Alice Nellis: Festivalové povědomí o českém filmu sice existuje, ale vidět ve světě moc není
Zástupkyní evropské autorské kinematografie na březnovém festivalu Bergamo Film Meeting byla Alice Nellis. V rámci kategorie Europe, Now! akce uvedla její retrospektivu – spolu s retrospektivou známého německého režiséra Christiana Petzolda. Jak filmařka reflektuje svoji dosavadní tvorbu? A jak si podle ní stojí česká kinematografie v zahraničí?
Co říkáte tomu, že se festival v Bergamu rozhodl pro vaši retrospektivu?
Jsem poctěná a měla jsem i radost – už proto, že Bergamo bylo prvním festivalem, který jsem na přelomu století navštívila se svým celovečerním debutem Ene bene. Zároveň si uvědomuju, že jsem se dostala do fáze retrospektiv. Snad mě ještě něco čeká…
Tušíte, proč se pro přehlídku vašich filmů rozhodli?
Normálně to nezdůrazňuju, ale podle mě to souvisí s tím, že jsem žena. V rozhovorech, které jsem v Itálii poskytovala, se často objevovala otázka, proč se zaměřuji na rodinu a vztahy. Člověk se často cítí bezmocný tváří v tvář velkým věcem kolem nás. Myslím tím geopolitické tlaky mezi velmocemi či hrozbu války pro celou Evropu. Velké problémy však mají kořeny v nejjednodušších lidských vztazích. Ať jde o lidi, kteří potřebují mít moc nad ostatními, nebo o ty, kterým nestačí to, co mají, chtějí víc a potřebují si stále něco dokazovat. Lidé se však takoví nerodí, jde o důsledek nenaplněných vztahů, nefunkčních rodin či problémů s komunikací. Předpokládám tedy, že moje dílo slouží jako kontrast k velkým pohybům a tlakům. Je to oblast, u níž mám pocit, že jsem schopná pohnout s něčím alespoň o milimetr. A nejspíš právě proto mě letos vybrali do této sekce.
Alice Nellis na fotografii prezentující program letošního filmového festivalu v Bergamu, kde režisérce uspořádali retrospektivu, foto: Bergamo Film Meeting
Mínila jste kriticky to, že podle vás ve výběru hrál roli váš gender?
Nemyslela jsem to kriticky, ale jako prostý fakt. V současnosti diskutovanou otázkou je to, zda ženy ve filmu mají rovné možnosti. Jako žena jsem při práci u filmu nikdy neměla žádné problémy. Naopak, tohle povolání mi dovolilo mít děti a uspořádat si svůj život tak, jak jsem chtěla.
Genderový aspekt se projevuje spíš poté, kdy film dokončíte. Přijetí veřejnosti je najednou podmíněno tím, že jste žena. Stále nerozumím, proč tomu tak je. Mělo by se hodnotit to, zda je film dobrý, či špatný. Muže se nebudete ptát, zda natočil „mužský film“. Prostě natočil film, je muž. Stejné je tomu u žen. Neexistuje nutně ženský pohled. Například to, že protagonistkami snímku jsou ženy, také nedeterminuje dané dílo. Neurčuje to, jak se budou chovat. Natočila jsem třeba film s názvem Revival, kde hlavní postavy byli důchodci.
Ale chápu, že každá změna trvá nějakou dobu. I to, že se v některých profesích dříve vykonávaných víceméně pouze muži začnou uplatňovat také ženy. Nejde to udělat tak, že se jednoduše shodneme na tom, že tomu tak bude – a hotovo. Nejvíce k tomu člověk přispěje tím, že svou práci vykonává dobře.
Alice Nellis se Zuzanou Bydžovskou a Bolkem Polívkou při natáčení snímku Revival, foto: Archiv ČT
Dá se na to dívat různě. Na jednu stranu se snažíte vytvořit inkluzivnější prostředí skupinám lidí, jejichž přínos v kinematografii byl dlouhá desetiletí opomíjen, nebo se jim nedostalo tolik příležitostí. Zároveň chápu, že pokud se omezíte na standardizovanou škatulku „ženská kinematografie“, věci vlastně děláte medvědí službu…
Některé ženy si právo točit přímo nárokují právě proto, že jsou ženy. Podle mě si to právo každý musí vydobýt prací. Nemůže to být postavené výhradně na genderu. Samozřejmě, pro některé ženy může být práce u filmu těžší. Pro všechny lidi je to však těžší všude tam, kde se dosud téměř nevyskytovali. Pro muže rovněž není lehké dostat se do klasicky ženských povolání nebo rolí. Když náš prostřední syn byl ve věku miminka nemocný a dcera byla doma a potřebovala jsem s ní zůstat, tak mého muže nechtěli se synem do nemocnice pustit. Argumentovali, že v takové situací chodí do nemocnice maminky. Přitom je to jeho rodičovské právo.
Pokud bych se měla vrátit k retrospektivě: Máte tendenci se vracet k některým svým snímkům?
Nemám. Film je věc, kterou člověk dělá hrozně dlouho. Zůstane vám v hlavě. Není to tak, že bych na film zpětně nahlížela novou perspektivou. Nicméně když jsem měla v Miláně před časem masterclass, sto studentů vysoké filmové školy se předtím dívalo na Tajnosti. Říkala jsem si, že je to v tom věku nebude zajímat. Překvapilo mě, jak citlivě film vnímali a jak se na něj ptali. Nový pohled přichází tedy spíše zvenčí než ze mě.
Alice Nellis rozmlouvá s herečkou a hudebnicí Ivou Bittovou při natáčení snímku Tajnosti, foto: Archiv ĆT
Jak vnímáte současnou roli českého filmu na evropském poli?
Je složitá. Jsme malá země. Po sametové revoluci se zvedla vlna zájmu o naši kinematografii, protože zmizela železná opona. Československo, Polsko a další země z dříve uzavřeného regionu mohly dělat filmy tak, jak chtěly. Západní svět zajímalo, co z toho vzejde. Ale pak ta vlna zájmu opadla. Z České republiky se stala jedna z malých, ne moc bohatých evropských zemí. Dostat filmy do zahraničí začalo být dost těžké. Nyní festivalové povědomí o českém filmu existuje, ale není to žádná sláva, není moc vidět. Jazyková bariéra malé země je omezující, pokud se to zrovna nespojí se zajímavou kulturní vlnou.
Kdysi jste v rozhovoru pro Aktuálně.cz – v období premiéry seriálu Pustina – řekla, že jste „zvyklá dělat na filmech úplně sama” a že režijní práce s Ivanem Zachariášem vám umožnila nahlédnout do práce někoho jiného. Nejnovější Náhradníky jste režírovala společně s Jiřím Havelkou. Jak se liší vaše sólo práce a fungování v tandemu?
Je to jiná disciplína. Ke spolupráci s Ivanem jsem nejdříve přistupovala tak, že jde o zajímavou výzvu zkusit točit jako někdo jiný. Nad koncepcí jsme seděli spolu s Ivanem. Hned na začátku jsme si řekli, že cokoliv on natočí, tak na to musím navázat. On tedy natočil první dva díly a já se přizpůsobila. Bavilo mě to také proto, že Pustina byla žánrem, v němž si mě spousta lidí nedokázalo představit.
U Náhradníků šlo o opačný model. Napsala jsem je a než jsem natočila první dva díly, s Jirkou jsme řešili, jak to chceme točit, jak se trefit do žánru, jak pracovat s herci nebo obrazově. I kameramani to navzájem ladili. Tón jsme udali tedy my a na nich bylo se tomu přizpůsobit, což je někdy docela těžké. Ale ať už člověk točí jako první nebo druhý z tvůrčího tandemu, tak musí diskutovat s druhým režisérem a naučit se artikulovat svou myšlenku. Nemůžete jen říct, že to tak cítíte, nebo že vy a kameraman spolu dlouho točíte, takže si to představujete nějak takhle. Je důležité věci pojmenovat.
Jana Plodková a Kryštof Hádek hrají v seriálu Náhradníci manžele, kteří nemohou mít vlastní děti, foto: Prima+
Vaší režijní a scenáristickou tvorbou se jako červená nit vine několik témat. Nejvíce probírané a relevantní vůči nedávném seriálu Náhradníci je ohledávání významu rodičovství. Od Ene bene se soustředíte i na náročnost péče o druhého člověka, dotýkáte se i strachu z nejistoty, osamělosti či smrti. Často zmiňujete, že se věnujete námětům, které aspoň trochu kolidují s vaší životní situací. Pomáhají vám filmy zodpovědět si na některé z otázek, které si pokládáte v osobním životě? A máte pocit, že jste tato témata již dostatečně vytěžila?
Mění se to s tím, jak se člověku během života mění perspektiva a otázky, jimiž se zabývá. Když se na ta témata, která jste vyjmenovala, podíváte víc z dálky, pochopíte, že jde o téma rodiny, osobních vztahů či jejich absence. Jsou to jak mezigenerační, tak partnerské relace.
Přes všechny žánry, kterých jsem se kdy dotkla, je nejzásadnějším vztah, který člověk musí budovat. A to vztah k sobě samému. Během života ten vztah prochází podivným a neuvěřitelně fascinujícím obloukem. Člověk přichází na svět, aniž by sám o sobě věděl. Jako miminku vám trvá, než si uvědomíte vlastní existenci. Následně bojujete s rodiči, abyste našla své ego a individualitu. Snažíte se je rozvíjet, najít své místo ve světě. A pak z toho něco předat svým dětem. Následuje fáze uvědomění, že se toho všeho budete muset vzdát. Je lepší, když se vám to podaří ještě zaživa. Jde o jistotu toho, kam všichni směřujeme, a toho, jak se člověk své osobnosti a světa dokáže vzdát a odevzdat se světu kolem, v němž beztak postupně zmizí.
Každá fáze souvisí se vztahy a tím, co nás obklopuje. To, co kolem sebe vytváříme, je odrazem toho, co se děje v každém z nás. O tom je každé umění. Není to konkrétní téma. Jde o podstatu bytí, která se odráží ve vnějším světě.
I ve filmu Buko hrají prim rodinné vztahy. Na snímku Anna Cónová a Martin Kubačák, foto: Dorian Films
Jak se tedy do vaší práce, ve které se snažíte reflektovat pilíře lidských vztahů, promítají vaše rodinné vztahy? Dlouhodobě spolupracujete se svým partnerem, kameramanem Matějem Cibulkou. Jak se ve filmařské domácnosti vychovávají potomci?
To byste se měla zeptat jich! Ale vážně, není to tak, že bych si našla manžela a udělala si z něj svého kameramana. Seznámili jsme se při práci. Ohromně dobře se mi s ním pracovalo. A posledních dvacet let tomu tak stále je. Kdysi jsme si s Matějem často pokládali otázku, zda dělat na stejných projektech s tím, že občas budeme oba pryč, anebo naopak budeme pracovat odděleně. Shodli jsme se, že bychom se jinak skoro vůbec neviděli a bylo by nám to líto, protože nás společná práce baví.
Mohlo by to totiž dopadnout tak, že když jeden natáčí a druhý je doma s třemi dětmi, tak ten, který pracuje a přijde domů utahaný, má pocit, že má větší nárok si stěžovat. Přestože ten, kdo zůstal doma a staral se o děti, musel přes den rovněž pracovat – a často je ještě vyčerpanější. Mohlo by se to zvrhnout v podivnou soutěž o to, kdo je unavenější. Takhle jsme na tom stejně a nemůžeme si nic vyčítat. Mezi natáčeními pracujeme, a když píšu a netočíme, můj muž má mnohem víc času starat se o naše zvířata a můžeme být s dětmi jako rodina. Děti nám zkrátka tolerovaly, že čas od času tři neděle za sebou trávily s chůvou nebo prarodiči. Snažíme se jim to vynahradit, když jsme doma.
Alice Nellis s manželem, kameramanem Matějem Cibulkou, v roce 2013 při natáčení filmu Andělé všehomíra, foto: ČTK / Vít Šimánek
Kromě filmu se věnujete dalším tvůrčím aktivitám. Sama jste o sobě jednou řekla, že jste jako „švýcarák“. Jak se vám daří všechny aktivity kloubit a stojí vás to výrazné ústupky?
Baví mě učit se nové věci. Trávím hodně času doma sama, a kdybych nedělala nic dalšího, tak si myslím, že bych se dost uzavřela a hůř by se mi rodily příběhy a jejich postavy. Přináší to možnost vyzkoušet spoustu věcí jako koníček a zorientovat se v nich. Člověka to duševně udržuje ve zvláštní příjemné aktivitě.
Jde o to mít kreativní stravu?
Je to tak. Například ráda dělám něco rukama. Osmdesát procent mé práce probíhá v mé hlavě, takže si u manuální činnosti mohu odpočinout. Ráda vařím, teď se učím dělat věci se sklem a kahanem. Nebude ze mě sklářka, ale poznávám při tom spousty lidí, kteří jsou neuvěřitelně zajímaví. A nejen lidi, ale i prostředí či materiál. Je to něco, k čemu bych se jinak nedostala, kdybych se do toho jednoduše nepustila.
Rozkročená jste byla ještě předtím, než jste začala pracovat u filmu. Na střední jste studovala výpočetní techniku, hru na flétnu na Pražské konzervatoři, později jste koncertovala, věnovala se výtvarnému umění, překladatelství. Nyní také režírujete divadlo a operu. Kdybyste si nevybrala film, které z těchto činností byste se věnovala naplno?
Byla to trochu jiná doba a já byla dítě, které mělo spoustu kroužků a neumělo si vybrat. V rodině byli spíš malíři než muzikanti. Proto jsem se připravovala na Akademii výtvarných umění. Ale nebavily mě klasické techniky. Když jsem malovala zátiší s cibulí, došlo mi, že to není cesta pro mě. Šla jsem na konzervatoř a na filozofickou fakultu studovat anglosaskou literaturu, protože to byly oblasti, ve kterých jste si před sametovou revolucí mohli aspoň trochu dělat, co jste chtěli.
Během mých studií se všechno změnilo. Opět jsem začala přemýšlet o tom, čím se stanu, až budu velká. Film se mi postavil do cesty náhodou. Všechny moje předešlé činnosti se přitom setkaly právě ve filmu. Základem je příběh, obsahuje hudbu a výtvarné umění. Nejkrásnější na tom je, že nemusím být výtvarnice či hudebnice. Stačí poznat, co chci, a pak mám k tomu geniální lidi, kteří to umí udělat.
Prodaná nevěsta v podání Alice Nellis na prknech Národního divadla, foto: Zdeněk Sokol /Národní divadlo
Na scenáristiku a dramaturgii na FAMU jste nastoupila v roce 1996. Jak vzpomínáte na své první roky u filmu?
Nastoupila jsem tam trochu starší. Měla jsem za sebou jednu vysokou školu. Byla to doba, kdy jsem na FAMU potkala spoustu zajímavých lidí. To je podle mě důležitější než teorie. A scenáristika byla hodně teoretická. Sešla jsem se tam se svým kameramanem Ramūnasem Greičiusem a se spoustou kamarádů, se kterými doteď udržuji kontakt. Jedním z mých velkých učitelů byl střihač Josef Valušiak, který střihal spoustu filmů z nové vlny i moje dva filmy. V roce 1999 jsem natočila svůj první celovečerní film. Kvůli tomu jsem se teoretickému studiu věnovala méně a říkala jsem si, že se nejvíce naučím točením filmů.
Na FAMU jste v minulosti také učila, mimo jiné i práci s hercem… S ohledem na vaše studijní a pedagogické zkušenosti máte dojem, že současná generace filmařů a filmařek čelí výraznějším systémovým překážkám v uplatnění se ve filmovém průmyslu, než tomu bylo na přelomu milénia?
Podmínky pro prosazení se ve filmu jsou vždy těžké. Současná generace má nevýhodu v tom, že se toho točí tolik, že se jejich debuty v tom množství mohou lehce ztratit. Na druhou stranu dostupnost kamer a všeho, co potřebujete, abyste natočila odvážný nezávislý film, je nyní úplně jinde. S minimem financí si můžete dovolit kvalitní kameru, která nevyžaduje tolik svícení. Když budete věřit tomu, že je to něco důležitého, tak vám v tom nikdo nemůže zabránit. Třeba vám ve filmu nebudou hrát velcí herci. Ale když s vrstevníky vytvoříte partu, která ještě nemusí živit rodinu, má co říct a je ochotná to udělat bez nároků na velkou finanční odměnu, tak šance, že natočíte věc ve vysoké technické kvalitě, která se dostane do normální distribuce, je mnohem větší.
Na co se nyní chystáte?
Roztáčím detektivní sérii se zvláštním temným příběhem. Docela mě ten žánr baví. Připravuji také operu Dido a Aeneas Henryho Purcella ve Stavovském divadle.
