíku jen obtížně provozuje údržbářské povinnosti), ani zlodějské zlozvyky romské komunity, navíc zatížené lichvářským vydíráním. Ostatně jedna ze slovenských recenzí konstatovala, že film si „strieľa zo všetkých: z invalidov, Rómov, homosexuálov, mafiánov, politikov, zo zdravotných sestier, z riaditeliek múzeí, policajtov, partizánov, zo Štefánika, ‚z Trnavákov‘, východniarov, Čechov, Rusov…“

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Vrší se tu bizarnosti, dají se tu postřehnout ironické odkazy na povinnou školní četbu, vměstná se připomínka obdobně spravedlivého počínání Vinnetoua a Old Shatterhanda. (Sám režisér jmenoval mezi svými inspiračními zdroji Kusturicovy „cikánské“ filmy – kvůli jejich živelnosti.) Honičky na invalidním vozíku, kdy policisté Laca marně pronásledují, stejně jako jeho vražednická umanutost, jsou vylíčeny s morbidní nadsázkou prozrazující oblibu v obdobně laděných tragikomediích.

Slovenští kritici se předháněli ve zjišťování, co všechno mohlo autory ovlivnit: jmenovali groteskní kriminální historky Guye Ritchieho, maďarskou kriminální taškařici Takoví normální vozíčkáři, kdysi uvedenou na karlovarském festivalu, norský Kurz negativního myšlení. Domnívám se, že Karásek hledí spíše do zámoří – a více než k Tarantinovým vražednickým stylizacím (Kill Bill) se kloní ke snímkům bratří Coenů (Fargo, Tahle země není pro starý…). Zejména přestřelka v nočním muzeu je natočena elegantně, s mnoha odkazy na populární akční filmy. Stačí, když spatříme Laca na vozíku (a s kanálovým poklopem coby ochranným štítem), Gaba v nacistické uniformě a nádavkem ruského nočního hlídače, jak odhodlaně vstupují do souboje se všeho schopnými zabijáky…

Český plakát k filmu Invalida, repro: CinemArt