Tramvaj do stanice Touha ukazuje rodinné peklo

Právě ten historický kontext stojí při nynějším uvedení na ČT artu za pozornost. Drama Tramvaj do stanice Touha, režírované Eliou Kazanem, mělo premiéru na Broadwayi koncem roku 1947. V socialistických státech byla hra posléze odmítnuta jako „pornografická“. V tuzemském tisku se o ní psalo jako o odstrašujícím příkladu, aniž ji však někdo ze zdejších přispěvovatelů reálně viděl. Například časopis Divadlo publikoval zaujatá svědectví prověřených zahraničních pisatelů, ať to byli sovětští či američtí komunisté. Tennesseeho Williamse nikdo v redakci zjevně neznal, takže jeho křestní jméno bylo v překladu z ruštiny zkomoleno na „Tennesy“. Nanejvýš zazněl názor, že dramatici jako on nebo Arthur Miller sice zachycují rozklad buržoazní společnosti, ale sami jsou natolik prosáklí pesimismem, nejistotou a freudismem, že tento rozklad zevšeobecňují a prohlašují jej za bytostně všelidský rys.

V knize Film v boji idejí (česky 1955) se americký levičák John Howard Lawson rozohnil natolik, že filmový přepis Williamsovy hry, který pořídil rovněž Elia Kazan, obvinil z toho, že diváka zavléká do freudovského děsivého snu, ačkoli předstírá realismus. Lawson tu nachází takovou přemíru fyzického i psychologického násilí, až to pro něho hraničí s fraškou. Tvrdí, že nejvypjatější okamžiky provázel v publiku sílící smích, a vůbec nepochybuje, že Kazanův snímek je produktem studenoválečnické propagandy, neboť ponižuje ženy či šíří národnostní nenávist (neboť veskrze zhrublý násilník nese polské jméno Kowalski). Nadto režiséra Kazana, záhy proslaveného mistrnými díly jako V přístavu (1954), Na východ od ráje (1955) nebo Ameriko, Ameriko (1963), řadili (nejen) komunisté mezi vyvrhele, neboť na něm ulpělo stigma udavačství. Časopis Kino si navíc přisadil tvrzením, že zhůvěřilost filmu dokládá i to, že představitelka ústřední hrdinky se během natáčení zhroutila – tak nezvládnutelná ve své vyšinutosti byla její postava!

Horko, emoce, sváry. Záběr z filmu Tramvaj do stanice Touha, foto: Warner Bros. / archiv ČT

Kazan se při filmovém převodu, který z dvanácti oscarových nominací proměnil čtyři (tři z nich za herectví!), opřel o vlastní divadelní zkušenost, když do hlavní mužské role obsadil začínajícího Marlona Branda, jenž fascinoval již na jevišti. Postavu psychicky nevyrovnané Blanche svěřil herečce Vivien Leighové, jež prozářila pozdější londýnskou inscenaci, kterou nastudoval velmistr shakespearovských spektáklů Laurence Olivier. Kazan se snažil překonat jevištní statičnost, příběh nechal expandovat do pouličních míst, o nichž se ve hře toliko mluví, pozměnil závěrečné rozuzlení, ale zároveň se musel podřídit tlakům cenzury: Vypustil náznak homosexuality, zkrátil a znejasnil i motiv Blanchina znásilnění. Vystřižené scény byly do filmu vráceny až po desetiletích.

Divadelní hra i film, který podle ní vznikl, pojednávají o deptavých poměrech vládnoucích uvnitř jedné vykořeněné americké rodiny: Ke Stelle (Kim Hunterová), poddajné ženě, která žije v područí svého obhroublého manžela Stanleye Kowalského (Marlon Brando), přijíždí její stárnoucí sestra Blanche (Vivien Leighová).  Ta je představena jako traumatizovaná, v nitru bezbranná žena. Navenek se projevuje zoufalými sebeobhajobnými výpady i touhou skrýt dosavadní životní prohry… až se uchyluje do světa halucinací, chorobných představ a očekávání. Mezi ní a Stanleyem propuká rostoucí konflikt, v němž bezohledný Stanley, nejspíš negramotný dělník, uplatňuje jak tělesnou převahu, tak zlomyslnou vypočítavost, s níž odhaluje trhliny v Blanchině minulosti, aniž rozlišuje mezi pomluvami a tíživou skutečností. Vede jej touha ublížit a tím dát najevo svou převahu.

Ukázka z filmu (v angličtině), zdroj: YouTube

Přes snahu po téměř dokumentárním vhledu se film nezbavil teatrální zátěže, která z dnešního pohledu přesahuje meze únosnosti zejména v okamžicích, kdy převládne verbální složka a postavy okázale deklamují emočně vypjaté repliky. Patrné je to především tehdy, když slovně charakterizují své rozpoložení, své pocity a úmysly, aniž by je herecky ztvárnily. Herectví se tu vyznačuje rychlými přesmyky do emočně přepjatých výjevů, navíc prozrazuje i rozdílné výrazové techniky – zatímco Brando, později proslavený třeba Kmotrem (1972), se hrouží do psychoanalytických hlubin prožívání, jak si navykl v hereckém učilišti Actors Studio, používajícím modifikovaný systém Stanislavského, původně anglická herečka Vivien Leighová, od historického eposu Jih proti severu  (1939) jedna z hvězd Hollywoodu, se oddává exaltovaným pózám, které provází vytřeštěným zrakem.

Po většinu padesátých let u nás zůstával Tennessee Williams v pomyslné klatbě, než se opatrného uznání dočkal v Sovětském svazu. Až v roce 1960 se překladatelka a teatroložka Hana Budínová, jež jako základní rys dramatikovy tvorby vytyčila beznadějnou revoltu osamělého jedince, téměř vždy provázenou sexuálními konflikty a zasazenou do nesnášenlivého prostředí amerického Jihu, táže v Divadelních novinách, proč se tuzemská dramaturgie vyhýbá jeho hrám. To už však vlastně nebyla pravda: V onom roce české scény připravovaly rovnou tři Williamsova dramata. Tramvaj do stanice Touha uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče pod režijním vedením začínajícího Jana Kačera.

Divácký zájem byl o Kačerovu inscenaci nadprůměrný, jenže dobový ohlas otištěný v Divadelních novinách – z pera Jindřicha Černého – tvrdí, že mladí umělci postavili Williamsovu hru na hlavu: Snažili se ji umravnit, rozdávali sympatie, kam nepatřily, až jim explodovala u nás nevídaná živočišnost: Hlubokou myšlenku prý zastřelo obnažené ženské maso. Zdali tomu tak doopravdy bylo, my už stěží posoudíme, avšak filmová Tramvaj do stanice Touha je v tomto ohledu cudná, nanejvýš vybízí k domýšlení naznačených významů. Poprvé na ČT artu ji tedy nyní můžeme spatřit, a to v původním znění s českými titulky.

Jeden z plakátů k filmu Tramvaj do stanice Touha, zdroj: Warner Bros.