Jedna báseň. Autorky čtou: Daria Gordova

Převážně básně v próze Darii Gordovy se pohybují mezi dětstvím a dospělostí, hledáním vlastního jazyka a bezejmenností, osobní zranitelností a světem, který člověku neustále připomíná, kam smí patřit. Neustále zpřítomňují vykořeněnost, nepatřičnost a křehkost, již nahlížejí coby sílu. Uchovat zkušenost znamená ponechat jí místo v paměti a v jazyce – naložit ji do jazyka jako do formaldehydu.

V titulní básni poměrně rozsáhlého souboru se titulní chemická látka stává součástí osobní zkušenosti, v níž se tělo a vědomí dostávají do těsného, až nepříjemného kontaktu. Člověk se pokouší porozumět tomu, co ho utváří, zároveň zjišťuje, že jeho vlastní tělo uchovává zkušenosti, které nedokáže jednoduše ovládat. Název knihy prostupuje celou sbírkou: jednotlivé texty zachycují okamžiky, které jako by se odmítaly stát minulostí.

Daria Gordova se narodila v ruském městě Murmansk a do Česka přišla v sedmnácti letech. Jak připomíná v doslovu básník Pavel Novotný, pohybuje se mezi několika jazykovými a kulturními světy, hovoří čtyřmi jazyky. Tato zkušenost má pro čtení Formaldehydu význam především tam, kde se ukazuje, jak obtížné může být najít vlastní místo v prostředí, které člověk musí teprve přijmout za své. V autorčiných básních se podobné hledání odehrává v těle, v řeči i ve vztazích k druhým. Životopisný kontext není univerzálním klíčem k básním: podstatnější je, jak se otázka příslušnosti proměňuje v konkrétní obrazy, tělesné vjemy a jazykové nejistoty.

Devět let, které nepominuly

Jednou z klíčových básní sbírky je text Devět. Začíná prostým sdělením: „Když mi bylo devět, začala jsem se topit.“ Dětská zkušenost ohrožení se postupně rozvine v obraz, v němž se fyzická událost proměňuje v trvalé vnitřní nastavení. Voda nejprve působí jako uklidňující, téměř mateřská síla, ale vzápětí se z ní stává „prokletá tekutost“, před níž se tělo snaží zachránit. Závěr „úplně tě znají jen tvoje končetiny, a mně je pořád devět“ ukazuje, že tělo uchovává vědění, k němuž se člověk nedostává pouze rozumem – a ukazuje také, jak autorka pracuje s první a druhou osobou v básních. Končetiny si pamatují pohyb, zápas o přežití i dotek cizích rukou, které dítě vytáhly ze smrtícího světa vody. Dospělý hlas dokáže tuto zkušenost pojmenovat, ale čas ji neodnesl a vlhkost je navždy zažraná v těle. Tělesná paměť je čímsi neodbytným: připomíná, že přežít událost ještě neznamená přestat ji prožívat.

Voda či tekutina se v knize vrací v různých podobách. Někdy přináší úlevu, jindy ohrožuje, někdy obklopuje člověka jako prostředí, v němž se jeho obrysy začínají měnit. V básni Sklo se mluvčí identifikuje s rusalkou, bytostí spojenou s vodním živlem, a popisuje své narození ve skle. Průhledná stěna současně dovoluje pohled dovnitř a odděluje vnitřní svět od okolí. Mluvčí se v ní leskne „ve všech myslitelných barvách“, ale zároveň krvácí vodu. Sklo je na jednu stranu hranicí vnějšího a vnitřního, na stranu druhou je povrchem, na němž se identita ukazuje proměnlivě, aniž by bylo možné bezpečně určit „tu pravou“ podobu. V těchto veršových pasážích se ukazuje, jak Gordova zachází s tělesností: tělo je pro ni vnímatelem, nositelem vzpomínek i prostorou, kde se zkušenost projevuje, ještě než pro ni vznikne srozumitelné vysvětlení.

Obálka básnické sbírky Formaldehyd, repro: Protimluv

Jazyk jako místo k zabydlení

Podobné napětí se objevuje v básních věnovaných řeči a dorozumění. V Serióznosti se jazyk stává něčím, co lze ztratit i zradit, co se člověku vzdaluje právě ve chvíli, kdy ho potřebuje, čemu se jeho mluvčí zradou vzdaluje sám – a onou zradou bude nejspíš přijetí jazyka cizího, v němž se pokouší utvářet nově sebe sama, za vlastní, mateřský. Důležitější je nejistota, zda řeč člověku skutečně patří a zda se v ní dokáže poznat. Slova nejsou nástrojem, jímž se předává hotová myšlenka – podílejí se na tom, jak člověk rozumí sobě a jak se orientuje ve světě. Princip zacházení s jazykem a jeho předvádění v básni je tedy u Gordovy podobný jako v její prezentaci těla: nejde o prostředek (například pro vyjádření či pohyb), ale o bytost-proživatele, s vlastní pamětí a senzorickým aparátem. Kromě toho se obě sféry, jazyková a tělesná, mnohokrát prolínají, a to i při reflexi básnické tvorby:

Touha psát po kůžičkách nehtů, puchýřích,
zevnitř lebky, rozepsat se tělem na těle:
slova stékají dolů k nohám, hrubě, jako
urážka. Utírám je papírem, mokvá, je
načase ždímat mě – opatrně, ale silně,
snažit se nezašpinit oči.

Slova nestojí mimo tělo; stékají, mokvají a zanechávají stopy. Papír, který by měl sloužit k jejich zachycení, se stává součástí tělesné zranitelnosti: psaní je zároveň čerpáním ze sebe i násilím páchaným na vlastním těle. Podobně se prolínají obrazy tekutosti (vody, vlhkosti) s obrazy krve – přecházejí z vnějšího, mimotělního prostředí, do těla a naopak. Vodní prvek se podílí také na ztvárnění hranice mezi životem a smrtí, na níž se lyrický subjekt pohybuje (topení se, potopa versus krev putující srdcem a tělesné šťávy).

Pro autorku, která píše česky až poté, co vyrůstala v jiném jazykovém prostředí (podobně jako například Zofia Bałdyga nebo Iryna Zahladko), však nebudeme neobvyklou větnou stavbu jejích textů odvozovat ze životopisných dat. Podstatné je, co se děje přímo v básních: řeč se v nich může zadrhnout, rozvětvit, odbočit k nečekané asociaci nebo vytvořit spojení, které čtenáře přinutí znovu zvážit význam slov.

Gordova píše, jak již bylo řečeno, převážně básně v próze. Jejich asociativní proudění připomíná myšlení, které se snaží zachytit několik vrstev zkušenosti současně. Obraz vyvolá další obraz, tělesný vjem přejde do úvahy a osobní vzpomínka se náhle otevře něčemu obecnějšímu. Čtenář si musí hledat cestu mezi těmito přechody a rozhodovat se, které souvislosti se mu při opakovaném čtení ukazují. Není to nenáročné.

V doslovu Pavel Novotný rovněž připomíná autorčino potkávání se s různými literárními tradicemi a jejich průměty v její tvorbě. Tento širší kontext pomáhá vnímat její texty jako vědomě utvářený jazykový svět. Směr toku od řeči ke zkušenosti je totiž obousměrný: prožitek se formuje prostřednictvím řeči, která se stále znovu pokouší najít přesný výraz pro něco proměnlivého a těžko uchopitelného.

Smět doma

Zkušenost vykořenění dostává v některých básních konkrétní a angažovanou podobu. Pas, vízum, povolení ke vstupu či k odchodu – dokumenty, které rozhodují o pohybu člověka přes hranice – se dotýkají možnosti někam patřit, být doma. Člověk potřebuje místo, kde může být přítomen bez neustálého vysvětlování a dokládání či obhajování vlastní existence. Byrokracie a systém určují, kam člověk smí vstoupit a kde může zůstat, zatímco jeho vztah k domovu se administrativně vyřešit nedá. Osobní nejistota se pojí se světem, v němž je identita ovlivňována vnějšími pravidly a obtížné hledání domova promítá nejistotu i do intimních vztahů a vnímání vlastního těla.

V básni JW se mluvčí ocitá před blízkým člověkem v okamžiku fyzického i vnitřního rozkladu. Tělo ztrácí soudržnost, zranitelnost se stává součástí setkání. Intimita znamená vystavit se pohledu druhého ve chvíli, kdy člověk nemá svou podobu plně pod kontrolou, a tak touha po blízkosti naráží na stud a obavu o přijetí vlastní sebou nenáviděné podoby druhými.

Básnířka Daria Gordova, foto: Martina Šťastná

Přežít spolu

V básni Kanada se objevuje obraz putování na ledové kře, ve společnosti medvědů a hlasů; výjev na pomezí skutečnosti, snu a fantazie, který mění dosavadní zkušenost osamění. Mluvčí se ocitá v podivném společenství, kde se přežití stává společnou záležitostí a kde může vzniknout alespoň dočasný pocit sounáležitosti. Ledová kra je příznačným prostorem: pohybuje se, nemá spojení s pevninou, je vratká a nejistá. Přesto se na ní dá pobývat, i s někým dalším. Představa domova se tu rodí přímo uprostřed pohybu a ohrožení. Není to bezpečná půda a nelze na ní plánovat trvalé usazení, ale právě proto se na ní sounáležitost neodvozuje od společného původu ani od příslušnosti. Vzniká ze sdílené nejistoty.

Kniha vrací k životu to, co se v člověku ukládá jako bolest, stud, strach nebo touha, a umožňuje těmto prožitkům vstoupit do řeči. Závěrečná báseň Čekání končí veršem „Čekám na čas.“ Mluvčí vyhlíží okamžik, kdy se tělo bude moci uvolnit a kdy bude možné znovu dýchat bez ochromujícího napětí. Čas zde představuje podmínku, na kterou nelze jednoduše dosáhnout vůlí. Je třeba vyčkat, až se něco v člověku promění.

Sbírka Formaldehyd skládá obraz existence, v níž se minulost stále hlásí o slovo, jazyk hledá hranice a tělo uchovává zkušenosti hluboko pod povrchem vědomí. Přes všechny podoby ohrožení zůstává v básních přítomná touha po kontaktu – po člověku, místě nebo řeči, v nichž by bylo možné na chvíli spočinout.