Soudobá klasická hudba na Pražském jaru rozezvučila DOX. Doslova.

Organizátoři největší české přehlídky klasické hudby v čele s dramaturgem Josefem Třeštíkem a členem umělecké rady festivalu, skladatelem Miroslavem Srnkou, letos ve větší míře konečně sáhli po oblasti soudobé klasiky a vytvořili platformu určenou jak pro její interpretaci, tak pro reflexi. Prague Offspring slibuje každoroční setkávání nejen se zcela aktuální tvorbou, nýbrž také se zajímavými hudebními kusy posledních let.

Nejde a nepůjde výhradně o zahraniční interpretky a interprety, výrazná část programu je a bude věnována české tvorbě. Snaze o propojení tuzemské scény – má jednoznačně co nabídnout! – s mezinárodním prostředím napomohl renomovaný rakouský orchestr Klangforum Wien v čele s dirigentem Basem Wiegersem, který ve svém oboru patří mezi absolutní světovou špičku, a jenž bude rezidenčním orchestrem Prague Offspring i následující dva roky. Vídeňáci nastavili laťku hodně vysoko a jejich zdejší přítomnost ukazuje na fakt, že platforma Prague Offspring to se soudobou hudbou myslí vážně. Hodlá být místem, kde nová hudba reálně zaznívá – hudba trochu provokativní, trochu drzá, trochu sofistikovaná, trochu neuchopitelná, hudba nová.

V pátek 27. a v sobotu 28. května 2022 nabídl program Prague Offspring dva vyprodané koncerty v podání již zmiňovaného Klangfora Wien, rezidenci významné rakouské skladatelky Olgy Neuwirth, nové kompozice od šesti českých a zahraničních autorek a autorů, panelovou diskuzi s osobnostmi evropské scény soudobé hudby, master class, přednášku architekta Petra Hájka nebo třeba veřejnou zkoušku, na níž zněla nová díla od studentek a studentů HAMU a JAMU. Jeden z nich, Pavel Šabacký z brněnské JAMU, byl Pražským jarem vybrán a získal objednávku na nové dílo, které zazní na Prague Offspring 2023.

Snímek z koncertu rakouského orchestru Klangforum Wien na Pražském jaře v DOXu, 27. května 2022, foto: Pražské jaro – Ivan Malý

Dávky zvukové alchymie

Setkání s rozmanitou hudbou slibovaly oba večerní programy. První nabídl díla rezidentní umělkyně letošního ročníku, skladatelky Olgy Neuwirth. Ta pravidelně komponuje pro nejlepší orchestry světa. Skladby incidendo/fluido pro klavír a CD i …miramondo multiplo… pro sólovou trubku a ansámbl (první zazněla na začátku programu, druhá na závěr) z let 2000 a 2006, poukázaly na šíři její tvorby.

První zmiňovaná je impulsivní skladba, kombinující zvuk úsečného klavíru a specifického zvuku Martenotových vln, vycházejících z útrob klavíru – ten vytvářel jakousi magickou zvukovou schránku. Druhá zase čerpá z různých stylů a forem z minulosti, avšak bez náznaků patosu a vzpomínání. Jde o domyšlené dílo, dýchající neoklasicismem a začleňující jazzové prvky do sólového partu. V živém provedení to byl efektní kus, kdy trubka (autorčin nejoblíbenější hudební nástroj) zněla až ironicky. Nemohl jsem ve skladbě nezaslechnout některé citace, třeba tu z Mahlerovy Páté symfonie.

Mezi skladby od Olgy Neuwirth byla včleněna odlišná hudba. Napřed ta od Martina Smolky, jednoho z nejvýraznějších českých skladatelů současnosti a docenta kompozice na brněnské JAMU. Smolkova dílo Andělské schody, vzniklé na objednávku Pražského jara, vyznělo až pateticky. Skoro třicetiminutovou sofistikovanou skladbu, rozdělenou do pěti části, Smolka vystavěl ze vzpomínek z dětství a nejrůznějších vjemů. Mnohost hudebního materiálu je zde ovšem předkládána uceleně a v jakési čistotě, přičemž, jak uvádí sám autor v programu, tak „souvislost s anděly je vymyšlená, vysněná a také vyvzpomínaná z dětství“.

Fantastická kompozice rodačky z Říma, italské skladatelky Clary Iannotty s názvem A stir among the stars, a making way z roku 2020 nabízí neuvěřitelnou zvukovou alchymii. Nutí neustále dešifrovat zdroj zvukových stop a je až fascinující, čeho lze dosáhnout za pomoci nejrůznějších akustických nástrojů. Ona nejednoznačnost zde tedy neleží v cílené kombinaci živé a reprodukované/elektroakustické hudby a v otázce, co z toho je realita a co není (tak jako v případě skladby incidendo/fluido či v kompozici Lost Highway Suite, o níž ještě bude řeč), nýbrž jde o „živý“, autentický proud zvuku, skládající se jakoby z tisíce kousků a připomínající tavící kotel.

Snímek z koncertu rakouského orchestru Klangforum Wien na Pražském jaře v DOXu, 28. května 2022, foto: Pražské jaro – Ivan Malý

Co to vlastně slyšíme?

Sobotní večerní program opět otevřela i uzavřela hudba Olgy Neuwirth. Spleen III z roku 2001 pro barytonsaxofon (znovu je to dechový nástroj, a znovu znějící v jazzových konturách) je kompozicí plnou netypické virtuozity, která klade na sólistu značné nároky. Závěrečná skladba sobotního programu, hudba z opery Lost Highway, která je adaptací stejnojmenného filmu Davida Lynche, vytvořila Neuwirth v roce 2003. Libreto tehdy napsala rakouská nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelinek. My jsme slyšeli suitu ze zmíněné „video-opery“ z roku 2008, určenou pro šest instrumentálních sólistů, živě procesovanou elektroakustiku a velký ansámbl. Byla to kompozice plná nahodilých a mutujících zvukových výjevů, která nastolovala otázku, zda člověk slyší pouze představu této hudby v podobě elektronické části skladby; co je skutečné a co si pouze představujeme.

Následovala světová premiéra pěti skladeb od mladších autorek a autorů. První byla na řadě Fade no more od Jakuba Rataje (* 1984). Představila více zvukových perspektiv jednoho „příběhu“, jak popsal svoji kompozici sám autor v programu. Odlišný a dosti specifický přístup ke způsobu pojímání hudby a hudebního materiálu zvolila v New Yorku žijící Češka Lucie Vítková (* 1985). V kompozici Sen ostatních představila „snění“, oproštěné od jakékoliv hierarchie, kdy orchestr bez dirigenta (ten odešel na kraj sálu) byl řízen pokyny ze sluchátek a pouze textovými příkazy v partituře. Peripety – Dissolution německého autora Konstantina Heuera (* 1989) dynamicky směřovala k závěru a vyzněla na poměry večera dosti přívětivě, s náznaky melodiky a poetiky. Ian Mikyska (* 1994), žijící a pracující mezi Londýnem, Prahou a Berlínem, uvedl svoji minimalistickou skladbu Dissolving; Settling, jež se postupně oprošťovala od statického zvuku až dospěla do nejjednodušší možné formy. Poslední z kvinteta těchto autorů, Slovák Adrián Demoč (* 1985), byl představen skladbou Súzvuk a chvenie. Ta nabídla sofistikované spojení dvou zvukových celků; Demoč ji věnoval Davidu Lynchovi a Klangforu Wien.

Že pražský DOX zní skvěle jak ve smyslu akustiky v koncertním sále, tak coby budova sama o sobě, se mohlo publikum přesvědčit díky zvukové realizaci 15 minut a 15 vteřin ve městě Galegion od Petra Hájka a Martina Janíčka. Ten skladbu, společně s Filipem Jakšem, rovněž provedl. Oba za údivu velké části publika v sále, s pomocí nejrůznějších pomůcek (paličky, kladívka, dláta, kartáče, dlaně ruky apod.), rozezněli samotnou budovu v místě konstrukčních táhel, nacházejících se nad předsálím. Zvuk i obraz byly přenášeny do sálu a součástí performance byla i automatická kresba, kterou vytvářel výtvarník Josef Duchan. Budova, respektive její část, se tak stala koncertním nástrojem. Pokud by nedocházelo k obrazovému přenosu, dovodil by posluchač, co je vůbec zdrojem zvuku, respektive hudby?

Zase za rok, prosím!

Nezbývá než doufat, že posluchačské zážitky v rámci Prague Offspring se stanou každoroční festivalovou radostí a česká metropole se připojí k těm městům, v nichž se „vážná“ hudba nejen opakuje, ale ve větší míře také vzniká a proudí dále světa. Pro následující druhý a třetí ročník by se jistě zasloužilo přizvat k věhlasnému Klangforu Wien i některého z naších orchestrů soudobé hudby, třeba Brno Contemporary Orchestra či pražský Berg. Oba svými výkony i nadšením pro soudobou hudbou by Vídeňany jistě plnohodnotně doplnily.

Zakončeme recenzi otázkou: Vyčerpala se takzvaná klasická soudobá hudba ve své zvukové mnohosti a v možnostech a způsobech, jimiž je vytvářena? Rozhodně nikoliv!