Držitelka Ceny Anděl Marie April: Na ženy v hudbě je větší tlak. Nechci být vnímána jako projekt

Získala jste Cenu Anděl za Objev roku. Věřila jste, že nominaci proměníte?

Ani jsem si nemyslela, že bych mohla být nominovaná. Už to byl šok. Čekala jsem, že to spíš dostanou kluci z Gufrau. Ocenění je obří radost a motivace pro všechny kolem.

Změnilo se něco od momentu, kdy jste si cenu odnesla?

Album má nyní větší dosah, což je skvělý a pro každého začínajícího umělce důležitý. Jsem z toho všeho v chaosu a snažím se stíhat všechno, ale v mém nitru se nezměnilo nic.

Taky jste vydala track Se spálil s hudebníkem Mat213 a dvojsingl s triem Gufrau. Jeden z nich, 9ráno, na Spotify vyletěl do Top 10 nejposlouchanějších skladeb v Česku. Jsou to zároveň vaše první skladby nahrané v češtině. Je pro vás pohodlnější zpívat v angličtině, nebo v češtině?

V angličtině. Nejsem zvyklá zpívat v češtině. Ale teď mě to baví, je zajímavý zkoušet skládat R&B a soulový věci a zpívat je česky, protože frázování je v našem jazyce jiný a čeština není pro tyto žánry dělaná. Snažím se najít polohy, kde to funguje a – baví mě to. Nechci zůstat jenom u češtiny, mám dilema, abych se v češtině nezamkla a všichni ji ode mě neočekávali. Angličtina je mi příjemnější i po lingvistický stránce. Vždycky jsem ráda četla a od patnácti čtu prózu i poezii v angličtině. I to člověka naučí nějaký ustálený obraty. Tím nechci říct, že bych nepřečetla žádný český knížky, ale mám víc načteno v angličtině.

Klip k písni 9ráno, kterou vydala Marie April společně s triem Gufrau, zdroj: YouTube

Co jste v poslední době četla a co byste doporučila?

Teď mám rozečtenou knihu Martyr od Kaveha Akbara, výpověď o člověku, který je závislý na alkoholu a dalších omamných látkách. Napsaný je to hodně surovým jazykem, kolikrát nepříjemný na čtení, ale rozhodně zajímavý.

Bezprostředně po předávání Anděla jste časopisu Headliner řekla, že si „často nevíte rady a máte pocit, že nepatříte tam, kde se teď objevujete“. Na co jste narážela?

Na momenty, kdy jsem sledovala různý lidi z branže a hudebního průmyslu. Všichni působí spořádaně a vypadají, že ví, co říkat. Já stojím na úplném začátku. Jsem nezávislá, v žádném labelu nejsem a většinu věcí si zařizuju sama. Zároveň je příjemný vědět, že se moje hudba i koncept někomu líbí – jde to totiž za mnou, já o tom rozhoduju. Zároveň jsem tím chtěla dát najevo, že trochu v tom fungování tápu. Určitě tím nechci tvrdit, že celá industry je zkažená a lidi v ní zlí. Ale celkově mi hudební průmysl přijde hodně vykonstruovaný, což mi blízký není – nechci být vnímaná jen jako „projekt“.

A jsem nervózní z toho, že na holky je obecně tlak větší, víc se soudí jejich slova a to, co se rozhodnou dělat. Ten tlak cítím a mám chuť praštit směrem zpátky, ale moc nevím, jak to udělat. Přijde mi bizarní třeba to, že když dostanu Anděla, někdo se mě zeptá, kolik stál můj outfit. Nedělám to kvůli tomu, abych na takový otázky odpovídala.

Při předávání Andělů kapela Ida The Young kritizovala Izrael, mluvila o tom, že ten stát se dopouští válečných zločinů v Gaze a na Západním břehu. Máte i vy pocit, že díky veřejné známosti, se vám otevírá prostor pro společenskou kritiku, která může mít určitý dosah?

Já jsem přemýšlela, jestli při možném vítězství říct něco političtějšího. Ale ustoupila jsem od toho, protože album Tangerines je osobní, vypráví o mentální a psychické cestě, a řekla jsem si, že je na místě mnohem víc přiblížit tuto realitu, než mluvit o politice. Myslím, že v budoucnu to stejně přijde, protože mám docela prořízlou držtičku.

To album je hodně o vás a pro vás, ale sama jste říkala, že vliv toho, co se kolem nás děje, ignorovat nemůžete…

Přijde mi bizarní názor, že by se umělci neměli vyjadřovat k politickým věcem – všechno je politický a umění ještě víc než jiné věci. Pokud máte silnej názor a máte ve veřejným prostoru vliv, tak proč ho neříct?

Váš otec za minulého režimu emigroval do USA, máte tedy dvojí občanství. V předchozích rozhovorech jste říkala, že čím jste starší, tak máte k americké identitě vzdálenější vztah. Inspiraci si však berete ze žánrů spojených s americkou kulturou, převážně soulu, R&B a pop/rocku…

Když jsem byla dítě, měla jsem nutkání prosazovat, že jsem Američanka. Fakticky však americkou kulturu moc neznám – ani jsem tam nikdy nežila. Navíc směr, kterým se USA ubírají v posledních letech politicky, je mi vzdálený. Sundala jsem růžový brýle o americkém snu, v němž jsou si všichni rovni a mají stejný šance na úspěch. Absolutně to tak nefunguje. Ale ty hudební žánry jsou mi blízké, poslouchala jsem je vždycky.

Za svůj velký vzor považujete soulovou a jazzovou skladatelku a zpěvačku Ninu Simone. Sama jste zmiňovala, že vztah generace Z k žánrům minulého století se nemá podceňovat. Vnímáte kolem sebe tendenci vrstevníků a vrstevnic se obracet k žánrům jako je soul, jazz, rock?

Za mě ano. Samozřejmě záleží také na tom, v jaký bublině se člověk pohybuje. Vrána k vráně sedá, hudba je obrovská součást mýho života a hledám lidi, s nimiž ji můžu sdílet. Jasně, bylo by naivní tvrdit, že naše generace běžně zná veškeré soulové ikony. Ale stejně tak by bylo naivní nebo nespravedlivý říct, že lidi mýho věku soul vůbec neznají, nebo nemají vztah ke starším kapelám, interpretům a interpretkám.

Vnímáte propojení s tímto žánrem i u své hudební a osobní identity?

Ano, intenzivně. Soul je fascinující ve své nezfalšovatelnosti. Je to žánr, který nenaučíte nikoho, pokud ten člověk sám není nastavený tak, že se chce projevovat naprosto otevřeně a tím nejvíc čirým, syrovým a drsným způsobem. Pro mě je důležitý být v tvorbě otevřená, upřímná, nejen v textech, ale i skrze vokály projevovat emoce, bolest a dát tam všechno. Nedá se to na sílu naučit, není to jen o technice, je to o prožitku a pocitu. A to je něco, co na tomhle žánru miluju.

Soul vychází z afroamerické komunity a diasporických žánrů, jakým bylo třeba blues. Afroamerické hudebnictvo v soulu dokázalo vyjádřit svoji bolest, naději i odvahu. Jak vy přistupujete k hudbě původně patřící menšině?

Je to pro mě důležitý téma, nerada bych se dostala do pozice, kdy si soulovou hudbu neprávem přivlastňuju. Ze své zkušenosti a svého bytí ten žánr nikdy nedokážu stoprocentně pochopit. Ale můžu se učit a poslouchat. Až dokončím školu, ráda bych se odstěhovala do zahraničí, učila se od lidí, kteří tím žijou, a poslouchala jejich příběhy a aspoň malinko se pokusila žánr víc pochopit. A to je asi jediný způsob, jak se přivlastňování bránit – nedostat se do pozice, kdy si člověk řekne, že všechno ví nejlíp. Proto si nedovolím tvrdit, že je moje album čistě soulový, po zvukové stránce tomu tak objektivně není. A i kdyby bylo, tak s tím žánrem nemám takové zkušenosti, abych si to dovolila tvrdit.

Klip k písni Téma z oceněného alba Tangerines, zdroj: YouTube

Vaše hudba – hlavně skladby Way Out a Heal a Soul – mi mimo jiné připomíná tvorbu anglické hudebnice Florence Welch, jejíž projekt Florence + The Machine rovněž charakterizuje žánrová rozkročenost, dynamika a silný hlasový projev zpěvačky…

S tímhle jménem jsem se seznámila, až když bylo album skoro hotový. Dneska už ani nejde být žánrově vyhraněný, leda když to někdo tlačí na sílu. Už toho vzniklo tolik, že nezbývá než všechny vlivy kombinovat a hrát si se vším, co je možné.

Album Tangerines sestává z písní, které jste vytvářela od svých třinácti let. Jaké bylo vracet se k textům a melodiím, které vznikly před tak dlouhou dobou?

Až doteď normální. Často se mi stává, že se při koncertu dostanu do emočních poloh, které mě trochu rozhodí, ale ne nepříjemně – jen si uvědomím, co tam vlastně říkám za věci. Po několika letech jsem vysadila medikaci na deprese a po dlouhý době necítím, že bych ji potřebovala. To samo o sobě je pro mě zvláštní: celý můj dosavadní život totiž plul melancholií, která v něm teď není přítomná, a mám docela dobrou náladu. Nedávno jsme měli koncert v Paláci Akropolis, při němž jsem se v současném rozpoložení do melancholičtějších poloh vracela. A bylo zvláštní pozorovat s odstupem emoce, které ve mně hraní písniček vyvolalo. Je příjemný být s prožitými věcmi v míru.

Ústup od melancholie ovlivňuje i váš nynější autorský proces?

Určitě. Nebojím se jít do veselejších poloh. Když někdo dřív chtěl, abych napsala „něco rychlýho a veselýho“, připadalo mi to na sílu a nepřirozený. Teď už to tolik nemám.

Ale co když po úspěchu Tangerines na vás vznikne tlak, abyste zůstala melancholická?

Je to možný, ale mně to je jedno. Člověk se mění, prochází různými fázemi. I když má duševní podstata asi je trochu smutná – když píšu veselý track, po chvíli se stáhnu zpátky. Ale mám-li psát autenticky, není jiná možnost, než aby skladba dopadla tak, jak má.

Při předávání Anděla jste promluvu věnovala rodině, konkrétně sestře, která si vzala život – a jí je také věnována skladba To Be Your Friend. Nakolik takové události formovaly onu melancholickou podstatu?

To bych sama ráda věděla… Celý život jsem chodila buď na psychoterapie nebo k psychiatrovi a říkala si, že kdyby věci proběhly jinak, jestli bych to měla furt takhle. Můj táta je naopak velice pozitivní člověk, třeba bych mohla být víc jako on. Ségra spáchala sebevraždu, když mně bylo sedm, takže tolik vzpomínek z doby předtím nemám – a úplnou odpověď asi už nenaleznu.

Vaše druhá sestra žije se zdravotním postižením. Nakolik pozice takzvaného skleněného dítěte ovlivnila vaše dospívání?

Narodila jsem se jako nejmladší. Po smrti nejstarší z nás jsem se rychle dostala do bodu, kdy jsem byla mentálně starší než prostřední ségra. V pozici skleněného dítěte jsem se naučila, že pozornost rodičů míří především k sourozenci se zdravotními problémy. Vedlo mě to k samostatnosti. Ovlivňuje to celý moje bytí natolik, že ani nedokážu říct, v čem všem přesně. A termín skleněné dítě jsem donedávna neznala…, než se o něm začalo více mluvit.

Související článek

Režisérka Marie-Magdalena Kochová: „Sdílení je léčivé.“ Její film Ta druhá o skleněných dětech vyhrál Jeden svět

• Kamila Boháčková

Možná tomu napomohl snímek Ta druhá režisérky a dokumentaristky Marie Magdaleny Kochové?

Ještě jsem ho neviděla. Ale musím dodat, že jsem nikdy neměla pocit opomíjení, protože moji rodiče se mi i v té situaci vždycky věnovali. Zejména máma, která po všech věcech, kterými jsme si jako rodina prošli, vždycky zůstala extrémně pozorná a dávala nám velkej prostor.

I proto jste přes náročnou rodinnou situaci našla dost sil třeba k tomu, abyste nějakou dobu studovala v zahraničí?

Nejsem jediná, kdo zažil náročnou rodinnou situací. Ale když jí člověk projde, tak to v něm probudí snahu rodičům vynaloženou energii vrátit. O to víc, když jsem si uvědomila, že jsem jediná, kdo jim může dělat radost. Je to motivující, ale může to být i sebedestruktivní, když se člověk dostane do pozice dalece přesahující jeho limity. Pracovala jsem s tím na terapiích. Nejsem ničí náhrada a nemusím se přetrhnout jen proto, abych někomu udělala radost.