Filmové drama Žena z… je příběhem o jednom transgenderovém osudu na pozadí polských dějin

„Transgender a film vyrůstaly společně. Jako bychom byli na plátně od nepaměti,“ říká ve čtyři roky starém dokumentu V záři reflektorů americká historička a profesorka Susan Stryker. Následně poukazuje na to, že tematika transsexuality byla v kinematografii donedávna zastoupena prakticky výhradně stereotypně: komedie často lidi s transgender identitou zesměšňovaly, horory a thrillery zase démonizovaly. Současná tvorba se v návaznosti na otevřenější debaty o pojetí genderu a sexuality snaží o nápravu. To je i případ dramatu Žena z…, které napsala a režírovala polská dvojice Małgorzata Szumowska a Michał Englert.

Hlavní hrdinka Aniela Wesołá se narodila jako Andrzej. Hned z prvních scén je jasné, že mezi vrstevníky nezapadá. Ještě jako malý chlapec v obleku a s dlouhými vlasy utíká před davem rozesmátých dívek a schovává se na stromě. V další scéně o několik let později odmítá kvůli nalakovaným nehtům sundat ponožky před komisí organizující odvody na vojnu; na tu nenastoupí, protože dostane „papíry na hlavu“. Čas utíká a Andrzej si se stále naléhavěji uvědomuje, že něco není v pořádku. Společně s manželkou zakládá rodinu, tráví čas tradičně maskulinními aktivitami, přesto vybočuje. „Cítím se, jako kdyby měla přijít nějaká pohroma. Cítím, jako by mě to táhlo na druhou stranu,“ říká na lékařském vyšetření.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Titul Žena z… odkazuje na slavné filmy Člověk z mramoru (1977) a Člověk ze železa (1981) Andrzeje Wajdy; klasik polské kinematografie v nich  vyprávěl příběhy jednotlivců ve srážce s dějinami (v tomto případě se lží a násilím komunistického režimu). Obdobně historickou rovinu obsahuje Žena z… Osud Andrzeje/Aniely sledujeme dlouhých pětačtyřicet let a společně s ní(m) zažíváme historické změny, k nimž v Polsku v tom čase došlo. A právě záběry historických rekonstrukcí patří díky kameře spolurežiséra Michała Englerta k vizuálně nejpůsobivějším. V jedné ze scén Aniela (ještě jako Andrzej) stojí na ulici, v náručí drží svého syna a kolem ní doslova běží dějiny. Jenže na rozdíl od Wajdových děl scénář prakticky nespouští oči z hlavní postavy a politické a společenské změny příběh spíše doplňují, namísto toho, aby na její život měly zásadní vliv.

Země bez trans umělců

Hlavní postavu v první polovině snímku zahrál Mateusz Więcławek, v druhé části ji ztvárnila Małgorzata Hajewska-Krzysztofik. Ta se objevila už v celovečerním debutu režisérky Szumowské Šťastný člověk (2000). Herecká výměna sice podkresluje Anielino postupující smíření s vlastní identitou, avšak otevírá některé příběhové nekonzistence. Aniela je například evidentně menší než Andrzej a najednou o poznání starší než její filmová partnerka. Obsazení herce i herečky zároveň řeší jeden z často kritizovaných aspektů filmů o transgender ženách – skutečnost, že je hrají pouze „muži v šatech“, jako tomu bylo například u Dánské dívky (2015) s britským hercem Eddiem Redmaynem v hlavní roli.

Z filmu Žena z…, foto: Film Europe

Małgorzata Szumowska a Michał Englert uvedli, že původně chtěli obsadit trans herečku, jenže žádnou nenašli a práci s amatérkou riskovat nechtěli. „V polském školství není prostor pro trans lidi, a proto nemáme ani trans herečky, ani trans herce, ani trans režiséry,“ podotýká Szumowska.

Z vedlejších hereckých výkonů vystupuje do popředí Joanna Kulig v roli zdravotní sestry a Anieliny manželky. Právě vztah mladého páru, který najednou čelí obrovské životní změně, nabíjí film živelností. Mladá láska mezi oběma je uvěřitelná a na pár okamžiků umožňuje nahlédnout do jejich existence mimo optiku genderové tematiky. S výjimkou zbytečně sentimentálního znovushledání páru v závěru dramatu pohání jejich dynamika většinu první části snímku. V druhé polovině se hlavním východiskem stává otázka chirurgické změny pohlaví a postavy spolu s ostatními zápletkami ustupují do pozadí.

Mnoho témat, málo prostoru

Małgorzata Szumowska a Michał Englert během natáčení absolvovali rozhovory s několika transgender lidmi, což se promítá i do výsledné podoby filmu. Žena z… chce postihnout téměř vše, co s problematikou  souvisí: věnuje se transsexualitě v manželství a rodičovství, vztahu sexuality a církve, chirurgické změně pohlaví, transfobii ve státních institucích, šikaně ve vězení i prožívání intimity v novém těle. Scénář si nedokáže vybrat jedno téma, na něž by se koncentroval a prohloubil je. Kdyby šlo o seriál, byla by taková tematická paleta možná, ovšem se zhruba dvouhodinovou stopáží jednoho celovečerního filmu zbývá na jednotlivé aspekty velmi skromný čas. A kvůli tomu Žena z… ztrácí i na ostrosti v kritice tradičních norem a mocenských pilířů konzervativního Polska, které Szumowska ve své dřívější tvorbě zpravidla nešetří, jak je patrné v dramatech Ve jménu… (2013), Tvář (2018) nebo Sněžit už nikdy nebude (2020).

Joanna Kulig ztvárnila ve filmu Anielinu ženu, foto: Film Europe

Ve výsledku pak o Aniele paradoxně a bohužel nevíme skoro nic – netušíme, co má ráda, hlouběji nenahlédneme do složitého vztahu s rodiči, s kolegy v práci, s přáteli. Jako by postava neměla kromě genderu žádné jiné charakterové vlastnosti. Vše ostatní, co s transsexualitou hlavní postavy nesouvisí, se v rámci zdlouhavé filmové expozice odbude ve střihových montážích. Z výsledku je navíc evidentní, že natočeného materiálu bylo podstatně víc a režie se nechtěla vzdát té či oné zápletky. Osud Andrzeje/Aniely je tak zredukován na sérii špatných zážitků a život této osoby (s výjimkou několika momentů štěstí) vyznívá jako nic než přehlídka utrpení. Naložena je na ni veškerá bolest celé sexuální minority.

I tak ze Ženy z… vystupuje upřímná snaha vyprávět bez klišé, která se v dílech s podobnou tematikou objevují. Film se úspěšně vyhýbá citové manipulaci zmíněné Dánské dívky (2015), ale nedaří se mu vnést do tématu něco zajímavějšího než ústřední narativní oblouk. Přitom příběhy o translidech lze vyprávět citlivě a s přihlédnutím k jiným aspektům jejich existence mimo škatulku genderu, jak ukazuje snímek Mosty (2024) švédského režiséra Levana Akina, který do českých kin vstoupí v lednu příštího roku.

Małgorzata Hajewska-Krzysztofik coby Aniela (vlevo) a Joanna Kulig coby Anielina žena, foto: Film Europe

Genderová identita figurující prostě jako jeden z aspektů lidského charakteru se objevuje i v dalším letošním díle, gruzínském dramatu Holy Electricity (tuto sobotu je promítá pražské kino Ponrepo). V citlivém debutu Tata Kotetišviliho, oceněném ve švýcarském Locarnu, se v hlavní roli představil skutečný transgender herec a zároveň aktivista za práva queer lidí Nikolo Ghviniašvili. Jde o příklady děl, která dokáží příběhy trans lidí odvyprávět tak, aby jejich hrdinky a hrdinové byli skutečnými lidmi, nikoliv idejemi či objekty.

Vzdor výtkám je zásadní a třeba uvítat to, že snímek Žena z… vznikl právě v Polsku, které je dle neziskových organizací nejhorším státem Evropské unie z hlediska práv LGBTQ+ lidí. Přípravy filmu navíc probíhaly v době, kdy z úst nejvyšších státních představitelů vycházely věty jako „LGBTQ+ nejsou lidé, ale ideologie“. Proto je dobré, že zrovna z Polska přichází snímek, který transgender lidi ukazuje jako lidi, ne coby nebezpečnou ideologii či z nich nečiní objekt posměchu.

Český plakát k filmu, zdroj: Film Europe