Dohlížet a trestat, nebo s pochopením vychovávat? Hrdinka filmu Dozorkyně zkouší obojí

Vězeňská dramata se točí už skoro sto let. Jedno z těch nejslavnějších, Jsem uprchlý galejník, mělo premiéru v roce 1932. Od té doby vznikly desítky filmů a seriálů odehrávajících se v dlouhých vězeňských chodbách, jimiž se nese zvuk zavíraných mříží a kráčejících bachařů s mohutnými svazky klíčů u pasu. Všechny vizuální kódy a dějová schémata už byly vážným i parodickým způsobem využity tolikrát, že je skoro nemožné přijít s něčím originálním. Ani perspektiva dozorce není novum. Stačí vzpomenout na tři roky starou britskou minisérii Čas se Seanem Beanem a Stephenem Grahamem.

Sledovat debatu

Möllerův nový snímek Dozorkyně přesto dokáže na první pohled zaujmout. Vděčí za to jednak svému realismu – scénář vznikal ve spolupráci s vězni, psychiatry a příslušníky vězeňské služby –, jednak hereckému nasazení Sidse Babett Knudsen. Šestapadesátiletá herečka, představitelka dánské nejprve premiérky, pak ministryně zahraniční v seriálu Vláda, zde hraje dozorkyni Evu. Pracuje na mužském oddělení s mírnější ostrahou. I proto si vůči vězňům může dovolit empatičtější přístup. „Dobré ráno a hezký den,“ zdraví je s úsměvem při roznášení snídaní. Pomáhá zprovoznit kávovar nebo vypočítat úkol z matematiky, kterou se doučují.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Vězení vnitřní i vnější

Mateřské instinkty nejsou jediným důvodem, proč Eva k vězňům přistupuje jako ke svým synům. O vlastního potomka totiž přišla během násilného incidentu, jenž bude vyprávěním velmi pozvolna odkryt. Od té doby pro ni věznice tvoří druhý domov. Nemá, kam by se vracela. Ruční kamera v detailu sleduje její pracovní rutinu, dýchá jí na záda a stejně jako ona nikdy neopouští neosobní a stísňující vězeňské prostředí. Klaustrofobní atmosféru umocňuje použití obrazového formátu 4:3, který neotevírá tolik prostoru jako formát širokoúhlý. Film je tak vizuálně podobně uzavřený jako protagonistka, znesvobodněná nezpracovaným traumatem.

Bolest ze ztráty syna a pochybnost, jestli jako matka fatálně neselhala, se znovu naplno ozvou poté, co do vězení nastoupí nový vězeň Mikkel (Sebastian Bull). Z důvodů, které si není obtížné domyslet, k němu Eva pociťuje až patologickou zášť. Ztrácí rovnováhu, nedokáže se soustředit. Přichází proto za ředitelem věznice, aby mu řekla o hrozícím střetu zájmu. Uprostřed hovoru však změní jeho směr a pod smyšlenou záminkou požádá o přeložení právě na Mikkelovo oddělení plné nebezpečných trestanců, na něž vlídná slova a úsměvy neplatí.

Sidse Babett Knudsen v roli dozorkyně Evy, foto: Aerofilms

Dialog se šéfem výborně demonstruje hereckou všestrannost Sidse Babett Knudsen. „Přepnutí“, k němuž v Evině mysli dojde, náhlou změnu jejího úmyslu, čteme z nepatrných změn v mimice, které prozrazují víc než zavádějící slova. Civilnost hereččina projevu bude i později kompenzovat narůstající nepravděpodobnost dějových zvratů a jistou formální strojenost s množstvím perfektně symetrických záběrových kompozic.

Naschvály a násilí

Ukazuje se, že Evina osobnost skrývá víc než jen vřelost. K Mikkelovi se chová jako proměněná. Bez soucitu. Využívá každé příležitosti, aby mu pobyt ztrpčila. Odmítá mu vydat cigarety, na něž má nárok, nebo jej pustit na toalety. Když se Mikkel proti takové šikaně brání a je za to ostatními bachaři trestán, Eva si jeho ponížení sadisticky užívá. Nestačí jí to! Psychickým a fyzickým terorem chce dosáhnout toho, aby se mladý delikvent už nikdy nedostal na svobodu, aby – stejně jako ona – nepřestal trpět.

Sidse Babett Knudsen a Sebastian Bull v rolích dozorkyně a vězně, foto: Aerofilms

Dokud film vyvolává nejistotu, jak daleko dokáže dozorkyně ve zneužívání své pozice a porušování protokolu zajít, je dusivý a napínavý. Sice strategicky brání v tom, abychom protagonistce mohli fandit, na to je příliš temná a nepřístupná, i tak však vnímáme nebezpečnost situace a nervózně čekáme, kdy vězni dojdou nervy, nebo kdy si kolegové konečně uvědomí to, co by jim mělo být jasné po prvním přečtení Mikkelovy složky.

Intenzivní diskomfort navozuje i testosteronové vězeňské prostředí, v němž křik a násilí představují preferované komunikační nástroje. Thrillerový potenciál nepříjemných konfrontací mezi dvojicí všehoschopných postav je ovšem po necelé hodině vyčerpán.

Sbohem, logiko

Ve druhé polovině příběhu dochází k částečnému obrácení dosavadní mocenské dynamiky a sevřený thriller se mění v nedomyšlené psychologické drama. V ženě žijící primárně touhou po pomstě se najednou probouzí soucit s nenáviděným člověkem a z psychopata naplněného bezuzdnou agresí se stává obratný taktik. Chování postav popírá jejich dosavadní charakterizaci a přestává být jasné, čeho svým jednáním vlastně chtějí dosáhnout.

Rafinovanost a realismus první části berou za své. Čím víc se toho o Evě a Mikkelovi dozvídáme, tím jasněji se vyjevuje, že nemají žádnou stálou identitu a hloubku, že jsou pouhými konstrukty měnícími se podle potřeb scénáře. Ačkoliv se film nadále tváří tajuplně, nemá již co nabídnout a čím překvapit. Tedy kromě množství nesmyslů.

Všichni okolo si nasazují klapky na oči. Eva je svým vedoucím v jednu chvíli důrazně napomenuta, aby za žádných okolností nezůstávala s vězněm sama. Dozorci musejí být vždy alespoň dva. Když hrdinka druhou půlku filmu tráví převážně na dvorku nebo v tělocvičně jen ve společnosti Mikkela, nikomu to navzdory všudypřítomným kamerám nevadí.

Přibývající nelogičnosti by divák odpustil ochotněji, kdyby alespoň přispívaly k napětí, odhalovaly nové skutečnosti či posunovaly zápletku. Jenomže vyprávění stagnuje kvůli množství nepřesvědčivých konverzačních meziher, v nichž postavy okatě artikulují hlavní témata a neochotně odhalují tajemství, která nám jsou dávno jasná.

Ale co když Dozorkyně klame stylem? Ačkoli sugestivní vykreslení vězeňského světa v první polovině slibuje syrovost a pravdivost, tvůrcům nakonec víc záleží na nastolování velkých, až biblických morálních dilemat. Eva sice přes veškerou hereckou bravuru Sidse Babett Knudsen není psychologicky uvěřitelnou postavou, ovšem dobře reprezentuje dva různé přístupy k převýchově. Jeden odlidšťuje a trestá, druhý věří, že v každém se nachází dobro a lze jej napravit. Svár těchto dvou poloh vystihuje i její proměňující se vztah k Mikkelovi a pomáhá zčásti ospravedlnit skokové změny v jejím chování.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms

I kdybychom však k tomuto dánsko-švédskému snímku přistupovali bez nároku na autenticitu, tedy jako k podobenství operujícímu s archetypálními motivy zločinu a trestu, pomsty a odpuštění, nelze se po naběhnutí závěrečných titulků zbavit pocitu, že nám toho bylo v uplynulých sto minutách řečeno zbytečně rozvláčným tempem příliš málo.