Indiánská fantasy, která rozhořela debaty, kdo a o čem může psát

Maggie ještě zažila svět před Velkou vodou – ten, kde ještě existovaly věci jako televize, střední škola, Florida nebo Spojené státy jako takové. Jenže pak se všechno změnilo. Miliardy lidí zemřely rovnou, stovky milionů v následných bouřích a válkách o zdroje. Jedním z mála bezpečných míst je Dinétah – země obývaná po generace kmenem Diné, který známe jako Navahy. Jenže i když není jejich posvátná půda pod vodou, existují jiná nebezpečí. Světem se totiž opět toulají staří bohové a netvoři.

A právě netvory nyní Maggie loví a využívá k tomu „klanové síly“, což je v jejím případě nadpřirozená rychlost a schopnost zabíjet (ovšem u někoho jiného to může být například dar kdykoliv přivolat krocana nebo slyšet na dálku). Při jedné zakázce narazí na stopu čaroděje, který netvory vytváří, a rozhodne se ho vypátrat. Spojencem jí bude jen Kai, synovec starého medicinmana a také trochu floutek, sukničkář a možná Kojot… což je… prostě Kojot, takže věřit by mu mohl jen naprostý idiot.

Urban fantasy ze světa Diné

Rebecca Roanhorse (* 1971) vyhrála už se svou první povídkou, česky vydanou jako Vítejte v Autentickém indiánském zážitku™ (časopis XB-1, 8/2017), ceny Hugo a Nebula, k čemuž přihodila i finále ceny Locus. Její debutový román byl tedy velmi očekávaný. Poněkud překvapivě se jím v roce 2018 stala Stopa blesku. Překvapivě proto, že na první pohled jde o typického zástupce subžánru urban fantasy.

Stejně jako řada podobných knih, i zde narazíme na lovkyni monster, která je outsiderem (minimálně trochu) z rodu tradičních soukromých oček, která nejdou pro ránu ani hlášku daleko. I zde se pohybujeme v našem světě, do něhož se však vrátila magie. I zde má hrdinka citové trable a pro nebezpečný milostný trojúhelník se vždy najde místo. Urban fantasy přitom často sklouzává do generického mixu akčních historek plných klišé a romantických zápletek přetékajících stereotypy. Ostatně jedna z nejvýraznějších autorek takových knih, Laurell K. Hamiltonová, si kromě série Anita Blakeová – lovec upírů, střihla ještě řadu Merry Gentry, kde přiznaně již nešlo o nic než o bizarní sexuální zážitky hrdinky s nejrůznějšími nadpřirozenými bytostmi. A důvod? – Hrdinka je potenciální, ovšem ne jedinou možnou dědičkou říše víl; trůn ovšem získá uchazeč, který první zplodí dědice…

Obálka českého vydání, repro: Gnóm

Většinou se tedy v případě urban fantasy jedná o ryzí spotřební čtivo. Někdy řemeslně zvládnuté lépe, jindy hůře, svými čtenáři vesměs milované a kritikou opovrhované. V tom nejlepším případě ovšem může vzniknout třeba něco jako televizní Buffy, přemožitelka upírů Josse Whedona, tedy díla, jež dokážou změnit paradigma ve svém segmentu zábavy.

Právě sem míří Stopa blesku. Ne snad tím, že by nabízela tak propracovanou psychologii nebo představovala milník popkultury. Rebecca Roanhorse však masivně využila své znalosti navažské historie a kultury, které získala coby právnička pracující pro Nejvyšší soud v rezervaci Navahů, a především díky manželství s navažským tvůrcem šperků Michaelem Roanhorsem. Kupříkladu namísto upírů a vlkodlaků v její próze vystupují zcela jiná monstra a smrtící substancí pro ně není stříbro, nýbrž obsidián a kukuřičný prach… A jednou z důležitých postav zde je polobožský válečník Neizghání (který se ostatně mihl i ve zmíněné Buffy jako jeden z jejích předchůdců) – mimochodem, jeho jméno je v knize jedním z těch snadněji vyslovitelných. Zároveň Diné čelí hrozbám nikoliv nepodobným těm reálným – tlaku na zábor pozemků, genocidě, boje o zdroje (především vodní).

Rebecca Roanhorse zasadila román do krajiny dobře známé z amerických westernů, ovšem snaží se ji zbavit právě těchto kulturních nánosů. Přírodu usiluje uchopit jak ve spirituálním smyslu, tak coby konkrétní životní prostor, nikoliv však jako místo, které je třeba ovládnout a zcivilizovat, protože takové je předurčení pionýrů…

Stopa blesku je tak nádherně exotickým čtením, avšak pevně zakotveným v žánrových mantinelech, které usnadňují proniknutí do jinak stěží pochopitelného a jazykovou bariérou ještě odcizenějšího světa Navahů. Je to text navzdory rychle se rozvíjející zápletce a akčním scénám překvapivě meditativní a na hony vzdálený jakémukoliv eskapismu. Svým vyzněním spíš připomíná kruté existenciální postwesterny Cormaca McCarthyho nebo sci-fi neindiánských autorů, kteří překvapivě ostře vystihli, jak deformovaný obraz indiánská kultura v popkultuře má (Dan Simmons brilantně poplival Tanec s vlky v povídce Zubaté ženy a Ray Aldridge napsal hořkou grotesku Brána tváří).

Trable s #ownvoices a autenticitou

Rebecca Roanhorse je inspirativní osobností i z hlediska širšího uvažování o kultuře. Po matce je pueblanskou indiánkou a jejím otcem byl Afroameričan, což zjistila jako sedmiletá, když se ptala adoptivních (bílých) rodičů, proč na ni v místní samoobsluze jeden kluk pokřikoval hanlivým slovem na „n“. Dlouho se jednalo jen o informaci z rodného listu, ale postupně se budoucí spisovatelka stala svým původem tak trochu posedlá. Nakonec v době, kdy žila v New Yorku a pracovala ve finančnictví (takže vlastními slovy pomáhala bílým boháčům být ještě bohatší), si najala soukromého detektiva, aby vypátral její biologickou matku. Což se stalo téměř obratem a Roanhorse se vypravila do komunity pueblanských indiánů. Tam našla něco, co jí po celý předešlý život chybělo – komunitu, která drží při sobě. A nic na tom nezměnil fakt, že její shledání s příbuznými se setkalo spíše s odporem nebo v lepším případě konstatováním, že by bylo lepší, kdyby se nikdy neobjevila (a oficiálně mezi ně nebyla dosud přijata).

Kdo má právo o nich psát? Příslušník Navahů ve slavnostním vystrojení. Ilustrační foto, zdroj: Wikipedia.org – Wellcome Collection

Právě po této zkušenosti Roanhorse přehodnotila své životní priority. Začala studovat práva (což vedlo k již zmíněnému zaměstnání u Nejvyššího soudu Navahů), v novém prostředí založila i rodinu a začala reflektovat další podněty a vědomosti do své literární tvorby. Ta se stala její další, v pořadí třetí velkou kariérní změnou. Stopu blesku publikovala krátce před svou padesátkou a rázem se stala výraznou osobou nového směřování žánrové literatury, stejně jako například N. K. Jemisinová (viz náš článek o Pátém ročním období) a hnutí #ownvoices, sdružující autory a autorky z doposud marginálních a přehlížených komunit, kteří se snaží vyjádřit svou zkušenost vlastním jazykem.

Ovšem právě z těchto pozic se Roanhorse dočkala i negativních reakcí. Jakkoliv před vydáním svého románového debutu konzultovala text s řadou navažských celebrit, postupně se proti ní množily hlasy tvrdící, že je stejným zlem, jako když o kultuře Navahů píší anglosaští autoři, neboť se dopouští podobných urážek a znesvěcení. Řada námitek byla jen nepokrytými výpady a daly by se shrnout asi tak, že paní Roanhorse by měla vědět, kde je její místo (rozhodně ne v literatuře a rozhodně ne v literatuře indiánské) a že když nežila v některé indiánské komunitě po celý život, tak prostě není ani Navaho jako její manžel, ani pueblanská indiánka jako její matka.

Vysloužila si dokonce označení „scifistická Elisabeth Warrenová“ – po demokratické političce, která si neoprávněně přivlastňovala indiánské kořeny. Problematickým se jejím kritikům rovněž jeví její afroamerické dědictví. Roanhorse se tak dostala přímo do středu sporů o to, kdo a za jakých podmínek může být hlasem nějaké konkrétní zkušenosti a kde se inspirace dosud neznámou kulturou mění z oslavy v urážku.

Zatímco staří (věkem stejně jako duchem) rudí muži dál křičí na mraky, Rebecca Roanhorse se stihla prosadila nejen jako autorka vlastních románů (nominaci na Huga si vysloužila i její zatím poslední kniha Black Sun z předkolumbovské Ameriky), ale i příspěvků do světa Star Wars nebo komiksů pro Marvel. Do dalších let se tak vyplatí sledovat oba její životy – jako žánrové hvězdy na vzestupu i prubířského kamene debat o umělcově autenticitě a morální integritě ve vztahu k přehlíženým kulturám.

Rebecca Roanhorse: Stopa blesku. Přeložil Jakub Němeček. Gnóm!, Praha 2021, 304 stran, doporučená cena 299 korun.