Vzbouřit se tichem. V italském dramatu Vermiglio se největší války odehrávají doma

Život v severoitalské vesnici Vermiglio plyne na první pohled harmonicky. Rodiny usedají u jídelního stolu, děti chodí do školy, ženy dojí krávy a obyvatelé vesnice diskutují v místní hospodě. Druhá světová válka se v obci projevuje především nepřítomností mladých mužů a občasnými zmínkami o hrozbě. Stěžejní příběhy snímku Vermiglio se neodehrávají na bojištích, nýbrž ve stísněných místnostech, na horských cestách a především v postelích; právě ty představují jediný prostor oproštěný od celodenní práce i společenského očekávání.

„Bitvy a epické události stály v centru pozornosti vždy. Chtěla jsem o válce vyprávět očima těch, kteří bojovali v kuchyních a pokoušeli se udržet naživu své potomky. Očima učitelů, kteří se snažili nahradit rodiče, a dětí, jež čekaly na otce, kteří se nikdy nevrátili,“ vysvětlovala italská scenáristka a režisérka Maura Delpero (* 1975) v rozhovoru se svou italskou kolegyní Alice Rohrwacher.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Rutinní bezčasí obce naruší až příjezd sicilského dezertéra Pietra, jenž rozdělí horskou komunitu. Maura sleduje dění ve Vermigliu po dobu jednoho roku. Soustředí se na početnou rodinu místního učitele Cesara Graziadeie a jeho ženy Adele a především na jejich tři dcery. Každá z dívek během čtyř ročních období prochází formativními životními událostmi. Nejstarší Lucia (Martina Scrinzi) se do zběhlého Pietra zamiluje, otěhotní a zjišťuje, že jí novomanžel mnohé zatajil. Prostřední Ada (Rachele Potrich), která vyprávění pomyslně propojuje, objevuje svou sexualitu i touhu po svobodnějším životě. Nejmladší Flavia (Anna Thaler) jako naděje rodiny směřuje ke studiu na internátní škole.

Slov až tak netřeba, stačí doteky

Snímek začíná záběrem na tři sestry spící bok po boku. A obdobně film symptomaticky končí pohledem na prázdné lůžko. Postele se ve Vermigliu sdílí, spávají na nich dvě až tři postavy najednou. Pod rouškou tmy se zde střetávají zkušenosti několika generací jediné rodiny, jde o místo konfrontace dětské naivity s realitou. Na lůžkách se rodí děti, ale také se truchlí za ty, které ze světa předčasně odešly. Otec obavy z budoucnosti dcer nikdy nevyřkne u jídelního stolu, ale výhradně na loži se svou manželkou. Trojice dívek si pod peřinou vypráví o vysněné budoucnosti, o manželském životě i očekávání, která na ně svět jako na ženy klade.

Koloběh života v obklopení horských vrcholů režisérku sice přiznaně fascinuje, ale neohlíží se s nostalgií. I syrovou realitu světa poloviny dvacátého století ukazuje bez velkých emocí, pouze coby rutinní skutečnost. Vermiglio ke zprostředkování bolesti ani radosti nepotřebuje slova. Přestože ve filmu zazní, že ústřední rodina má deset dětí, ve snímku jich nakonec vystupuje pouze devět. Jedno nemocné batole navíc během snímku umírá. Delpero jeho skon ukazuje v několika intimních scénách – nejprve ho matka pověrčivě balí do listů zelí, v další scéně za zpěvu padá sníh, v posledním záběru manželé leží v posteli, zatímco na nočním stolku za mrtvé dítě dohořívá svíčka. Protagonisté nedeklarují žal ze ztráty; obdobně ovšem mlčí o milostné i sesterské lásce. Veškeré pocity vkládají do pohledů a letmých doteků.

Zatímco v Evropě vrcholí válka, život v severoitalské vesnici Vermiglio plyne na první pohled harmonicky, foto: Aerofilms

Bez romantizace jsou vyprávěny také příběhy hrdinek, jejichž osudy se odvíjí především od mužů. Učitel a otec v jedné osobě rozhoduje nejen o jejich vzdělání, ale i manželství. Protagonistky si tuto skutečnost uvědomují opět pouze velmi tiše. Když se před spaním nejmladší Flavia ptá, zda by její sestra chtěla být mužem, protože by se mohla oženit i pracovat zároveň, starší Ada jí odpovídá: „Chtěla bych být knězem. Když mluví, všichni ho poslouchají.“

Režisérka neodvrací od ženských strastí tvář, zároveň se nevyžívá v exploataci jejich utrpení, jako to činil například letošní oscarový kandidát Dívka s jehlicí. Režisér Magnus von Horn v něm na svou protagonistku navršil tolik strádání, až z ní nezbylo nic jiného. Hrdinky Vermiglia pro uvědomění vlastní situace nemusí nutně příšerně trpět a proti svému údělu se bouří bez rozmáchlých gest.

Martina Scrinzi v roli Lucii, nejstarší učitelovy dcery, ve filmu Vermiglio, foto: Aerofilms

Vyprávět každodennost

Maura Delpero začínala jako dokumentaristka, z čehož těží při tvorbě svých fikčních děl. Během příprav na natáčení hraného debutu Maternal (2019) strávila čtyři roky vyučováním žen v rozličných hogarech, argentinských domovech pro svobodné nezletilé matky. Před tvorbou  Vermiglia v titulní vesnici žila, setkávala se s místními a poslouchala jejich vzpomínky. Ve snaze o co největší autenticitu nechává postavy hovořit místním dialektem, stejně jako v předchozím filmu pracuje s týmem profesionálních i neprofesionálních herců.

Delpero ve Vermigliu vytváří hmatatelný mikrosvět, atmosféru a důraz na sledování všednosti místy upřednostňuje na úkor představení postav a jejich vzájemných vztahů. Nicméně pokud se divák pozvolnému rytmu vyprávění přizpůsobí, o hrdinkách příběhu se dozví nejvíc právě ze způsobu, jakým vykonávají každodenní činnosti.

K meditativní atmosféře přispívá práce ruského kameramana Michaila Kričmana, dlouholetého spolupracovníka režiséra Andreje Zvjaginceva. Statické výjevy všedního života, inspirované výtvarným dílem Giovanniho Segantiniho nebo Caspara Davida Friedricha, poskytují imerzivní pohled do severoitalské venkovské existence dané doby. Pomocí pečlivých kompozic a barevné symboliky se Kričmanovi daří zachycovat proměnlivost rodinné dynamiky i změny ročních období na alpském úpatí.

Vermiglio lze podle režisérky popsat jako „neobyčejný příběh o obyčejných lidech“. Drama, které si z festivalu v Benátkách vloni odneslo Velkou cenu poroty, především ukazuje, že pro Mauru Delpero není žádný lidský osud natolik obyčejný, aby nestál za vyprávění.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms