Ví kapitalismus, co se sebou? Jak se vpravit do lucidního snění? Úkoly globální i osobní

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Na tepu přítomné doby

Jak jste si možná všimli, v těchto letních dávkách opakovaně přinášíme tituly civilizačního zacílení. Berte to třeba tak, že během prázdnin je snad možné a příhodné si najít chvíle k ponoření se do knih pojednávajících o tom, kam a proč (možná) kráčíme. Tentokrát tento typ produkce zastupuje nejnovější titul z edice Crossover (v našich přehledech její svazky  představujeme relativně soustavně). Autorem té novinky je srbsko-americký ekonom Branko Milanović (* 1953), bývalý místopředseda Světové banky, nyní profesor ekonomie na The City University of New York. Práce z roku 2019 Nic než kapitalismus. Budoucnost systému, který vládne světu je zatím poslední knihou ekonoma, jehož předešlá publikace Global Inequality (2016, Globální nerovnost) se stala mezinárodním bestsellerem; ostatně nerovnost, různé její typy a projevy, je Milanovićovým stěžejním tématem. Narazíme na ně i v práci Nic než kapitalismus. Kapitalismus totiž podle autora v současnosti nemá reálnou ekonomickou alternativu, ukázal se být životaschopnější než jiné ekonomické systémy, ale tahle svého druhu suverénnost v sobě nese nemalá rizika. Milanović: „Nejvážnějším nebezpečím pro dlouhodobou životaschopnost liberálního kapitalismu je ústup od některých rozhodujících aspektů jeho vnitřních hodnot, konkrétně proměna v systém s vyšší třídou, která se obnovuje sama v sobě, a polarizace mezi elitami a zbytkem společnosti. Toto nebezpečí ohrožuje jak přežití systému, tak i přitažlivost tohoto modelu pro zbytek světa.“ Autor rozlišuje dva základní typy kapitalismu dneška: liberálně meritokratický, na jehož čele stojí USA, a politický, tažený Čínou; a tyhle dva státy také autora zaměstnávají především. Milanovićův výklad prostupuje řada tabulek, grafů a boxů s lapidárními označeními právě probíraného tématu. A propos, ten Marx z perexu dnešního kvarteta: pisatel má za to, že Karl Marx doložil pomíjivost každého společensko-ekonomického systému, protože základní podmínky produkce se neustále proměňují.

Obálka je dílem Matěje Růžičky, repro: ČT art

Jestliže se pohybujete poblíž lodí, zbystřete

Není to tak dlouho, totiž na konci loňského roku, co jsme tu anotovali knihu Terst. Identita na hranici, pod níž je spolupodepsán známý italský spisovatel, překladatel a esejista Claudio Magris (* 1939). Nyní nakladatelství Academia přineslo v téže edici Europa Magrisův další titul, Oči moře. Sochy z lodních přídí (v originále vyšel roku 2019). „Lodní figura bude vždy především pohledem doširoka otevřeného, užaslého oka. Její místo je na přídi, aby se dívala a viděla, co námořníkům není dovoleno spatřit,“ píše autor v úvodu knihy a o něco dál pokračuje: „Kromě očí a figur se na příď upevňovaly i hlavy ptáků a hadů, draků a lvů, zvířat cenících zuby proti neznámému, ale také rouna a hlavy beranů obětovaných hlubinám. Nejstarší figura, oslavovaná mýtem, byla na přídi Arga, lodě, které se vypravila pro zlaté rouno. Představovala berana vyřezaného ze dřeva posvátného mluvícího dubu z Dodóny (podle jiných Minervu), jehož hlas provází Argonauty po celou plavbu.“ Magris je však tvůrce imaginativní, i když se opírá o fakta. Jeho Oči moře nejsou historickým pojednáním, nýbrž osobní esejistickou procházkou po tématu lodních soch, těch ženských především. Vypráví rovněž o tom, jak se sochy z přídí staly předmětem sběratelství, a nebyl by to Magris, aby do pojednání nezatáhl literaturu, konkrétně výskyt těchto soch v některých literárních dílech. Co však musí být zdůrazněno: Oči moře nejsou jen knihou ke čtení, nýbrž také k prohlížení. Výkladem totiž prostupuje množství celostránkových (barevných i černobílých) fotografií artefaktů z lodních přídí.

Obálku navrhla Jana Štěpánová, repro: Academia

Kdo by se snad chtěl dovzdělat

Jméno Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic má většina absolventů základních a středních škol nejspíš jen v matném povědomí z hodin literatury, ve kterých se probíral středověk. Nejnovější svazek edice Česká knižnice, která přináší zásadní díla tuzemského písemnictví v pečlivém redakčním zpracování a se zasvěcujícím komentářem a poznámkovým aparátem, zpřítomňuje latinsky psanou poezii a korespondenci jmenovaného humanistického básníka, cestovatele a bibliofila. Oné zprostředkovatelské role se v knize čtenářsky přívětivého rozsahu a pojetí ujala klasická filoložka Marta Vaculínová (* 1969), která texty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic (1461–1510) vybrala, přeložila i okomentovala. Vaculínová v chronologicko-tematickém uspořádání kombinuje autorovy dopisy a básně, přičemž verše přeložila „prozaicky“, aby k dnešnímu publiku promlouvaly co možná nejsrozumitelněji. Pro představu: „Dejte mi stálý domov a dejte mi klid,/ dejte mi volný čas pro pěstování mých zálib./ Netoužím po bohatství a po hroudách zlata/ ani po zelených safírech nebo po topasech/ nepřeju si vládnout Peršanům ani Thrákům/ ani si podrobit obyvatele Indie či divoké Etiopie./ Po tom ať touží jiní, které sžírá prázdná touha po chvále/ a kteří se pyšně nadýmají láskou ke slávě.“ V textech najdeme ozvuky svárů a intrik na dvoře Vladislava Jagellonského i vhledy do soukromí vzdělaného šlechtice, který byl horlivým katolíkem. Protože ne zrovna úspěšně usiloval o duchovní dráhu, počátkem 16. století se stáhl do svého rodového sídla, kde se oddal studiu rukopisů a tisků (jeho sbírka patřila k nejbohatším ve střední Evropě té doby).

Pro obálku použila grafička knihy Jana Vahalíková reprodukci kolorovaného dřevořezu z Boëthiova spisu Consolatio philosophiae, vydaného ve Štrasburku roku 1501, repro: Host

Na závěr se věcně zasníme

Američan Stephen LaBerge (* 1947) ve dvaceti obdržel bakalářský titul z matematiky, ale svá další studia zaměřil na psychofyziologii – a na Stanfordově univerzitě získal titul PhD za práci o lucidním snění. V něm našel své životní téma. Vyvinul techniky umožňující vstupovat do vědomého spánku, tedy do stavu, kdy spíte, zdají se vám sny, ale zároveň se nacházíte v bdělém stavu. V roce LaBerge 1987 založil ve Stanfordu organizaci The Lucidity Institute podporující výzkum lucidního snění a pořádající kurzy pro veřejnost. Český název Lucidní snění. Naučte se vědomě snít evokuje „příručkovitost“, ale tenhle dojem úplně neodpovídá reálnému obsahu publikace o deseti kapitolách. Autor nastiňuje různé myšlenkové kontexty a teoretické poznatky spojené se sněním. Zhruba v polovině knihy sice začíná šestá kapitola Učíme se lucidně snít, ale nečekejte, že LaBerge instruuje: Nejprve uděláte tohle, pak támhleto a když ještě provedete to či ono, tak se uvedete do bdělého snění. Kniha přibližuje fenomén lucidního snění tak, že výklad není čistou teorií, autor do něho zakomponoval řada poznatků ze svých a jiných experimentů. Ale v zásadě říká: Jistě, tenhle stav skutečně existuje, rozšiřuje vědomí, podávám vám zde informace, ale rozhodnete-li se do toho hájemství vstoupit, čeká vás velmi osobní cesta.

Psycholožka Eva Martináková ve své glose k LaBergově knize na portálu online-psycholog.com mimo jiné napsala: „Některé pasáže knihy jsou náročnější na přemýšlení, přesto se ale domnívám, že je kniha napsána promyšleně a srozumitelně bez zbytečně složité terminologie. Díky tomu může být zajímavá pro široké spektrum čtenářů, kteří se zajímají o téma spánku, snění, vnímání či sebepoznání a rozvíjení vlastních schopností.“

Překlad Lucidního snění u nás vychází podruhé; poprvé to bylo v roce 2006. Nynější překlad je však korigován podle loňské edice originálu. Kromě toho redakce Portálu na konec nynější edice připojila seznam některých dalších v češtině vydaných děl o snech.

Autorka obálky Kateřina Tvrdá použila ilustraci z obrazové banky Shutterstock, repro: Portál