Zaznamenat vše, než přijde velká voda: videoherní meditace nad pravidly vzpomínání
Uchováváme kde co. V současnosti i v archivech instagramových stories, v kalendáři vzpomínek na BeReal, píšeme svoje pocity na Threads. Uchovávat ještě neznamená zaznamenávat, tedy pokud zaznamenáváním chápeme cílevědomou archivaci doby. Proč ukládáme, pro koho vůbec a jak? Na to se ptá videohra Season: A Letter to the Future.
Estelle vyráží z rodné vesnice v předvečer konce sezóny – v herním světě se tak označují období, po nichž přichází paradigmatická změna. Season: A Letter to the Future je sice hra odehrávající se v předapokalypse, ale konec světa tady nemá parametry katastrofy. Místo plamenů a destrukce končí „zlatá sezóna“ hromadným vymazáním paměti. A Estelle je od toho, aby zaznamenala, co může. Vybavená diktafonem a fotoaparátem opouští na růžovém kole domov, protože když stránky svého alba nenaplní ona, celá generační paměť bude zapomenuta.
Je přitom zjevné, že se světem to nedopadlo úplně katastrofálně. V příběhu hry je Estelle sice už po smrti, ovšem herní album, které postupně plníme útržky konverzací, polními nahrávkami, čtvercovými snímky nebo kresbami, si v budoucnosti někdo prohlíží, v „muzejním trezoru“. Zaplnit jej bylo cílem Estelliny cesty – tedy nejen věci zaznamenat, nýbrž také bezpečně uchovat (v herní obdobě skutečných muzejních materiálů). Trochu to připomíná disk, co na palubě veze sonda Voyager.
Průzkum v Tiengském údolí
Když Estelle na začátku hry navždy opouští domov, matka pro ni vytvoří amulet. Za výrobní materiály k tomu matce poslouží pět předmětů, každý pro jeden smysl: zvuk, chuť, pach, hmat a zrak. Do vařícího kotlíku patří ovšem i vzpomínka na dceřin odjezd. Poslední střípek paměti obětovaný coby ochrana před snovou nemocí, která pacienty uvrhává do nekonečného spánku. Vzpomínky krystalizované ve schránce na Estellině krku ovšem také připomínají, že možná nastává čas, kdy je nejlepší se z jejich vlivu vymanit.
Krajina, kterou postupně zpoza řídítek růžového kola objevujete, je pamětí zcela prosycená. Roztroušené dopisy mluví o „přehršli paměti”, v rozbořených stavbách, v památnících i ve flashbacích je cítit přítomnost nedávné války, kterou ukončilo až podezřelé kouzlo.
„Tohle je sezóna, v níž ozvěna vzpomínek zní dál a dál,” utrousí Estelle, když prozkoumává Tiengské údolí, v němž se odehrává většina hry. Mezi svatyněmi zasvěcenými bohu zapomínání, opuštěnými statky a podezřelými povrchovými doly se v údolí setkáte s několika posledními obyvateli, kteří se připravují na cestu, než vše spláchne voda ze záměrně protržené přehrady. Sezóna je natolik prostoupená pamětí a traumatem války, že to podle místní policejně-administrativní organizace Grey Hands nevyřeší nic jiného než radikální krok. Možná pak budou moci konečně v klidu spočinout i růžově zářící rostliny, mezi šustěním jejichž listů jsou slyšet vzpomínky místních.
Pamětí prostoupená krajina
Jacob Geller v jinak skvělém videu o před-apokalyptickách hrách křivdí Season: A Letter to the Future tvrzením, že hra je to příliš klidná. Většina z místních neví, že spolu s koncem sezóny přijdou také o všechny vzpomínky. Estelle není podle Gellera náležitě naštvaná v okamžiku, kdy zjistí, jaké nespravedlnosti se pod pastelovými barvami dějí – že organizace Grey Hands má možná postranní úmysly a konec herního období nejspíš nebude úplně dobrovolný. Možná má Geller pravdu. Ale jistý odstup, který si Estelle udržuje, protože svůj úkol bere smrtelně vážně, je zároveň meditativním prostředkem. Geller porovnává Season: A Letter to the Future s jinou hrou o konci světa – Umurangi Generation, která je hlasitá a plná spravedlivě naštvaných mladých lidí.
Tam, kde politika z novozélandské dystopie stříká, schovává se v Season: A Letter to the Future mezi řádky. Estelle sice není politická aktivistka, ovšem možná právě proto může její herní cesta zpřítomňovat ono zdánlivě nepolitické v lidské každodennosti i v paměti, neboť ústřední mechanika této hry v sobě politický otazník obsahuje: Komu nebo čemu dáte ve svém albu přednost? Hra vám až na pár příběhově opodstatněných výjimek nepřikazuje, co máte mikrofonem a fotoaparátem zachytit. Skoro by se chtělo říct, že ta největší politika se odehrává pod hráčským prstem, který výběr zaznamenáníhodné vzpomínky potvrzuje.
Nakonec se hra Season: A Letter to the Future ptá, jestli si důležitých věcí dokážeme všimnout. Dřív, než bude pozdě a bůh zapomnění všechno spláchne.
Zachytávat virtuální minulost je naštěstí až na občasné technické problémy příjemná činnost. Season: A Letter to the Future meditativní tempo takzvaných simulátorů chození obohacuje o bicykl, na němž je radost prohánět se krajinou za doprovodu uklidňujícího zvonku. Herní fotoaparát má přesně to množství funkcí, aby poskytoval tvůrčí volnost v nastavení parametrů přístroje, ale nekazil bezprostřednost, a doplňuje ho uspokojivé cvaknutí známé všem fanouškům analogové fotografie. A o rekordéru by šla napsat celá esej! – Naladit se na okolní ruchy, zvuk ptáků, případně se přikrčit a pomalu mikrofonem hledat… je to nejlepší převedení zvukařské práce do videoherní podoby, na jaké jsem dosud narazil.
Precizní práci se zvukovým designem odpovídá i herní soundtrack, který zkomponoval Spencer Doran z dua Visible Cloaks. Herním kódem dynamicky míchaná hudební složka je neméně působivá ve fixované formě na Bandcampu nebo Spotify či Tidalu. Ve skladbách jsou mimochodem slyšet předměty, na něž Estelle ve hře narazí – třeba hrací skříňka.
Některým kritikům a kritičkám na Season: A Letter to the Future vadí, že příběh hry není soudržnější, případně je rozčiluje trochu samolibé psaní – zvlášť, když Estelle komentuje skoro každou věc, která do herního alba přibude. Množství motivů je nakonec největší silou i slabinou hry. V Tiengském údolí se míchají paměť, komunita, katastrofy, mikrodetektivní zápletka, mediální archeologie, víra, magie i obyčejné lidské příběhy. Výsledkem je hra, která místy honí příliš zajíců najednou, nicméně tématy a formou patří k nejpozoruhodnějším titulům nezávislé scény (byť vývoj provázelo nepříjemné nařčení týkající se chování hlavního režiséra).
Kolik vydrží naše přehrada?
Moje kamarádka vyrůstala v domě po odsunutých Němcích. Ukazovala mi fotky: hodiny, které si děda nechal na komodě, starý hmoždíř, fotoalbum s popisky, jimž už nerozumíme. Poslední položka je v kontextu Season: A Letter to the Future dvojitě ironická. Hra o zaznamenávání paměti, půda, kde zůstaly vzpomínky násilně ponechané v zapomnění.
Když v pozdější fázi hry dostanete do rukou filmový pás, najdete na něm motivační video před přechodem do nového období. Praví se v něm: „To, co cítíte, je to, jaké je to být osvobozeni od minulosti. (…) Od toho, abyste byli pronásledováni hrůzami jiné doby.” Season: A Letter to the Future se mezi řádky ptá, zda takový radikální krok stojí za to.
Jenže vzpomínky jsou dost možná zásadní složkou toho, čemu říkáme naše osobnost. Jestliže se gesto Estelliny matky ze začátku hry zdá naznačovat, že někdy je potřeba se od paměti odpoutat, stojím-li na pobřeží poslední herní scenérie, nejsem si tím tak jistý. Když se vrátím k oné sudetské půdě: zapomenout by totiž možná znamenalo vzdát se vlastní zodpovědnosti.
Stejně jako herní místa, i skutečný svět je plný více či méně zřejmých vzpomínek, otisknutých do předmětů. A mnohem spíš, než aby poskytovala definitivní odpověď, zda stojí za to si je ponechat, ptá se Season: A Letter to the Future po tom, jak vůbec okolní paměťové stopy zpracováváme. A kdo vůbec vzpomínání obstarává, neboť Estellino (a tedy vaše) album je jen jednou vzpomínkou na dobu bohatší, než se vtěsná na pár stránek papíru – zatímco skutečný svět má bohaté zkušenosti s potlačováním například menšinové paměti queer osob nebo komunit s jinou než bílou barvou pleti.
A nakonec se Season: A Letter to the Future ptá, jestli si důležitých věcí dokážeme všimnout. Dřív, než bude pozdě a bůh zapomnění všechno spláchne.
