Výročí: Mistr humoru Oldřich Lipský by se právě dnes dožil stovky

Obrovský úspěch Limonádového Joea (do kin na něj přišly čtyři a půl milionu lidí!) nebyl náhodný. Lipský jej už v roce 1955 inscenoval na jevišti. Hudbu tehdy složili Jan Rychlík a Vlastimil Hála, texty napsali jak Jiří Brdečka, autor příběhu, tak neméně úspěšný dramatik a scenárista Vratislav Blažek. Ústřední roli ztvárnil pop zpěvák Rudolf Cortés, jehož ve filmové verzi nahradil operetní pěvec Karel Fiala. Původně se pro hlavní roli počítalo s činohercem Jiřím Kodetem, jehož hlasově náročné písně předem nazpíval Karel Gott. Ale nakonec byl vybrán Fiala, který měl z obsazení obrovskou radost. Jestliže Lipský pro film pečlivě zvažoval jiné než divadelní obsazení titulní role i ženských postav, u některých vedlejších postav převzal jejich původní představitele z inscenace – kupříkladu Miloše Kopeckého, jenž si opětovně vychutnal tetelícího se padoucha Horáce, nebo obhroublého Hlinomazova pistolníka Grimpa, schopného rozkousat i sklenku.

Portrét Oldřicha Lipského ze série Příběhy slavných, zdroj: iVysílání

Meze humoru

Oldřich Lipský u divadla začínal a zůstal mu věrný do poloviny padesátých let – a Limonádový Joe patří k jeho posledním divadelním režiím. V té době byl již propadlý filmu (viz třeba jeho snímek z roku 1954 Cirkus bude!, který nyní reprízuje ČT1 – konkrétně v sobotu 6. července od 8:25 hodin). Nebyl to však jeho jediný „krok jinam“.

Lipský učinil nepříjemné zkušenosti se satirickou jevištní tvorbou: v říjnu 1948 měla v pražském Divadle satiry, kde působil, premiéru inscenace hry Vratislava Blažka Kde je Kuťák?. Zahrána byla pouze osmkrát a vedla k zavření Divadla satiry coby protirežimního pařeniště. A Oldřich Lipský se svým způsobem poučil: zřekl se útočné společenské satiry, která by mohla mocným vadit. Nanejvýš se odhodlal kritizovat „konstruktivně“ takříkajíc v mezích zákona.

A přece i jako filmař na cenzuru narazil – nezávazná a z dnešního pohledu snad až přihlouplá hudební komedie Hvězda jede na jih (1958), která byla šest let zakázaná, se provinila jen tím, že se převážně odehrávala v Jugoslávii, s níž se tenkrát zhoršily politické vztahy. Oficiální zdůvodnění znělo jinak: zatímco Praha je zpodobněna jako pochmurné, zašedle oprýskané město, jugoslávské kraje naopak prohřívá sluneční svit a jásavé veselí.

Pusťte si oblíbený film Adéla ještě nevečeřela v iVysílání České televize

Tady ti bude dobře, Oldřichu

Prvním olbřímím – i mezinárodním ­– úspěchem byl právě Limonádový Joe. Lipskému „sdělil“, v jaké žánrové poloze mu bude nejbezpečněji: stane se jí láskyplná parodie zvetšelých zápletek a postupů, jimž se přitom nevysmívá, naopak: skrze humornou nadsázku a naivistický náhled jim zjednává jakési polidštění. V šedesátých letech si ještě vypomáhal morbiditou a cynismem, ať již se jednalo o vražednickou historii vyprávěnou pozpátku (Happy end, 1967) nebo o groteskně zveličenou vyvražďovačku (Čtyři vraždy stačí, drahoušku, 1970).

Protože se vůči občanským postojům Oldřicha Lipského v dobách „krizové společenské situace“ na sklonku šedesátých let nevyskytly žádné námitky a rovněž jeho filmyse vyhnuly označení za ideově pomýlené, mohl za normalizace pokračovat bez přerušení. Ústřední ředitel Československého filmu Jiří Purš jej dokonce jmenoval mezi režiséry, kteří se „k nám přidali“.

Pusťte si oblíbený seriál Cirkus Humberto v iVysílání České televize

Samozřejmě musel změnit vypravěčskou optiku: převládla idyla jako výchozí platforma. Týká se to nejen dalších špičkově natočených parodií (Adéla ještě nevečeřela, 1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1981), na nichž spolupracoval opět s Jiřím Brdečkou, ale také taškařic „ze současnosti“, ať de o Tři chlapi na cestách (1973), Jáchyme, hoď ho do stroje (1974) nebo Marečku, podejte mi pero (1976), které rovněž lámaly rekordy divácké návštěvnosti. Lipský úspěšně zabrousil i mezi pohádky, ať rozvíjely klasický půdorys (Tři veteráni, 1983) nebo se přechýlily k hravé sci-fi podívané určené dětem i dospělým (Ať žijí duchové!, 1977).

Od počátku dával najevo své okouzlení prostředím cirkusu, několikrát se k němu vrátil v hraných i dokumentárních filmech. Vyznačovaly se rozličnou úrovní, mnohdy v nich nacházel příležitost blýsknout se klaunskými výstupy, třebaže dějová provázanost vázla (viz zmíněný Cirkus bude!; dále potom Cirkus jede, 1960; Šest medvědů s Cibulkou, 1973; Cirkus v cirkuse, 1975). Posledně jmenovaný titul, natočený v koprodukci se Sovětským svazem, překvapuje svou realizační nemohoucností a bezradností; jako kdyby byl režisér natlačen do projektu snad vysloveně proti své vůli. Vysněného projektu, jímž mu byl Cirkus Humberto (podle Bassova románu), se nedočkal – jako televizní seriál jej natočil až František Filip.

Pusťte si oblíbený Lipského film Zabil jsem Einsteina, pánové v iVysílání České televize

Zádumčivý člověk

Zbývá dodat, že Oldřich Lipský sice pocházel z malopodnikatelské rodiny (otec vlastnil cukrárnu a kavárnu), ale současně rodina holdovala múzám, jmenovitě ochotnickému herectví. Nejen Oldřich, ale také jeho sourozenci, starší bratr Lubomír (1923-2015) i mladší, po zásahu bleskem předčasně zesnulý Dalibor (1930-1947), převzali právě tuto štafetu. Zatímco Oldřich se začal věnovat režijní dráze, Lubomír a Dalibor, prý z celé trojice nejtalentovanější, se uplatnili jako herci. A jako herec se Lubomír, někdy i v úlohách hlavních, vynořuje ve většině děl, která jeho bratr režíroval.

O Oldřichu Lipském se proslýchá, že špatně snášel prostoje a lelkování, že potřeboval cítit kolem sebe ustavičný ruch; zřejmě se vyznačoval workoholickými rysy. Ačkoli pod jeho rukama vznikaly úspěšné komedie, které spolehlivě rozesmávají podnes, prý se jednalo o člověka spíše zádumčivého. Jak se dočteme v Liehmově knize rozhovorů Ostře sledované filmy, udržoval si stále smutný úsměv. Sám říkával: Dělat veselohru není žádná legrace. Stěžoval si, že na práci nemá více času, že si nemůže ověřovat, zda předpokládaná zábavnost skutečně funguje, a že nemůže přetáčet již hotové scény podobně jako Chaplin, pokud by mu z jakéhokoli důvodu nevyhovovaly.