Film Anora, vítěz letošního Cannes, procitá z amerického snu poněkud nedůsledně
Komedii Pretty Woman, v níž si bohatý byznysmen koupí společnost prostitutky, mnozí kupodivu považují za romantickou. Ve skutečnosti romantizuje akorát sexuální práci. Snímek Anora, oceněný letos Zlatou palmou v Cannes, se těmto zjednodušením vyhýbá. Ovšem jiných se vyvarovat nedokázal.
Mýty, na nichž byl hit s Julií Roberts a Richardem Gerem postaven, jsou v novince amerického režiséra Seana Bakera (* 1971) konfrontovány s tvrdou realitou. Stejně jako předchozí Bakerovy filmy, rovněž Anora se odehrává v méně atraktivních lokacích jedné americké metropole. A opět se zaměřuje na postavy vykonávající podceňovanou profesi. Nejprve šlo o rozvoz jídla (Take Out, 2004), pak o pouliční prodej (Princ z Broadwaye, 2008). Počínaje dramatem Starlet (2012) vypráví Baker o lidech živících se vlastní sexualitou: Transdarinka (2015) sledovala noční tažení kalifornské trans prostitutky, The Florida Project (2017) rozkrýval mikrosvět motelu u Disney Worldu z pohledu dívky, jejíž matka si přivydělává prostitucí, a protagonistou Red Rocket (2021) byl bývalý pornoherec.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Ruština se hodila
Sean Baker na rozdíl od svých krajanů před sexem prudérně neodvrací zrak. Jeho filmy jsou smyslné, ale ne exploatační. Více než vzdychající nahá těla jej zajímá transakční povaha moderních vztahů, která nenechává příliš prostoru pro lásku. Jeho pohled na sexuální pracovníky a pracovnice je destigmatizující a nesentimentální. Jsou to pro něj obyčejní pracující lidé, kteří se jako všichni ostatní akorát snaží přežít v pozdním kapitalismu a vytvářet smysluplné citové vazby. K opravdovosti Bakerových filmů přispívá vedle autentických lokací i obsazování začínajících nebo málo známých herců. V případě Anory jde o Mikey Madison v titulní roli, kterou si lze pamatovat jako jednu z psychotických členek Mansonova gangu z Tarantinovy krvavé retro komedie Tenkrát v Hollywoodu.
Úsměvy, které Madison rozdává coby Anora, jsou míň zlověstné, ale věřit se jim nedá ani tentokrát. Aspoň zpočátku ne. Pracuje v manhattanském strip klubu, kde jí přiopilí muži platí za milá slova a oční kontakt. V úvodní scéně se kroutí v klíně jednoho z klientů. Intimní světla, třpytky vetkané do jejích dlouhých tmavých vlasů a song Greatest Day od Take That ji proměňují v dokonalý objekt touhy, který vám za pár stovek dolarů splní každou fantazii. Iluze se však rozptýlí jako pára stoupající od pusy, když Ani (tak si nechává říkat) vyjde z klubu do mrazivých newyorských ulic. Brzkým ranním vlakem míří v polobdělém stavu do stísněného bytu na okraji Brooklynu, kde jinak žijí převážně dělníci. Čeká ji pár hodin spánku a pak další mnohahodinová šichta.
Práce je pro Ani pouhým prostředkem k dosažení cíle. Chce se odstřihnout od svých východoevropských rodinných kořenů, o nichž tak nerada mluví, a žít v přepychu jako princezna. Ačkoliv její slovník zrovna princeznovský není. Kdykoli se dostane do ráže, začne ze sebe chrlit vulgarismy s kadencí a slovní ekvilibristikou, za niž by se nestyděl ani zmíněný Tarantino. Ve druhé třetině nepřiměřeně dlouhého filmu (140 minut) bude mít k „fakování“ bezpočet důvodů. Pro Bakerovy hrdiny je charakteristické, že se tak dlouho oddávají snům o budoucnosti, až je dostihne přítomnost. Platí to i pro Anoru, která začíná jako blyštivá velkoměstská verze Popelky a končí v poloze bezútěšného dramatu.
Pro Bakerovy hrdiny je charakteristické, že se tak dlouho oddávají snům o budoucnosti, až je dostihne přítomnost.
Princem je v tomhle případě syn ruského oligarchy Ivan, jemuž Ani dělá společnost nejdřív v klubu, protože jako jedna z mála striptérek zvládá flirtovat i rusky, potom u něj doma, ve vícepatrovém sídle s výtahem a kryokomorou. Svou neohrabanost při sexu a seznamování Váňa vyvažuje množstvím peněz na účtě. Ani s ním zpočátku hraje videohry, kouří trávu a zkouší nové sexuální polohy předně kvůli patnácti tisícům dolarů, jež jí slíbil za týdenní společnost. Jenže okouzlení nevyzrálým frackem překročí hranici obchodu. Během spontánního výletu do Las Vegas si vyznají lásku a nechají se oddat v jedné z tamějších kapliček. Ani je šťastně zamilovaná. Když po obřadu procházejí nákupním centrem, zřejmě nevnímá, že ohňostroj nad jejich hlavami je jen projekcí.
Konec snění, nastupuje akce
Americký sen představuje pro Bakera svůdné simulakrum. První půlhodina Anory svou bezprostřední energií a barevností odráží, jak je snadné mu podlehnout. Kamera Drewa Danielse víří kolem mladých herců v rytmu chytlavých dance-popových melodií. V rychle stříhaných scénách není prostor pro žvanění, nudu a šeď. Život hrdinů je samá zábava. Jenomže Ani při opojení láskou a luxusem nevnímá, že pro Váňu představuje chvilkové rozptýlení, stejně jako ostatní drahé hračky, a prostředek k získání Zelené karty, která mu umožní zůstat v USA.
Vystřízlivění přichází po návratu z Las Vegas. Ivanovi rodiče se z bulváru dozvěděli o synově sňatku se striptérkou. Pohoršeně žádají jeho okamžitou anulaci. Vyřízením záležitosti pověřují svého arménského posluhovače. Ten povolává duo hromotluků a vyráží nezvedenci udělit výchovnou lekci. Jenže Váňa zbaběle prchá a svou čerstvou manželku nechává v domě napospas mužům mafiánského vzezření. Ovšem Ani odmítá spolupracovat, což vede k sérii výborně načasovaných verbálních a fyzických výpadů a k destrukci mnoha cenností. Z naivní romance se stává černá krimikomedie jako od bratrů Coenů.
Přestože půlhodinová sekvence svou vtipnou choreografií a rychlými slovními výměnami oživuje vzpomínky na klasické grotesky i vynikající screwball komedie Howarda Hawkse jako Jeho dívka Pátek, současně se při jejím sledování dostavují pochybnosti, jaký má vlastně účel. Anora zůstává jednorozměrnou figurou. Její zraněné city a tragičnost faktu, že byla zrazena milovaným člověkem, zanikají v přívalu křiku a jednoduchých gagů. Ani několik následujících desítek minut, kdy nesourodá čtveřice projíždí ulicemi New Yorku a v místních barech a restauracích pátrá po Váňovi, o hrdinech neprozrazuje mnoho nového.
Pro Bakera jde spíš o příležitost vzdát poctu dalším svým oblíbeným filmům – Francouzské spojce, Špinavým ulicím nebo Přepadení vlaku z Pelhamu. Syrovost americké kinematografie sedmdesátých let minulého století je navozena použitím 35mm filmového materiálu a dobových kamerových filtrů. Zpočátku zábavná prostřední část filmu se mění v repetitivní a chaotickou road movie, v níž na sebe pořád někdo řve. Anglicky, rusky i arménsky. Každý nápad je natahován daleko za hranici vtipnosti a postavy zůstávají protivnými karikaturami, jejichž chování řídí spíš žánrová klišé než psychologie. Baker nedává možnost dostat se jim pod kůži, což by tolik nevadilo, kdyby film od nás vedle smíchu nežádal i soucit s protagonistkou.
Tři v jednom
Pokud Anora není stejně vrstevnatá jako předchozí Bakerovy hrdinky a představuje spíš nekonzistentní soubor povahových rysů (drzost, bojovnost, pragmatismus), není to chyba herečky Mikey Madison. Ta se s rolí vypořádává s obdivuhodnou vervou. Když během melancholického závěrečného dějství film konečně nahlédne pod její obrannou houževnatou masku, jde o emotivně silné vyústění právě především zásluhou hereččina citlivého projevu. Na chvíli vidíme zklamanou, zraněnou ženu, která s muži umí komunikovat pouze prostřednictvím svého těla a nedokáže určit, kdy je intimita autentická.
Emocionální dopad posledních minut by však mohl být větší, kdyby přirozeně vyplývaly z dosavadního dění a nepůsobily jako vykonstruovaný dovětek, snažící se postavám i publiku za každou cenu nabídnout katarzi. V Bakerových filmech The Florida Project a Red Rocket byly náhlé změny tónu odůvodněny subjektivitou postav, které udělají úkrok do říše fantazie. Anora má ambicióznější záběr, jenže není semknuta perspektivou jedné postavy; rozpadá se na tři části různého žánru a tempa, které spolu skoro nekomunikují.
Po zbytečně dlouhé expozici s prvky sociálního dramatu přichází prvoplánová komedie, z níž se motivy třídních privilegií a stínové ekonomiky skoro úplně vytrácejí, aby se vyprávění ke konci překlopilo do melodramatu a do pokusu o psychologizaci. Je škoda, že Sean Baker sociální realitu postav opakovaně ztrácí ze zřetele. V nejlepších částech filmu totiž dokáže pronikavě vystihnout, že kdo chce uspět v dnešním byznysově založeném světě, musí se hlavně umět prodat. Nejspíš i proto vyhrála Anora v Cannes, kde privilegovaní lidé v drahých oblecích rádi předstírají zájem o třídní vztahy a tleskají kritikám systému, z něhož jinak profitují (viz tamější nedávné vítězství Parazita nebo Trojúhelníku smutku).
Sice tedy platí, že na rozdíl od Pretty Woman nejde o pohádku, v níž by byly třídní a profesní bariéry zdolány láskou, ovšem závěrečný náznak, že i soběstačná žena jako Anora potřebuje ke zhojení ran galantního ctitele, je podobně nevěrohodný jako finále milované komedie z roku 1990. Jde o poslední z řady momentů, jimiž Bakerova místy zábavná, ale pohromadě nedržící odvozenina lepších filmů popírá sebe sama a znejasňuje, co vlastně chce říct.
Plakát k filmu, zdroj: CinemArt
Anora (USA, 2024, stopáž 139 minut)
Scénář a režie, střih: Sean Baker, kamera: Drew Daniels, scénografie: Stephen Phelps, Christopher Phelps, kostýmy: Jocelyn Pierce, produkce: Alex Coco, Samantha Quan, Sean Baker. Hrají: Mikey Madison, Mark Ejdelštejn, Jurij Borisov, Karren Karagulian a další.
Česká premiéra: 31. října 2024
