Televize budoucnosti? Nesnažit se hledat nové cesty, ale inspirovat se tím, co už ve světě funguje, říká Kamila Zlatušková

Co by mělo podle vás být náplní dobré veřejnoprávní služby?

Radši používám pojem média veřejné služby, protože slovo veřejnoprávnost evokuje spíš veřejnou správu nebo státní instituci, zatímco výraz veřejná služba zdůrazňuje to, co je hlavní rolí takového média, tedy v tom nejlepším slova smyslu přinášet dobrou službu divákům či posluchačům. A teď k vaší otázce, jaká by měla být. Existuje o tom asi milion televizních dokumentů. Já si přitom myslím, že je to hrozně jednoduché. To, co bych si představovala, uvedu na příkladu britské veřejnoprávní stanice Channel 4, kterou zřídili v osmdesátých letech, je financovaná z reklamy a nemá vlastní produkci, ale spolupracuje s nezávislými producenty. Channel 4 objevil spousty komiků, skvělých nových formátů i talentů a zároveň má výborný kodex toho, co chce přinášet. Především chce objevovat nové talenty a pečovat o ně, ale pozor, to nutně neznamená o mladé talenty. To je ostatně taky dost důležité, protože napříč médii i společností panuje ageismus, přitom můžete v mnoha ohledech objevovat i tvůrce, kteří třeba nedostali z nějakého důvodu prostor, nebo dosud neměli odvahu svoje věci prosazovat.

Kodex dále zmiňuje snahu inspirovat lidi k pozitivní změně a být inovativní, tedy pořád hledat nové cesty, jak být takzvaně up to date. Navíc to dělají s vtipem a lehkostí. Mám hrozně ráda jejich spot Complaints Welcome, kde všechny jejich hvězdy typu Jamieho Olivera čtou stížnosti, které jim lidé posílají. Zrovna Jamie Oliver má na prstech navlečené párky, protože si na něj někdo stěžoval, že má ve svém pořadu moc tlusté prsty. Tenhle typ černého humoru je nám, Čechům, hodně blízký.

Humor je nám možná blízký, ale cesta k Channel 4 se mi u nás jeví jako vzdálená. Programová koncepce nové vlády počítá s financováním médií veřejné služby ze státního rozpočtu formou mediální daně a zvažuje i sloučení České televize s Českým rozhlasem…

Teď vás možná překvapím, ale já si nemyslím, že mediální daň je apriori škodlivá. Za škodlivé považuji to, když legislativu o mediální dani dělají lidé, kteří sice rozumí právním a legislativním procesům, ale nechápou princip veřejné služby. Rozumět a chápat jsou dvě různé věci. Mediální daň už má řada zemí v Evropě, samozřejmě se tu nebavíme o zemích nebo krajinách, kde politická zvůle ohýbá věci, které by normálně byly neohýbatelné, čímž mám na mysli slovenskou cestu nebo třeba to, kam kráčí Srbsko. Mediální daň je jen jiný způsob financování, který však záleží na tom, jak moc je rozhodování politiků navázané na mediální rady. V našem případě je ta návaznost velmi úzká. Vzpomínám si, že jsem kdysi na politologii psala seminárku o tom, jak nemocný je systém mediálních rad u nás. A vezměte si, že uběhlo pětadvacet let a nezměnilo se v tomhle ohledu vůbec nic.

Nemyslím si, že mediální daň je apriori škodlivá. Za škodlivé považuji to, když legislativu o mediální dani dělají lidé, kteří sice rozumí právním a legislativním procesům, ale nechápou princip veřejné služby.

Nespatřujete tedy v převedení médií veřejné služby pod státní rozpočet žádné úskalí pro jejich nezávislost?

Nevidím úskalí ve způsobu financování, ale ve všem ostatním. Vybavuje se mi k tomu jeden kreslený vtip. Jdou lidé po mostě a dívají se dolů, kde se vodou brodí skupinka. Lidé na mostě se ptají, co to je za skupinu. A ozve se: „To jsou Češi, oni zase hledají vlastní cestu.“ Přijde mi to trefné. Je naivní si myslet, že jsme něčím výjimeční a nelze na nás aplikovat to, čím si prošly jiné televize či občanské společnosti. Můžeme se podívat na případové studie, kde mediální daň uškodila obsahu, nebo si zanalyzovat, proč se slovenská média veřejné služby STVR vydala zrovna touhle cestou… Za mě například hraje roli i to, že slovenská televize veřejné služby bohužel nebyla nikdy opravdu silným hráčem.

Tak se pojďme podívat na ty, kteří kráčí po tom mostě. Tím myslím fungující modely médií veřejné služby. Které to podle vás jsou a v čem spočívají?

Inspirativní mi přijde například norská televize veřejné služby NRK, jíž se přezdívá skandinávská BBC. Je pro nás dobrým příkladem, protože se bavíme o trhu, který je srovnatelný s námi, respektive se Slovenskem. Zároveň je to příklad odvahy a sebevědomí novinářů vstupovat i do politicky třeskutých témat se vší razancí. Všude na světě lidé s penězi a vlivem válcují kvalitu médií, ale to by neměla být překážka v odvaze věci říkat nahlas. S dovolením tu zacituji jednoho z programových ředitelů PBS, což je zkratka pro Public Broadcasting Service, tedy pro americkou televizi veřejné služby, který tvrdí, že média veřejné služby jsou v budoucnu jediná, která jsou schopna být ostrá, pokud politická kultura a management daného média podporuje sebevědomí a odvahu novinářů, kteří nastavují do velké míry svůj krk tím, že otevírají politicky výbušná témata.

Takže jde hlavně o odvahu a sebevědomí? Tohle jsou ty ingredience, které u nás postrádáme?

Já si myslím, že jde hlavně o princip přímé zodpovědnosti. Ve Skandinávii fungují věci, které si u nás lze jen těžko představit. Například v jednom z nejprestižnějších fondů zasedá pouze jeden člověk, který o všem rozhoduje. Když udělá špatné rozhodnutí, za kterým je třeba korupční jednání, tak jde zodpovědnost přímo za ním. Zatímco když za rozhodnutím stojí větší skupina lidí, kteří často navíc hlasují anonymně, vzniká alibismus, kdy jednotliví členové tvrdí, že za nic nemohou, že rozhodli jiní. Je to cesta do nesvobody. Bojíme se, že nás bude někdo za něco kritizovat, že uděláme chybu, nebo nějakou kontroverzi, proto tu máme komise, které často rozmělňují a zprůměrují to, co by mohlo být výjimečné. Nepopírám, že by to mohlo být nejen výjimečně dobré, ale i výjimečně špatné, ale alespoň by bylo na koho ukázat prstem.

Není tenhle alibismus reliktem z dob socialismu, kdy se lidé báli se jakkoliv projevit?

Už dost dlouho žijeme v jiné době, kde stihla vyrůst svobodná generace. Spíš se mi zdá, že jsme všichni odchováni českým školním systémem, kde se chyba velmi ostře trestá, namísto aby sloužila k tomu, že se z ní poučíme. V Helsinkách například nedávno otevřeli muzeum chyb, protože právě největší chyby v historii často vedly k velkým objevům. Náš systém školství soustavně decimuje výrazné talenty a podporuje ty, kteří jsou průměrní, poddajní a přizpůsobí se pravidlům. V Olomouci dělali před časem zajímavý průzkum, kdy si výzkumníci ve třídách testovali děti, které jsou výjimečně talentované… Učitelé byli z výsledků překvapeni, protože nešlo o třídní jedničkáře, které považovali za talentované oni.

Kamila Zlatušková je také autorkou několika dokumentů. Ceněný byl zejména její dokumentární časosběrný seriál Ptáčata o třídě sociálně vyloučených dětí, foto: archiv ČT

Neodbočily jsme už příliš od veřejnoprávních médií?

Ani ne, ono to spolu souvisí! Výsledkem toho je, že vítězí průměr, ale ten nestačí k tomu, abychom byli schopni postavit se na startovní čáru vedle Britů a Skandinávců, protože ti velmi systematicky pracují na tom, aby si nedecimovali svoje budoucí generace a talenty. A to platí i pro média veřejné služby.

Veřejná služba je u nás v současnosti neustále pod palbou kritiky, a tím upadá důvěra veřejnosti v tuto instituci. Co by podle vás pomohlo?

Těch věcí je řada. Například vztahu veřejnosti k České televizi nepomáhá pragocentrismus. Je pak těžké přesvědčit lidi z jiných měst, že jde o službu i pro ně.  Přišlo by mi skvělé, kdyby se například dva týdny vysílaly Události z Prahy, týden z Brna a týden z Ostravy, ale vždy se svébytnými místními editory. Najednou byste to zpravodajství nahlédli z úplně jiného úhlu pohledu. A ještě mám jeden kontroverzní návrh, že i generální ředitel by měl sídlit každé dva roky jinde, nejen v Praze. Decentralizaci institucí mají například Norové zavedenou v legislativě. Elitní světovou filmovou školu mají třeba v Lillehammeru. Když vysílají prime time pořad, nemoderují ho pouze hlavní hvězdy z Osla, ale i redaktoři z regionů. Jsme zase u toho, dávat šanci ostatním a hledat talenty.

Kamila Zlatušková založila Mezinárodní festival seriálů Serial Killer v roce 2018, foto: Ivo Dvořák / Pocket Media

Vedou se debaty o tom, nakolik by veřejnoprávní pořady měly být zábavné a zda by televize neměla hlavně informovat a vzdělávat, ne bavit. Patří podle vás do televize veřejné služby pořady jako jsou Star Dance nebo Peče celá země?

Určitě ano! To jsou přesně ty formáty, které se dají dělat velmi dobře a chytře, a tím nemám na mysli jen samotný formát, ale i úroveň humoru nebo způsob castingu. Například v Británii tančil stejnopohlavní pár v téhle soutěži už před deseti, patnácti lety. To jsou aspekty, které jsou součástí veřejné služby. Pro její budoucnost je ale klíčová mladá divácká kategorie, konkrétně young adults. Pro ty veřejná služba jako by nebyla.

U nás jde zatím jen o pořady pro iVysílání a chystá se YouTube kanál ČT pro mladé Tak.moment. Jak se k young adults publiku dostávají média veřejné služby jinde v Evropě?

Finové mají například platformu pro mladé, která se jmenuje Yle Areena. Přišli s kompletně novou značkou, která je sice pořád pod veřejnou službou, ale pracují s ní jako se sólo brandem. A stala se třetí nejoblíbenější značkou v zemi. Mají aplikaci, kde si podobně jako na Netflixu vybíráte jednotlivé pořady, a pak dole běží live stream.

To vypadá jako televize blízké budoucnosti. BBC prohlásila na nedávné konferenci EBU, že do roku 2030 vypne lineární televizní vysílání. Dovedete si reálně představit, že by tak v dohledné budoucnosti fungovala i Česká televize?

V tom spočívá budoucnost televize jako takové. Všechny televize v Evropě k tomu směřují. Potvrzují, že divákům vyhovuje, že si můžou pořady pouštět, kdy chtějí. V Televizním institutu nám například nedávno Švédové představovali úplně nový systém veřejnoprávního algoritmu, který navádí švédského diváka programem. Je třeba začít pracovat na sofistikovaném systému, který vyžaduje poměrně velké množství lidí, kteří dokážou pracovat s daty a zároveň toho nezneužívat, aby to celé bylo v nejlepším zájmu diváka.

Dokážu si představit, že tak budou fungovat pořady. Jak to ale bude se zpravodajstvím, které by z podstaty mělo běžet celý den?

Ten model už tady je, například CNN patří pod Warner Bros. Spojují zpravodajství s nabídkou pořadů online. Budoucnost ale podle mě mají i živé streamy. Myslím, že ve věku umělé inteligence bude čím dál víc ceněný autentický obsah, například sportovní nebo právě kulturní přenosy. To je situace, kdy si ve stejný moment lidé zapnou stejný pořad, podobně jako když se řada lidí šla podívat na poslední epizodu Zrádců do kina, protože jinak budeme tu synchronicitu zážitku postrádat.

Kamila Zlatušková na zahájení loňského ročníku Mezinárodního festivalu seriálů Serial Killer, foto: ČTK / Patrik Uhlíř

Seriály jsou jedna z mála věcí, o které si jinak rozdrobená společnost dokáže společně povídat, která je spojuje. Vy jste v roce 2018 založila festival Serial Killer, kde uvádíte seriálovou tvorbu především ze střední a východní Evropy. Co vás k tomu vedlo?

Jsme jediný festival, který se u nás věnuje televizní tvorbě, a zároveň tady máme spoustu filmových přehlídek. Proč? Přitom televize má pořád obrovský dosah a schopnost formovat lidi. Překvapuje mě, jak málo pozornosti se jí věnuje. Přitom seriálová tvorba vytváří obrázek celé společnosti, toho, jaká témata v ní vzlínají.

Inspiroval mě člověk ze skandinávské televize, který stojí za jejím rozvojem a který odjakživa hlásá, že je důležitá spolupráce a týmovost, a to nejen v rámci jedné televize, ale i v rámci všech televizí, protože když bude úspěšná jedna televize, tak to znamená úspěch i pro ty ostatní. On mi kdysi prozradil jednu vtipnou věc, totiž že původně norská televize za moc nestála, pokud šlo o hranou tvorbu. A tak okopíroval model švédské televize veřejné služby, a bylo to komerčně úspěšné. I když skandinávské prostředí je jiné než naše, ukázalo se, že stačí okopírovat, co funguje. Až takhle jednoduché to je.  Není třeba vymýšlet něco nového, ale můžu si vyzobat to nejlepší odjinud. A to jsem udělala i se Serial Killerem. Navštívila jsem festivaly, které se mi líbily, a vybrala si to, co tam fungovalo a přišlo mi dobré.

To je to šlapání vodou, namísto kráčení po mostu, jak jsme o tom už mluvily. A šlo by podle vás to samé udělat i s médii veřejné služby u nás? Není naše společnost přece jenom trochu jinde?

Určité problémy tu jsou a souvisí s tlakem směrem k Východu, ať už vědomým, nebo nevědomým. Ale neměli bychom si kvůli tomu pořád myslet, že úspěšné trhy pro nás nejsou relevantní. V životě jsem neslyšela žádného Fina, který by si stěžoval, že je z malé země. Ono tedy Finsko malá země není, ale Finů je jenom pět milionů. A statistický výskyt talentů je v populaci všude stejný. Když říkám, že u nás chybí obsah pro young adults, tak to neznamená, že tu není řada talentů, kterým je třeba šedesát a mohou přinášet skvělé věci.

Nový dvojdílný film Gerta Schnirch odvysílá Česká televize v letošním roce. V hlavní roli se objeví Barbora Váchová (na snímku), zdroj: Serial Killer

Mluvíme tady pořád o tom, jak skvělá je Skandinávie. Je ale podle vás nějaký pořad, který se České televizi mimořádně povedl?

Obrovská bomba je chystaný seriál Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Promítali jsme ho na Serial Killerovi, vidělo to zhruba čtyřicet našich zahraničních hostů a po skončení projekce bylo v sále ticho, že by byl slyšet i špendlík spadnout. Jeden německý producent se mi přiznal, že už pět let nebrečel, ale téma kolektivní viny je v tom seriálu tak silné, že ho to dostalo. Považuji to za mimořádně povedenou českotelevizní věc.

Ale nerada bych podcenila dokumenty a publicistiku a drobnější věci. Když jsem v roce 2007 nastoupila do televize, začínala jsem u drobných pořadů. Tehdejší  programový šéf ČT Brno Jan Gogola mladší mi řekl důležitou věc, totiž že není potřeba hned dělat velké věci, ale i běžná dokumentaristika je pro televizi důležitá. A je podstatné, aby byla dobře udělaná. Snažím se toho celou dobu držet, protože právě ty drobné věci dohromady vytvářejí obraz veřejné služby.

Premiéra dvojdílného televizního filmu Gerta Schnirch na festivalu Serial Killer, zdroj: Serial Killer

Zároveň je velmi těžké vybalancovat u veřejnoprávních pořadů kvalitu a formální odvahu na úkor vzdělávací role. Z nedávných pořadů jako jsou třeba televizní Ratolesti se zdá, že vzdělávací funkce někdy převažuje…

Celkově mi v našem prostředí chybí snaha podat co nejlepší výkon. Vytváří to pocit pohodlnosti, kdy věci nějak fungují a tak nějak stačí, i když je potenciál je udělat líp. Nechybí jen odvaha, ale i motivace. Ta by mohla být třeba v podobě televizních cen, které by odměňovaly nejen elitní tvůrce, ale i běžnou publicistiku. Například Švédové před dvanácti lety udělali hodně kontroverzní krok, který znamenal zároveň revoluci televizní veřejné služby. Zrušili tehdy v zásadě interní výrobu, nechali jen zpravodajství a propustili padesát procent lidí. Obrovské prostředky, které získali ukončením interních úvazků, použili na nákup pořadů od nezávislých produkcí. Ty vytvořili původní zaměstnanci televize. A prudce stoupla kvalita. Lidé totiž začali být zodpovědní za konkrétní pořady a snažili se je dělat co nejlépe. Bohužel něco takhle revolučního si tady vůbec neumím představit.

Tým vyšetřovatelů z chystané série Metoda Markovič: Straka, foto: Oneplay

Přitom je to víc než potřeba. Veřejnoprávní produkci konkurují i některé kvalitní pořady komerčních televizí, namátkou třeba Medvěd nebo Metoda Markovič: Hojer…

A to je právě dobře! Taková konkurence je zdravá. Navíc je třeba říct, že jde o příklady z poslední doby. Ale naše komerční stanice ještě třeba před deseti lety nedosahovaly takové úrovně jako komerční stanice třeba ve Skandinávii. Teprve dnes tu úroveň doháníme. Komerční stanice si díky konkurenci Netflixu a dalších hráčů uvědomují, že má smysl přinášet i hlubší, artovější témata, konec konců se to vyplatí i byznysově, protože se s tím pak televize může chlubit. Je dobré vidět, jak jde obecně kvalita nahoru, že i pořady komerčních stanic získávají České lvy, protože to vytváří tlak na kvalitu všude jinde.

Navíc máme konkurenci i v sousedních trzích. Zejména Poláci začali neskutečně šlapat do seriálových pořadů a jsou ve východoevropském regionu nyní jedničkou. Česko se směrem do zahraničí pořád chce prezentovat pomyslným vysokým uměním – zejména vážnou hudbou, literaturou. Ale ne televizní tvorbou. Jako by to nebylo dost velké umění. Přitom čím se proslavili Skandinávci? Co byla ABBA nebo severské detektivky? Byl to kvalitní mainstream! Nebo se podívejte na Jižní Koreu! Odlišnější kulturu od té evropské aby pohledal, a jaký fenomén je přitom Hra na oliheň. Jenže u nás si povzdechneme, kdo by o náš trh stál. Opravdu nesnáším rčení „Sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě“. Fakt nenajdou. Vidím řadu průměrných produkci médií z jiných krajin, velké množství horších věcí, než jsou ty naše. Jen se umí lépe propagovat a hlavně sami sobě i svým talentům mnohem víc věří.

Producentka Kamila Zlatušková, foto: ČTK / David Konečný

Kamila Zlatušková (* 1981)

Nezávislá producentka, scenáristka, režisérka, zakladatelka a ředitelka Mezinárodního festivalu seriálů Serial Killer (2018) a Televizního institutu (2021). Absolventka Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na JAMU a doktorského programu Dramaturgie a autorská tvorba. V letech 2003-2004 studovala v USA v rámci stipendia Paula Robitscheka obory Broadcasting/Film Studies. V roce 2007 absolvovala bakalářský program Mediálních studií a žurnalistky na Masarykově univerzitě.

Působila jako dramaturgyně dokumentárních a publicistických pořadů a později jako kreativní producentka v České televizi, kde se podílela například na třech sériích ceněného dokumentárního cyklu Ptáčata (2010, 2014, 2020) o sociálně vyloučených dětech. Působí jako pedagožka na katedře produkce FAMU, kde v minulosti zastávala funkci proděkanky. Je autorkou knihy Matka na kolejích: Veselý cestopis pro ty, co neradi plánují o cestování vlakem po Evropě s dětmi.