Jedna báseň. Autorky čtou: Lucie Kubalíková

Už první oddíl, nazvaný pod, zavádí čtenáře do prostoru, v němž se pohybuje geolog, výzkumník a současně obyčejný člověk, který se pokouší porozumět vlastní minulosti. V úvodní básni sestupujeme šest tisíc metrů pod mořskou hladinu, do neprobádaných hlubin, které jsou zavřeným katalogem možností a potencialit. Očekávané primitivní formy života a počátky potravních řetězců střídají „vysídlenci moderního světa“. Hlubina se ukazuje jako prostor obydlený stopami civilizace a zároveň území, jehož podstatu nelze poznat pozorováním. A i kdybychom jej zmapovali, analyzovali a pochopili zákonitosti, „dovnitř nikdy nepronikneš“.

Krajina – kronika událostí

Hranice poznání, za nimiž už lidské smysly ani vědecké metody nefungují, se v knize vracejí v různých podobách. Věda umí přesně popsat vrstvy, složení, určit jejich stáří, rozpoznat stopy dávných katastrof. Nezaručuje však přístup ke všemu, co se v minulosti odehrálo, a k jeho pochopení. V básni návrat na exkurzní lokalitu se opakovaně vrací obraz někdejšího mořského dna, dnes zachovaného v nenápadném geologickém profilu. Vypravěč se dotýká tmavší linie ve vrstevním sledu a přeje si „slyšet ticho ztraceného světa“. Kámen, který si odnáší, každý kámen, je „kousek dávné katastrofy planetárních rozměrů“.

Takový přechod mezi měřítky je pro sbírku charakteristický: pozůstatek vesmírné katastrofy se vejde do dlaně. Člověk může důkladně zkoumat dávné události s odbornou přesností, ovšem zkušenost vlastní se rozpadá na úlomky s neurčitými souvislostmi. Geologický profil coby obraz dosažitelné paměti uchovává záznam, ale jeho čtení vyžaduje interpretaci a připouští omyl.

Kubalíková nepoužívá odborné názvosloví čistě dekorativně. Stratigrafie, radiokarbonová metoda, dendrochronologie, kosmonuklidy či berylium patří do světa geologického poznání. Jejich přesnost (ale i zvučnost) vytváří zvláštní napětí s tím, co se v básních pokoušíme poznat. Geologická výjimka je modelem lidské zkušenosti: minulost se neukládá přehledně, jednotlivé události v sobě splývají, jejich pořadí se může převrátit a zdánlivě jednoduchý výklad selhává.

Ostrovy, mezi nimiž se nedá přeplout

Druhý oddíl rozvíjí obraz ostrova, jímž se stávají bytosti v rozpadajícím se vztahu nebo ve vztahu, kde blízkost nebyla možná, ani když ještě trval. V básni ostrovní se ti dva už nedotýkají ani konečky prstů. V dálce cosi nebezpečného a neodvratného duní; může jít o zemětřesení, bouři nebo výbuchy v podzemí. Ve skutečnosti je to pouze nákladní vlak přejíždějící přes nýtovaný most. Ti dva však cítí stejný záchvěv, prožijí tytéž otřesy. Sdílejí tudíž alespoň okamžik tohoto vjemu a tento vjem samotný.

Ostrov je geografická jednotka, ale také metafora osamění i způsob existence, který potřebuje určitou míru oddělenosti, je jí existenciálně, bytostně podmíněn. V následujícím textu zápisky z teorie ostrovní biogeografie se tato představa rozvíjí do téměř učebnicového návodu. Ostrov má být udržován obyvatelný a průchozí, je třeba „prořezat větve vět“ a „vytrhat plevel / z kontextu“. Text přebírá jazyk péče o ostrovní ekosystém. Mezi odborným popisem a slovní hříčkou – jež je současně reflexí tvorby – vzniká prostor, v němž se péče o krajinu překrývá s péčí o vlastní myšlení a řeč jejich klestěním, zbavováním se balastu a „náletů“, invazních a parazitních druhů. Ostrovní ekosystém je závislý na kontaktu s okolím a na příchodu nových druhů; zároveň zůstává zranitelný vůči těm, které narušují jeho rovnováhu, jež závisí na pohybu a výměně.

V závěru těchto zápisků se ovšem objeví varování, které obrací původní obavu: větší hrozbou než zaplavení je pozvolné vysychání. „Pokud neposiluješ retenční schopnost svých krajin / i uprostřed oceánu se můžeš stát vyprahlou pouští.“ Izolace tedy může člověka uchránit před některými zásahy, současně však může způsobit ztrátu schopnosti přijímat a zadržovat to, co ho udržuje při životě. Ekologický apel této sbírky je originálně alegoricky provázán s geologií i láskou a pravidly vztahovosti. Environmentální souvislosti vstupují přímo do milostného příběhu: izolace, výměna, obnova i vysychání popisují zároveň stav krajiny a možnosti lidské blízkosti. V této části se zřetelněji ukazuje konkrétní vztahová zkušenost. V básni exkurze / hladinou II se objevují přetržená vlákna, která „se přetrhla dřív / než začala být spřádána“. Mluvčí jim přesto stihla dát jméno a osvojit si je. Zbývá pustit je.

Ilustrace na obálce je detail z linorytu Jana Pražana, graficky upravila redakce nakladatelství Dobrý důvod, repro: Dobrý důvod

Voda si pamatuje

Ve třetím oddílu roviny, svahy / teorie prahů se pozornost přesouvá k procesům, které probíhají pomalu a dlouho bez viditelných následků a někdy se projeví až ve chvíli, kdy je změna nevratná. Pouštní dlažba, peneplenizace, krasové procesy, sesuvná území a eroze tvoří odborný slovník této části. Jednotlivé názvy zároveň označují různé podoby vyčerpání, ztráty tvaru a proměny někdejší stability.

Zvlášť pozoruhodná je trojice básní o peneplenizaci. Geomorfologický proces postupného zarovnávání reliéfu se pojí s příběhem, vzpomínkovým klamem a příliš dlouhým obdobím tektonické stability. V první básni lze pro klid duše vyprávět příběh, který „začal trval skončil / možná začne znovu“. Vzápětí však přichází pochybnost, zda příběhy nejsou jen „neživé schránky“, v nichž už nebydlí ani duchové, které člověk marně vyvolává. Ve druhé části se vzpomínka na dobu, kdy byl člověk šťastný a nevěděl o tom, spojuje s okamžikem, kdy zahlédne pozůstatek terénního útvaru. Třetí text přináší únavu reliéfu a očekávané zklidnění. Jenže pod zdánlivě čistým a přehledným povrchem leží „mocná vrstva příběhů / které už nemá co odplavit“. Krajina, která už nevykazuje ostré hrany ani viditelné pohyby, může působit jako prostor konečného smíření, její klid však může být výsledkem ztráty schopnosti se dále proměňovat. Podobně v lidském životě může zdánlivá rovnováha znamenat, že už nezbývá energie k pohybu. Čtenář přinejmenším v tuto chvíli nahlédne kompozici a záměr autorky.

Voda propojuje přírodní děje s návraty osobní minulosti. V textu krajina po povodni se řeka několikrát přeložila do nového koryta a krajina nese stopy vyvrácených stromů, trosek, odpadků i zbytků stavení: „lásku si musíš zasloužit / alespoň tak ti to vždycky říkali“. Vzápětí se připomíná, že voda má mocnou paměť a začíná znovu pršet – přírodní děj odpovídá tomu, jak se vracejí staré zkušenosti: mohou se zdánlivě vsáknout nebo vypařit, ale jejich stopy v krajině zůstávají.

V básni materiál v suspenzi se toto téma rozvíjí prostřednictvím slovníku vodohospodářství. Plaveniny, splaveniny, antidepresiva, herbicidy, pylová zrna, analgetika, hypnotika a příběhy vytvářejí směs látek, které se ve vodě i v životě a v básni chovají různě. Některé lze odstranit síty, jiné se z prostředí odstraňují obtížněji. „Slova a příběhy ulpívají,“ říká báseň: zkušenost zůstává v člověku jako materiál, který se nedá přefiltrovat. A otázka „kdy tehdy opět nastane teď“ ukazuje, že minulost není uzavřený úsek času, ale v přítomnosti kdykoli aktivovatelné obsahy. A je znát, že autorka si přitom užívá délku a zvuk slov jako peneplenizace, kryptomnézie, monadnok. Lze se v nich pěkně okoupat. Taková vědecká a současně zvukomalebná slova s básnivým potenciálem už navíc známe, z české poezie – ze sbírek Ladislava Zedníka. Formální postupy jsou u obou básníků jiné, ale téma stop času i konfrontace dávnověkosti s přítomným já a vztahovostí jsou v jádru podobné.

Básnířka a krajinářka Lucie Kubalíková, foto: Filip Vonka

Nad hranicí lesa

Závěrečný oddíl nad přináší změnu perspektivy: s rostoucí nadmořskou výškou se mění klimatické podmínky, stromy ztrácejí výšku i hustotu, porost postupně řídne. V básni, která dala sbírce název, člověk tuto hranici překračuje téměř nepozorovaně. Teprve uprostřed louky, kde je sychravo a ticho, může znovu volně dýchat. Jenže právě v tomto okamžiku se text přeruší slovem „jenže –“. Hranice, která slibovala úlevu, zůstává otevřenou otázkou.

Závěrečná část knihy je osobnější či spíše osobněji otevřenější a zároveň v ní zesiluje motiv zděděné zkušenosti. V textu o obnově lesa se mluvčí ptá, proč se stále bojí sestoupit mezi vzrostlé stromy. Otevřený prostor vyhovuje, zatímco hlubší les vyvolává obavy. Když se konečně přiblíží ke studánce, kterou dosud znal jen z map a vyprávění poustevníků, objeví se na hladině cosi cizího a lesklého a o kus dál mrtvá srna. Poznání, po němž dlouho toužil (ano, zde se odhaluje rod onoho ty-já, je mužský), nepřináší jednoznačné vysvětlení. Následuje prudká reakce: chce podpálit hluboké lesy, zahodit mapy a utéct. Poslední verš této pasáže však zní: „a neutéct“. Únik se v knize opakovaně jeví jako lákavá možnost, současně však zůstává otázkou, co by znamenal a zda je vůbec možný. V závěru si mluvčí na horní hranici lesa začíná uvědomovat, co zdědil: kousek jabloňového sadu, tři akcie československé námořní plavby a „cosi o čem se nemluví“. Výčet spojuje majetek s nevyslovenou rodinnou zkušeností bez jasných obrysů. A právě tato nevyslovená část dědictví zůstává nejméně uchopitelná, a přesto zásadně formuje přítomnost. Kubalíková neuzavírá příběh vysvětlením bolesti ani příslibem, že se vše podaří napravit, příběh zůstává otevřený. Po ujištění „všechno bude dobrý“ přichází chvíle, kdy mluvčí dokáže naslouchat – a drobný posun vztahu tvoří závěrečný bod a klimax sbírky.

Co zůstává pod povrchem

Sbírka Horní hranicí lesa je kompozičně sevřená a její symbolická výstavba promyšlená důsledně. Čtyři oddíly vytvářejí pohyb mezi hlubinou, ostrovní izolací, proměnlivým terénem a výškovými hranicemi vegetace. Současně se proměňuje vztah k vlastní minulosti: člověk ji nejprve zkoumá jako cizí území, později se vyrovnává s izolací a s návraty starých zkušeností, až se nakonec přibližuje tomu, co zdědil a dosud nedokázal pojmenovat. Důležitou roli v něm hraje jazyk. Verše s odbornými formulacemi terénních zápisů nebo výzkumných zpráv bývají oznamovací, téměř neosobní. Právě proto v nich tak výrazně působí chvíle, kdy se do výkladu vlomí osobní výpověď: bolest, vzpomínka, otázka po lásce, strach z návratu. Tehdy se jazyk otevírá obraznosti, aniž ztrácí svou věcnou přesnost. Některé básně končí ve chvíli, kdy by se nabízelo vysvětlení, objevují se nedopsané zápisky, chybějící doslovy, přerušené výčty. Tato místa připomínají, že každé poznání má své hranice, stejně jako možnost sdělení. V závěru knihy zaznívají prosté verše: „všichni máme málo času / jen někteří z nás / o něco míň“. Po básních, které pracují s geologickými časovými měřítky milionů let, se závěr vrací k lidskému času a jeho nerovnoměrnému rozdělení. Krátká poznámka o času tak získává mimořádnou naléhavost.