Intelektuální cvičení Miřenky Čechové ve věci prostitutky zneužívané v mládí

„Nebudu se schovávat za slovama jako ty, co studovali hodně knih a žili děsně málo, musím jít rovnou k věci…,“ vymezuje se na počátku románu Co já? Co ty? jeho mluvčí, prostitutka a společnice Laura. Na jakýsi letitý MP3 přehrávač, který jí kdysi daroval ten, komu své hlasové zprávy adresuje, nahrává mezi 30. květnem 2017 a 15. říjnem téhož roku celkem půlstovku vzkazů, v nichž reflektuje svoji minulost a jejich vztah. Ten začal, když jí bylo čtrnáct a jemu třicet dva. Laura byla odeslána do dětského domova, neboť její matka se opakovaně pokusila o sebevraždu a skončila na přístrojích, jež ji udržovaly (nějaký čas) při životě. Otec se nevyskytoval.

Muž, jenž se Laury v děcáku „ujal“, do něho docházel učit češtinu. Sexuálně novicku zneužíval, ale bylo v tom i něco dalšího: jakési zvrhlé pygmalionství – vozil dívku na výlety, trochu ji vzdělával. Ovšem na své hrátky doplatil. Laura (to už sedmnáctiletá) spolu s vrstevnicí Marií, s níž v domově navázala velmi blízký vztah, při jednom učitelově ataku srazila predátora přes zábradlí… Skončil na vozíku. Proč došlo k události, která z něho učinila těžkého invalidu, však neprozradil, poněvadž by vyšlo najevo, co se v domově dělo. Marie byla odlifrována do jiného děcáku a Laura v tom stávajícím doklepala pobyt do plnoletosti. Pak byla vystavena samostatné existenci. Jediný kapitál, jímž disponovala, bylo mladé tělo, takže na něm postavila svou obživu. Někdejší učitel se však po více než dvanácti letech ozve a žádá po Marii jistou službu. Tady již víc neprozradíme, i tak bylo řečeno dost, ale základní fakta je třeba nějak přiblížit.

Miřenka Čechová (* 1982). Představitelka tanečního a fyzického divadla, režisérka, spisovatelka a pedagožka; spoluzakladatelka divadelní skupiny Tantehorse a umělecké skupiny Spitfire Company, foto: archiv nakladatelství Paseka

Ta ale umí formulovat!

Miřenka Čechová (* 1982) pro vyprávění zvolila polohu, která se v bohemistice pojmenovává jako řečový proud. Někdy se pro lepší představu (a populárněji) mluví o chrlené výpovědi. Čili: Laura ze sebe v permanentní expresi valí slova, jimiž se svým někdejším učitelem a znásilňovatelem účtuje. Syrově, nespisovně a vulgárně mu sděluje, co tenkrát zažívala a jak se teď na prošlé události dívá. Jednotlivé hlasové zprávy se dají vnímat jako granáty naplněné hořkostí a zraněností, které Laura vrhá směrem k predátorovi. To, že si v nich mluvčí – pokud nasadíme striktně logická kritéria – někdy protiřečí, není deficit, patří to k metodě chrlení; když nasloucháte prakticky jakékoliv lamentaci, jakémukoliv vychrlení emocí, protimluvy jsou toho součástí, a přece to vcelku může dávat smysl, může v tom být „základní pravda“ o situaci onoho člověka. Takže když v jednu chvíli Laura říká: „Moje hra na sebevědomou a nad to všecko povznesenou byla vědomá strategie, jak se vyhnout odhalení, že děsivě potřebuju někoho, kdo se o mě postará, někoho, kdo mě bude milovat,“ kdežto v jiné hlasové zprávě sděluje: „Nechápu, co jsem na tobě viděla!“ či v jiné, že prostě byla hloupá – tak to všechno je v řádu „žánru“.

Úskalí Co já? Co ty? leží jinde: V pouhé simulaci autentičnosti. Intelektuálka Čechová si navlékla kostým prostitutky, která v dětských letech a v dospívání neměla ustláno na růžích a nyní s tímhle bolavým dědictvím hodlá definitivně skoncovat. Autorce nelze upřít, že se do výrazově syrového chrlení umně položila, že Lauře vložila do úst řadu výstižných, trefných formulací a vět. Například tuto evokaci rozpoložení hrdinky v děcáku: „Je prosincová sobota, taková ta lezavá sadistická předvánoční nálada, kdy na nás tíha nenormality a zlost na všechny, který jsou s rodinama, dopadala víc než kdy jindy.“

Ovšem současně, bohužel, Čechová vkládá Lauře do mluvy výrazy a reflexe, které jsou vzhledem k řečové kultuře a celkové socio-kulturní pozici hrdinky velmi málo pravděpodobné. „Ani kámoši, ani práce, ani oltáře, ani peníze na charitu, ezoterické seance, běhání maratonu, cvičení jógy, nic z toho nás nespasí na dýl než hodinu a nezahojí naši permanentní úzkost z neschopnosti překročit sebe sama směrem nahoru. Vymodelovat vertikálu a pocejtit vesmírný plynutí,“ praví Laura hned na počátku románu.

Různě sofistikované vhledy sází do svých hlasových zpráv v průběhu celého svého vyprávění. Kupříkladu ze sebe vysype moudro ve stylu přemoudřelé koučky: „Sex může být prostor největšího zla, stejně jako okamžik duchovního povýšení a nekonečný slasti.“ Odůvodněním takového výraziva má pro čtenáře zřejmě být to, že zneužívající učitel předkládal hrdince k četbě povinnou literaturu a ona ráda četla. Z vyprávění ovšem není jasné, jakou střední školu absolvovala, pouze se dozvíme, že chtěla jít na vysokou, ale nevěděla, co vlastně studovat. Nicméně na nějakou se dostala (není sděleno, na jakou) – a tam „jsem ale stejně vydržela jen jeden semestr: Vyspala jsem se s profesorem a odešla. Potřebovala jsem prachy“.

Více k poslechu než k četbě

Autorka Lauru stylizuje do zraněné ranařky vyrůstající v Aši (zde se narodila i Čechová), ale vzdor četným trefným jednotlivostem nemůže celkový text zapřít intelektuální konstrukci, značnou chtěnost. Spisovatelka při rozhovoru pro Vizitku na rozhlasové stanici Vltava zmínila, že v Co já? Co ty? jela v jakémsi hrabalovském proudu a že při psaní uplatňovala své divadelní návyky a zkušenosti, že text musí v sobě slyšet, předčítá si ho, a tak si ověřuje jeho rytmus a barvy.

Autorkou grafické úpravy a obálky knihy je Kristýna Šlajchrtová, repro: Paseka

Svízel tu tkví v obojím: Bohumil Hrabal ve svých nejlepších textech nechával text plynout v základním souladu s existenciálním nastavením svých postav, které hleděly k „hvězdnému nebi“ nad nimi. Samozřejmě, že to byla stylizace, ale velké básnické síly, která oněm postavám vtiskla opravdovost. Proto také, všimněme si, divadelní (či filmové) adaptace Hrabalových děl vždy zaostávají za jeho texty. Kdežto Čechová dikci své vypravěčce pouze vnějškově přiřkla a její text působí divadelně v tom smyslu, že je více partiturou, literárním scénářem, podkladem, než naprosto svébytnou prózou. Potenciál Lauřiny výpovědi se naplno rozžhne až při kvalitní intepretaci, což se stalo a potvrdilo při rozhlasové četbě, kterou Miřenka Čechová coby režisérka a Tereza Dočkalová jako interpretka vytvořily souběžně s vydáním knihy pro rozhlasovou Vltavu (ještě je k poslechu několik příštích dní). Tam k silnějšímu dojmu přispělo i to, že rozhlasová dramaturgyně Petra Hynčíková text proškrtala. Ve své druhé polovině se román už evidentně cyklí, potenciál Lauřiny zpovědi se vyčerpává a vyprávění vrcholí scénami bezmála hororovými, které text posouvají až k žánrové literatuře. Tady pro Co já? Co ty? už vysloveně platí: Čím tělesnější a krvavější, tím šustivější.