Hranice mezi realitou a iluzí je tenká. Jenom konec světa v HaDivadle

Scéna se proměnila v obývací pokoj spojený s kuchyní. Pohovka s květinovým vzorem, krb, kostkovaný ubrus na stole, letitá hi-fi věž na přehrávání cédéček. Má to příchuť maloměšťácké periferie, malých domků i panelákových bytů. Závan nedávné minulosti v současnosti. Scénografie na první dojem zřetelně určuje, kde se nacházíme. Suverenita, s níž vizuální obraz „obýváku” definuje očekávání společenské třídy, mě trochu děsí… Každopádně po příchodu členů rodiny je naplněno. 

Rodinné setkání. „Návrat ztraceného syna.“ Louis (Radim Chyba) přijíždí do rodného domova se záměrem sdělit svým příbuzným bolestivé tajemství. Na pohovce vedle něj usedá matka (Marie Ludvíková), mladší sourozenci – bratr Antoine (Jáchym Sůra) a sestra Suzanne (Magdaléna Kuntová). Tupé ticho je hořké. S povzdechem se přelévá do trapnosti a ústí ve smích v hledišti. Na jevišti se nikdo nesměje. Situaci se snaží zachraňovat Antoineova manželka Catherine (Sara Venclovská). Všichni by se nejraději ponořili do měkkého polstrování. Catherine rozráží atmosféru nevinným tlacháním o dětech, které chvílemi nekomfortnost situace pro Louise umocňuje, a on neví, jak reagovat. 

Kdy to jen povím…? Radim Chyba v inscenaci HaDivadla Jenom konec světa, foto: HaDivadlo – Terezie Fojtová

Vstupní obraz koloruje situaci v rodině: Louis navštěvuje své rodiště po dlouhém odloučení a propast mezi členy rodiny se ukazuje být ohromná. Aktivní Catherine není přirozeně ovlivněná nevyřčenými křivdami, steskem, oddálením. Současně je představena hierarchie sourozeneckého postavení. Louis je adorován i pasivně nenáviděn. Překoná rodina vzniklou propast? Kdy Louis odhalí tíživou zprávu?

Předností inscenace je kvalita dramatického textu, který je v Česku inscenován podruhé – poprvé se tak stalo před pěti lety v Plzni. Stylistikou osciluje drama Jeana-Luca Lagarcea (1957–1995) mezi uměle, strojově znějícím dialogem/monologem a křehkou intimní výpovědí. Téma se schovává ve formě textu a režijní vize na něj navazuje. Stavba promluv je komplikovaná, nesnadná jak pro interpretaci, což se hercům ve většině daří, tak i na poslech. Monology jsou trhané, nedořečené, odrážejí myšlenkovou mapu postav, ale právě tím odkrývají jejich charakter. Hlavní postavu nahlížíme z perspektivy jejího okolí. Louis dostává prostor především v promluvách, které se k publiku přenášejí přes obrazovku. Díky tomuto vnitřnímu monologu se stává živou postavou, nikoliv pouhým pozorovatelem domácího „panoptika”. Vstupy Louise jsou funkční pro pochopení jeho samého i náhledu na věci. Komplikovanost textu je však místy překážkou pro udržení pozornosti, především v temporytmu inscenace.

Marie Ludvíková v inscenaci HaDivadla Jenom konec světa, foto: HaDivadlo – Terezie Fojtová

Režisér Ivan Buraj volí velmi volné tempo, dlouhé pauzy, rozpačitost. Volené prostředky a stylizace jsou pochopitelné pro budování snové atmosféry. Vše nás vede k otázce: Opravdu se toto všechno děje? Otázka je zodpovězena krátkým obrazem, kdy se na jevišti namísto původního obsazení členů rodiny objeví jiní herci ve scéně zahalené do modrého světla. Akcent je tedy kladen na proplétání iluze a reality: Opravdu k setkání dochází? Anebo jsme svědky scénáře v Louisově hlavě? Zmíněný obraz vede k závěru, že viděné dialogy jsou pouze obrazy představivosti. Jako když se chystáme na rodinnou večeři a představujeme si kladené otázky, konfrontace, ale i milá slova, obejmutí od blízkých. Tvůrci budují tuto dvojlomnou atmosféru velmi jemně, až tak, že pro leckoho může zůstat neviditelná, nepostřehnutelná. Spojení záludnosti formy textu a pomalého tempa může přinášet pocity nudy a posedávání. Ale užitý princip je opodstatněný. Prostě „jen“ vyžaduje koncentraci. 

Inscenace nutí přemýšlet nad vzdáleností nejen periferie a metropole, jejich možnostmi a stylem, ale rovněž nad vzdáleností lidí v nejbližších rodinných vztazích. Nad tím, že ať už text bude náročný a tempo pomalé, chceme něco tak jednoduchého a silného jako: Aby nás měl někdo rád. 

Brněnské provedení hry Jenom konec světa je odrazem dnes již známého stylu Ivana Buraje. Svou tvorbou ukazuje, že umí přemýšlet koncepčně. Právě to již několik sezon chybí pražskému Divadlu v Dlouhé, kam Buraj nastoupí na post uměleckého šéfa od sezony 2025/2026. Na co se můžeme v Dlouhé těšit, to nám může osvětlit Burajova inscenace Cesty dlouhým dnem do noci, která bude mít premiéru na konci března příštího roku.