Kdo na tohle má? Další skvělá tečka devadesátníka Willieho Nelsona

To, co na první pohled vypadá jako maximální vzepětí, skoro jako „vítězství ducha nad hmotou“, je u Nelsona životním standardem. V doslova horečné hudební aktivitě se mu může rovnat snad jedině Neil Young, ten je však o dvanáct let mladší. Pro Willieho Nelsona je normální natočit i dvě alba ročně. Letos na jaře mu vyšla kolekce The Border, poskládaná zčásti z převzatých country songů, zčásti z vlastní nové tvorby. A pro zajímavost trochu statistiky: Jen v tomto století natočil dvě alba ročně ještě v letech 2000, 2004, 2006, 2013, 2016, 2018, 2021 a 2023. A v posledním čtvrtstoletí uběhl „rok bez Willieho nového alba“ jen s letopočtem 2003, 2007 a 2015.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Samozřejmě, ne všechny nahrávky jsou stejně kvalitní, to by Nelson snad ani nebyl člověk. Ale pod svoji vysokou laťku neklesá nikdy. A hlavně: dbá na to, aby se co nejméně opakoval. Nebo aby případné dublování koncepčních nápadů mělo mezi sebou dlouhou prodlevu. Ve svých nápadech často přesahuje country škatulku, do níž je řazen (aniž by se tomu bránil). Natočil i desky swingové, rockové, bluesové, jazzové, popové, dokonce i reggae. Vloni například přetočil sbírku svých velkých hitů do čistokrevného bluegrassu, rok předtím přezpíval The Beatles a Cohena a ještě před rokem složil monotematickým albem hold Franku Sinatrovi. Má prostě kde brát.

Stárnout s grácií

Rovněž nejnovější album má svoje téma, byť nemá úplně přesně načrtnuté obrysy. Willie Nelson se netváří, že je nesmrtelný, ale jeho přístup ke konci života rozhodně není defétistický. „Jak čelit smrti s grácií“ – tak to popsal zpěvákův syn Micah Nelson, jemuž se tentokrát protagonista svěřil do rukou coby producentovi. Také proto zní album Last Leaf on the Tree jinak než mnohá předchozí, produkovaná Nelsonovým stálým spolupracovníkem Buddym Cannonem. Je stylově rozvolněnější a rozhodně modernější: Může posloužit jako čítankový příklad žánrů americana či alternativní country, což ovšem jsou pouhé terminologické berličky. Mluvme prostě o skvěle upravených, postavených, instrumentovaných a zahraných písních v nejlepší americké tradici s přihlédnutím k současnému zvuku. A hlavně: aranžérsky a zvukově nepřeplácaných.

Producentova idea původně byla, že hlavní roli bude hrát legendární akustická kytara Willieho Nelsona značky Martin s nylonovými strunami, kterou její majitel nazývá Trigger. Je to jeden z nejikoničtějších nástrojů na hudební scéně. Nejen tím, jak vypadá (svými „vráskami“ z opotřebení může směle soutěžit se svraštělou tváří Willieho Nelsona, byť ta kytara je o více než třicet let mladší), ale také tím, jak nezaměnitelně zní. Neexistuje snad akustický nástroj, který by byl tak snadno rozpoznatelný, jako je Trigger – zvláště s typickými hráčskými postupy Willieho Nelsona, jež jsou originální směsicí ohlasů gypsy swingu Djanga Reinhardta, bluesových vyhrávek a mexikánských mariachi rytmických patternů.

Tohle všechno je na nahrávkách alba Last Leaf on the Tree slyšet v míře mnohem větší než na posledních albech, byť i tak je ona míra omezena muzikantovým věkem a limity jeho prstů. Na těch se, jak lze vidět na YouTube videích z aktuálních koncertů, sice odráží artróza, ale zdaleka ne v takové míře jako u některých jeho mladších kolegů. A navíc, Nelsonův hráčský styl byl vždy úsporný (jako by si jej už v mládí vymyslel právě s ohledem na možnost uhrát svoje party i v pozdním věku), postavený hlavně na cítění, na prožití každého tónu a riffu. Proto zní skvěle i na tomto albu, jakkoli bychom hlavní roli Triggeru asi nepřiřkli.

Dobrá společnost

Zvukově skromný, o to však funkčnější sound nahrávek producent Micah Nelson pořídil za pomoci více či méně slavných hudebníků. Mezi nimi je například někdejší bubeník The Doors (a duší jazzman) John Densmore, hráč na pedálovou steel kytaru Daniel Lanois nebo – samozřejmě – nejstabilnější Nelsonův studiový i koncertní souputník, hráč na foukací harmoniku Mickey Raphael. Ten se tentokrát drží nebývale zkrátka, kromě standardního zvuku nástroje volí i specificky bručící basovou harmoniku, a oproti dřívějšku hraje dost rozdílně. Většinu nástrojů ovšem natočil producent sám (kytary, baskytary, klávesové nástroje, perkuse, ba i cello) – a i tohle je na deskách Willieho Nelsona novum.

Obal alba Last Leaf on the Tree, repro: Sony Music

A v neposlední řadě seznam převzatých písní. Tady bychom mohli najít další téma alba: „Tohle všechno jsou moji kamarádi.“ Samozřejmě ne bezvýhradně, s takovou Ninou Simone (Come Ye) se nejspíš Willie Nelson moc neznal. Ale ať mluvíme o Tomu Waitsovi (hned dvě písně, kromě úvodní a titulní Last Leaf také House Where Nobody Lives), Neilu Youngovi (rovněž dva songy, Are You Ready for the Country? a Broken Arrow), rockerovi Keithu Richardsovi (Robbed Blind) či o alternativním písničkáři Beckovi (Lost Cause) nebo o kapele Flaming Lips (Do You Realize?), vždycky dohledáme důkazy, že nešlo o výpůjčky konkrétních písní bez jakýchkoli osobních vazeb. A v prvních třech případech můžeme evidentně mluvit o dlouholetém kamarádství.

Už dobrých dvacet let se spekuluje o tom, které z alb Willieho Nelsona je to poslední. Ani Last Leaf on the Tree v tomhle nebude výjimkou, jakkoliv je muzikantova aktivita bezprecedentní: Připomeňme, že stejně činorodý je i co do koncertování, například letos v létě odjel víc než dvě desítky stadionových koncertů společně s Bobem Dylanem – a ani se nezadýchal… Na Nelsona se ostatně dělají podobné vtipy jako na „nesmrtelného“ Keithe Richardse.

Ovšem budeme-li realisty, kdyby se na další nahrávku Williemu Nelsonovi už náhodou nedostávalo sil, právě Last Leaf on the Tree by bylo skvělou tečkou. A bude pěkné si totéž říkat i u dalších a dalších jeho alb…