Telenovela v drahých kulisách. Druhý Gladiátor je kolosální ztráta soudnosti

Skoro to vypadá, že druhého Gladiátora nechtěl točit ani Ridley Scott. Velkofilm, jehož rozpočet je odhadován na více než tři sta milionů dolarů, nepřipomíná vysněný projekt, na jehož realizaci musel šestaosmdesátiletý filmař čekat čtvrt století. Jde prostě o další splněnou studiovou zakázku, bezduchou cover verzi díla, které svého času přitom imitovalo jiné filmy. Když hlavní hrdina v podání Paula Mescala před bojem prohrábne písek v aréně, tak jako Maximus Russela Crowea v prvním Gladiátorovi, není za tím hlubokomyslná symbolika. Písečným prachem chce oslepit nosorožce, jenž se na něj řítí. Stejně pragmatickou logikou, bez prostoru pro vznešenost a poezii, se řídí celý snímek.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Pokračování kopíruje nejen ikonické momenty předchozího filmu, nýbrž celou jeho narativní strukturu. Ze schopného bojovníka se nejprve stává otrok, pak gladiátor, a nakonec hrdina lidu. Mescalův Lucius je na začátku vojákem numidijské armády připravujícím se na invazi Římanů, které vede obávaný generál Marcus Acacius (Pedro Pascal). Když je během obrany města smrtelně raněna Luciova žena Arišat (Yuval Gonen), jediným smyslem protagonistova života a stěžejní náplní dvou a půl hodinového filmu se stává osobní pomsta.

Vítězí hrubá síla

Irský herec, představitel křehkých mladých mužů v dramatu Aftersun nebo v seriálu Normální lidi, má co dělat, aby svou jednorozměrnou postavu učinil alespoň trošku uvěřitelnou. O zuřivosti, která by z Lucia měla sálat, se ve filmu pouze mluví. Mescal má sice vypracovanou muskulaturu a podobnou intonaci jako Crowe, ale coby rozený vůdce nepůsobí. Patetické proslovy, jimiž proslul první Gladiátor, v jeho tlumeném podání nestrhávají davy. Naopak dávají vyniknout faktu, že většina dialogů svou strojeností připomíná odvar antických dramat.

Paul Mescal v Gladiátorovi II, foto: CinemArt

Ačkoli Lucius masakrování nepřátel prokládá recitováním Vergilia, zůstává přímočarou macho figurou. V pozadí tentokrát není snaha o dekonstrukci maskulinity, jakou jsme viděli ve Scottových nedávných filmech Poslední souboj a Napoleon. Veškerá morální dilemata, rozpolcenost mezi láskou a nenávistí, přebíjí hrubá fyzická síla. Lucius se tváří tajuplně a občas někomu usekne hlavu. S motivacemi a ambicemi špatně napsané a obsazené postavy si tvůrci nelámali hlavu. A tak jej po půl hodině nechávají zapomenout, že vůbec měl ženu.

Z protagonistova nitra, kde se nic zajímavého neděje, se těžiště vyprávění přesouvá do oblasti vysoké politiky. Římská říše upadá pod vládou zdegenerovaných císařů, z nichž jeden má syfilis a druhý vycvičenou opičku, která bude později prohlášena konzulem. Hlavní hrdina se kvůli svým pokrevním vztahům ocitá uprostřed intrik směřujících ke státnímu převratu. Acacius, jeho partnerka Lucilla (Connie Nielsen) a ostatní spiklenci jsou ovšem natolik zaslepeni vizí nového, rovnostářštějšího Říma, že jim uniká, kdo je skutečnou šedou eminencí.

Pedro Pascal coby generál Marcus Acacius, foto: CinemArt

Mezi wrestlingem a soap operou

Stále větší politický vliv získává lstivý obchodník s otroky Macrinus. Denzel Washington při jeho ztvárňování čerpá z dočista jiného rejstříku než zbytek hereckého osazenstva, které je usazené v poloze vážného dobového (melo)dramatu. Nonšalantními padoušskými gesty i slovníkem jde o člověka, který patří do jiné doby, prostředí a filmu (stejně jako noviny, jimiž listuje u ranní kávy v jedné z mnoha scén, z nichž se historikům zatmí před očima). Ovšem možná právě Washington jako jediný pochopil, že druhý Gladiátor je něco mezi wrestlingovou show a mýdlovou operou, a proto si žádá karikaturní přehrávání. Macrinus na každý pád prochází zajímavějším vývojem než Lucius. Jeho charakterový „oblouk“ se v závěru stává nepříliš zastřeným podobenstvím o pofidérní povaze amerického snu. Ano, i byznysmen se může vyšplhat na politický vrchol… Když bude dost bezohledný.

Zarážejícím nesouladem se nevyznačuje pouze herectví jednotlivých hvězd, ale i pojetí akčních sekvencí. Gladiátoři z masa a kostí se při zápasech na život a na smrt střetávají s počítačově generovanými žraloky a vzteklými opicemi, které vypadají spíš jako mutanti z nějakého postapokalyptického sci-fi. Byť je publiku v Koloseu slibována „velkolepá a násilná“ podívaná, i tady jde o zvučná slova, k jejichž naplnění nedochází. Kvůli rychlému střihu a nápadné digitálnosti se nedostavuje hmatatelný požitek z fyzické akce. Souboje jsou hlavně nepřehledné. Když nicméně dojde na akci, je Scottova režie alespoň míň unylá než během konverzačních scén s monotónní, výtvarně nevábnou mizanscénou.

Z Gladiátora II, foto: CinemArt

Dojem levné telenovely dokonávají schematické zvraty, během nichž postavy udiveně zjišťují, kdo je čí otec, syn nebo matka, případně padají do stejných pastí jako v prvním filmu. To je případ několika scén s Gracchem (Derek Jacobi), které jsou komicky doslovným duplikátem situací z jedničky. Vytváření paralel mezi oběma filmy je především samoúčelným servisem pro fanoušky. Z hlediska příběhu a vztahů mezi postavami nedává valný smysl.

Lucius se například snaží naplňovat podobné ideály jako nebožtík Maximus, přitom ho potkal jedinkrát v životě, když mu bylo asi dvanáct. Opakují se i myšlenky o Římě jako rovnostářské republice, jenže vyznívají abstraktně. Řím, o němž se mluví, tvoří zde několik historických interiérů a Koloseum, nikoliv živoucí město obývané reálnými lidmi.

Denzel Washington ztvárnil organizátora gladiátorských zápasů Macrina, foto: CinemArt

Generický brak

Všechny odkazy k hitu s Russelem Crowem, včetně citací konkrétních scén, hlavně oživují vzpomínky na film, který měl lépe prokreslené postavy a efektivně vystavěný příběh, na jehož konci jste zatínali pěsti, aby protagonista před zraky tisícihlavého davu pokořil ufňukaného císaře v podání Joaquina Phoenixe. Didaktický a vykonstruovaný konec Gladiátora II podobnou katarzi nepřináší. Jde o emočně prázdný produkt, lhostejný vůči postavám. Žádnou z myšlenek bez rozmyslu vrhaných na plátno – třeba tu o úzkých vazbách mezi bohatstvím a politikou – nedokáže úspěšně integrovat do vyprávění. Zároveň přes svou nápadnou nekonzistenci, naivitu a nezáměrnou komičnost není natolik vyšinutý, aby byl zábavný.

Tím se Gladiátor II liší od posledního filmu Scottova vrstevníka Francise Forda Coppoly. Megalopolis byl něčím srovnatelně vulgární, antikou uhranutý opus tvůrce, jenž si do své práce nenechává nikým mluvit. Zároveň ovšem běží o výsostně autorské dílo se záblesky geniality, prošpikované originálními filmařskými nápady. Scottova novinka je neosobní, generický brak sešitý z mnohokrát použitého materiálu.

Plakát k filmu, zdroj: CinemArt