Jedna báseň. Autoři čtou: Lubomír Tichý

Mluví se o ní hojně: jako o sbírce, která propojuje a smiřuje digitálno s rurálnem, „přirozenost“ technologií dneška porovnává s prostředím venkova, odkud její autor pochází a k němuž se básnicky vztahuje. Pokládám to za malé, ale podstatné nedorozumění: Lubomír Tichý ve sbírce Místní nemusí propojovat až svými výjimečnými básnickými obrazy, svou „rukou“ a autorským přičiněním: ono už to propojené jednoduše je. Mimořádně se mu daří tento sou-tok předat těm, kterým by jak zmučený venkov, tak vyvařený digitál mohly unikat. A především těm, jimž by unikla jejich přirozená fúze. A co je přirozené, proti tomu není třeba nic namítat, kriticky se vymezovat básní, stačí na to ukázat, dobře to vystihnout.

Co znamená být místní

Ondřej Buddeus ve své recenzi pro časopis A2 označuje styl čerstvého držitele Ceny Jiřího Ortena Lubomíra Tichého jako „empatický realismus“ – a obojí platí. Empatie daná sounáležitostí k domovu i svérázně popisná realističnost, s níž autor ve čtyřech oddílech a jedné poémě zachycuje remízy, polňačky, posedy (v nichž si ve škvíře mezi prkny lze místo čekající zelené holiny představovat srnčí nohu), přejeté žáby, sběry jablek, senoseče, dálniční pily zařízlé v krajině; paradox, s nímž myslivec s flintou a psem využívá jedno zvíře pro zabití jiného. Dálniční most ve Všestarech, čtyřproudá estakáda, která pohřbila pět místních domů.

Vůbec to není plaché a introvertní, jak se lze dočíst: je to suverénní a psané s nadhledem a zvláštně chladným odstupem, který zanechává na autorské popisné přesnosti lesk, jejž zaručí jen velmi, velmi jemné tření. Je-li z některých básní z „dospělého“ cyklu nazvaného Cloumání katastrem cítit trocha opovržení nebo ironie, určité vyčlenění promlouvajícího subjektu z popisovaného (myslivecký ples naplnil kapacitu / a tak dívky za střediskem / zažehly známé tiktokové tance; strnule sedíš a nabíráš zkušenosti / jak nikdy / všechno ti jde od ruky), vstupuje na scénu zmíněná empatie, spoluúčast, soubytí a sounáležitost, aby žehlily hroty a hrany. Básník vyvažuje nejen s nevídaným talentem, ale i s nesmírnou erudicí a internalizovanou tvůrčí zběhlostí a zralostí, které ohromují, vzhledem k jeho nízkému věku.

Jedna podoba obálky sbírky Lubomíra Tichého upravená značkou Nusle; repro: Fra

Být místní znamená, že se v daném místě ztratíte jen s gépéeskou, že přicházíte neznačenými stezkami, že víte, kdo každý den stojí před večerkou a odkud čekat srnu v mladých stromcích. Na své vesnici nehledá mluvčí sbírky nemísta míst a jejich estetično, jako jiní autoři na okrajích měst, periferiích se skladovými halami a haldami odpadu, nehledá tam ani zakletou konzervovanou minulost – protože jeho způsobem chůze není hledání ani objevování nebo nalézání, ale obeznámenost, potvrzování, ujišťování. Je to tu, jak jsem znal?

Přirozené průniky

Získá-li čtenář dojem, že autor rád prodlévá na pomezích, na přechodném území (příjezdové cesty, „pankejty“ mezi polem a silnicí, ploty mezi zahradou a lesem), protože jsou vzrušující, možná by se mýlil – toto jsou místa fúze,  která už – přirozeně – nastala, stejně jako je místem přirozeného prorůstání displej mobilu, který je zdrojem principiálně téhož světla jako světluška, jež na něj přilétá (v prostoru). Minecraft je podobná hra jako zabijačka, zvuk podobně vydávají technologie i příroda: auta z hlavní a zaběhlý pes utvořily duet / štěkání a šum se bezchybně doplňovaly; chtěl jsem ti nahrát hlasovou zprávu / ale přehlušil mě živý plot / napěchovaný vrabci; zavřít lze okna v prohlížeči i do ložnice, promazat lze notifikace v mobilu i panty dveří). Průnikem rovněž jsou kluci swapující Tinderem (doprava, doleva) a vítr listující starým dětským časopisem pod jabloní (v čase).

Druhá podoba obálky sbírky Lubomíra Tichého upravená značkou Nusle; repro: Fra

Tichý tedy nevytváří kontrasty mezi digitálním světem technologií a analogovým světem přírody a venkovské krajiny, nehledá rozdíly, ale ani podobnosti: zachycuje jejich průnik do tvaru, který už není nový, protože jej takto zná od dětství jako rys normality. Aby byl tento tvar světa zachycen, není vlastně třeba abnormální pozornosti a disciplinovaného odtažitého soustředění a vposledku ani přesnosti pojmenování. I ty jsou totiž přirozené.

Přesto subjekt hledí do neznámé minulosti s určitou nostalgií: jezevce zbožňuje, ale spatřit ho nechce, protože by si ho musel vyfotit, opustil-li by virtuální realitu internetu, byl by „první“, ten, co rozráží pavučiny. Takovými ne-kontrasty, paralelami či raději prorostlinami je sbírka uhnětena. Nemám na mysli bujení typu nádorového, ale spíše slévání krví v novou krevní skupinu (básník sám mluví o krvi zelené, té rostlinné).

Drama zdrženlivosti

S výše řečeným souvisí i to, že s jazykem si Lubomír Tichý nijak „nehraje“, umně jím nešermuje, básnicky jej neobrábí a neohýbá jej do netušených tvarů: těží z toho, co v něm už je, jako například slova víceznačná: rozjetá (žába nebo felicie), pokrytí (prachem nebo signálem), zatížení (mobily zatížily deku i nás) nebo slova paradoxně opačná (prázdná králíkárna plná sena). Zůstává se tak velmi plodně u funkce prostě pojmenovací, u „běžného“ označování.

Napětí sbírce a všem jejím básním dodávají jednak pointy, které vytrhují z dosavadního toku přesunem perspektivy z objektu na subjekt, nebo symbolická barevnost (bílá, červená, zelená), jednak – a zejména – požadované čtení mezi verši. Tam totiž čtenář hltající jednotlivé básně dobře komponované sbírky (kráčíme krajinou i v čase – od dětství k rané dospělosti, od uměřenosti k divokosti ve stylu, odtud poéma Ahoj průlezko! působící v celku sbírky jako „báseň odjinud“), tam čtenář spatří to, co na empatičnosti a účastenství zarazí a rozruší: zvláštní absence citu pro lidi, nedostatek mezilidského kontaktu (ta žena, co volá z okna o stydnoucí polévce, je pochopitelně matka). Tady kontrast vzniká a působí: kontrast tohoto bezdotykového odstupu s empatií a citem pro domácí prostor: průzor do intimity a uzavřenosti otevře báseň Uvnitř (dalo to zabrat / pustit tě dovnitř / přes zatlučené okno). Největší drama sbírky Místní je tak v její zdrženlivosti (smlouvám tím / že mlčím).

Místní je mimo jiné po dlouhé době básnický debut (ale i sbírka bez určení), na jejíchž kvalitách a mimořádnosti se shodnou recenzenti napříč dosti rozrůzněným českým kritickým spektrem a rozdílnou orientací. Když budou chtít, mohou totiž v jeho poetice najít a vypreparovat z ní angažovanost, koncept, digitál, přírodno, milostno, lyrično i epično, moderno i starosvětsko, fantastično i realistično, z nichž ovšem nevznikl experimentální mišmaš koktejl. Opravdu všecko. A všeho jim bude akorát.