Tereza Nvotová a její slovenská vesnice, kde se dějí dost divné věci a jinakost se nenosí

Už slušnou řádku desetiletí vznikají výpovědi o tom, jak v izolovaných, do sebe uzavřených venkovských společenstvích (v Anglii a ve Skandinávii, na Balkáně i jinde) bují pověry i podezíravost, jak odlišný vzhled, chování i cizí původ může zapříčinit nesnášenlivost, nejednou ústící v explozi násilí. Ostatně i na českých vsích se ještě v první půli minulého století někteří lidé obávali uhranutí a uřknutí, věřili na čarodějnictví, podle vnějšího vzezření – zejména bylo-li nápadné – odhadovali charakterové rysy, jak názorně postihl třeba Balíkův film Pět hříšníků (1964), natočený podle povídek Josefa Kopty.

V posledních letech se rozmohlo děsuplné zakotvení tohoto tematického kruhu v podobě „folk horroru“. Zdůrazňuje sepětí výlučných obyčejů a víry s projevy (či aspoň s náznaky) „reálného“, rozuměj vyfabulovaného nadpřirozena, byť ty projevy někdy bývají prezentovány jako vize, vidiny či snění. Nezáleží přitom, zda se příběh odehrává v minulosti (Eggerovy Čarodějnice, 2015) či v současnosti (Asterův Slunovrat, 2019; Garlandův snímek Men, 2022). Do téhož výrazového vymezení, obohaceného deziluzivním náhledem na stávající mravní poměry, se vydala slovenská režisérka Tereza Nvotová (* 1988) s dramatem Světlonoc (2022).

Nvotová si volí provokující látky, jak lze usuzovat z dokumentu Mečiar (2017) nebo z její hrané prvotiny Špína (rovněž 2017), v níž otevřela téma psychických následků znásilnění, zvláště když je spáchala osoba spojená s určitou autoritou a důvěryhodností – v tomto případě se jednalo o učitele. Ve Světlonoci se dá z dosti nepřehledné a roztříštěné skrumáže událostí poskládat toto: na zapadlých slovenských vsích se prý doposud udržuje víra v bosorky (tedy čarodějnice) a jejich zlé činy, třeba unášení dětí. Ve vyprávění se objevuje motiv jejich zjitřeného hledání, ať již se jedná o traumatizující pátrání v minulosti nebo o aktuální jevy.

Iva Bittová v novém filmu Terezy Nvotové Světlonoc, repro: Forum Film

Autorky (na scénáři se vedle Nvotové podílela Barbora Námerová) se inspirovaly knihou etnoložky Tatiany Bužekové Nepriateľ zvnútra, ale rovněž vlastními prožitky, když spolu s rodiči trávívaly léto v odlehlé dřevěnici bez jakéhokoli civilizačního zázemí, kdysi prý obývané právě takovou bosorkou. Vyprávění tvůrkyně vtiskly znepokojivou roztěkanost, danou všudypřítomným vzlínáním strachu, jak jej zosobňuje například přítomnost vlka nebo obecněji noc, a tím pádem strašidelně vyhlížející lesní scenerie. Výmluvné jsou pohledy ústřední hrdinky Šarloty (ztělesňuje ji slovenská herečka Natálie Germáni), když zírá do zamlžené, setmělé krajiny. Šarlota se totiž ubytovala právě v domku, kde k nepříjemným pocitům přistupuje i vrzání podlah a podivné zvuky na půdě. A to vše doprovází svírající elektronická hudba.

Šarlota, dlouho považovaná za nezvěstnou, se po letech vrací do rodné dědiny, aby se domohla dědictví (a nezáleží na tom, že dopis oznamující jí tuto skutečnost je vlastně fingovaný). Během víceméně nuceného pobytu proniká ke kořenům dávné rodinné tragédie, za níž se cítila být odpovědná, ale i následného dění: v dobách dětství nešťastnou náhodou spadla při honičce její mladší sestřička z převislé skály, jejíž motiv se průběžně v různých významových obměnách vrací. Šarlota bezvládně ležící dívenku považovala za mrtvou, načež od místa neštěstí raději uprchla…

Trailer k filmu Terezy Nvotové Světlonoc, zdroj: YouTube

Rozdělení příběhu do sedmi uzavřených kapitol akcentuje jednotlivé fáze Šarlotina pobytu a proměny vztahu vesničanů k ní, zachycuje prohlubující se vzájemnou nedůvěru. Šarlota, jež pozornost upoutává už dlouhou řeznou ránou na břiše, se odmítá podřizovat panujícím obyčejům (to se týká zejména pití a sexuality), vnáší podiv, ba odpor svým odmítáním předpokládané ženské role, směřující k poddajnosti a mateřství. Šarlotina samostatnost rozhodování vzbuzuje pochyby i nelibost.

Z nového filmu Terezy Nvotové Světlonoc, repro: Forum Film

Pokud Světlonoc – bezpochyby dílo divácky náročnější, u něhož se navíc mohou vyskytnout problémy se srozumitelností promluv – něčím zaujme, tak určitě vizuální stránkou, především rozpohybovaným, nervním zachycením vesnické pospolitosti, toho, co se skrývá pod zdánlivě klidným příkrovem. Kameraman Federico Cesca „neklidně“ a subjektivně snímal scény často vetknuté do setmělých interiérů i exteriérů a jeho pojetí se stává důležitým vyjadřovacím prostředkem. Režisérka rovněž vsadila na výrazově syté, expresivně zaťaté herectví – vedle Natálie Germáni zaujmou Eva Mores, Iva Bittová, Juliana Oľhová, Zuzana Konečná.

Snad si v téhle nesnadné době najde druhý hraný film Terezy Nvotové, jehož rozpočet činil 1 719 533 euro (z toho rovnými deseti miliony korun přispěl tuzemský Státní fond kinematografie) najde publikum a nedopadne jako loňský – pravda, příšerný – německo-český politický thriller Je suis Karl, který do kin přilákal zhruba pět set diváků…

Plakát k filmu Světlonoc, repro: Forum Film