Komu tady vlastně věříme? Belgické soudní filmové drama se dotýká sexuálního násilí na dětech

Snímek je scenáristickým i režijním dílem dosud neznámé belgické tvůrčí dvojice Charlotte Devillers (* 1979) a Arnauda Dufeyse (* 1989). Přináší formálně uměřený a maximálně pečlivý realismus. Děj je rámován jedním slyšením u soudu, jemuž předchází krátký prolog, v němž slyšíme zvuk zrychleného dechu, poté kamera z bezprostřední blízkosti sleduje vyčerpanou a vystresovanou matku, jíž se v tváři zračí totální zoufalství. Než se vyprávění usadí do soudní síně, provede diváky sterilní architekturou soudu v záběrech, jež umocňují napětí například pohledy snímanými přes rozostřené sklo či občasným, panicky znějícím hudebním podkresem.

Převážnou většinu nedlouhé stopáže snímku tvoří záznam jednání, u něhož jsou přítomni oba rozvedení manželé, jejich právníci a soudkyně. Tento soustředěný konverzační kolos byl navíc – dle slov filmařky a filmaře – natáčený najednou, s využitím několika kamer zaměřených na různé postavy. Tvůrci si dali záležet, aby inscenování co nejvíce odpovídalo reálnému průběhu podobných slyšení. Režisérka Devillers měla s případy sexuálního násilí zkušenost ze své praxe zdravotní sestry a autorská dvojice navíc úzce spolupracovala s právníky, aby byl výsledek co možná nejblíž reálné právní praxi.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Dramaturgie vyprávění odpovídá reálnému pořadí výpovědí v podobných případech: nejprve mluví oba právní zástupci, pak každý z manželů. Snímek rafinovaně, skrze jednotlivé monology, dávkuje informace a postupně odhaluje inkriminovanou situaci. I herecky je velmi přesvědčivý, především díky představitelce matky Myriem Akheddiou, která je známá i z vedlejších rolí řady filmů jiných belgických filmařů – bratrů Dardennových. Matka totiž jako jediná z pětice postav má problém postupovat podle protokolu, protože neustále bojuje s emocemi, jež ji přemáhají.

Související článek

Bratři Dardennové a běženci, to není žádná konjunktura

• Jan Jaroš

Téma a agenda jsou tady vším

Postava matky tak do značné míry nese ústřední téma filmu, jež by se dalo popsat takto: Soudní právní mašinérie není dostatečně empatická vůči obětem sexuálního násilí, obzvlášť vůči dětem, ale i vůči jejich rodičům, protože nedokáže citlivě přistupovat k prožitému traumatu. Jde nepochybně o důležitou věc, o níž by se mělo mluvit, ostatně snímek končí výstražnou statistikou.

U počinů jako je Věříme vám zároveň ovšem hrozí, že se bude mluvit spíš o tématu, než o filmu samotném. Belgická dvojice tu vytvořila podobný efekt, jaký měla loňská hitová série Adolescent, která rovněž propojovala důmyslnou filmovou formu (každý díl byl koncipován jako jeden nepřetržitý záběr bez viditelných střihů) s jednoznačným, úderným a apelativně podaným tématem manosféry, jež ovládá už i některé dnešní -náctileté. Na jednu stranu můžeme být rádi, když se popkulturnímu dílu podaří rozproudit společenskou debatu. Ale zároveň je to příznak toho, že se tvůrci – možná zbytečně – omezili na pouhé nastolení agendy.

Z filmu Věříme vám, foto: Artcam

Film Věříme vám se snaží navodit dojem realismu, ale chybí mu víceznačnost a vnitřní rozporuplnost zobrazované situace. Je to záměrně oddramatizované procedurální drama, které má publikum protáhnout nepříjemným a komplexním byrokratickým procesem. Avšak od chvíle, kdy vyprávění zcela odkryje své karty, už se z filmu vytratí veškeré napětí a my v zásadě sledujeme modelovou případovou studii k určitému společenskému problému, pravda, zručně natočenou.

Naproti tomu mistrovské realistické snímky z úřednického prostředí nás vystavují ambivalentním, složitým procesům, v nichž často nedokážeme vést jasné morální soudy nebo se přiklonit na tu či onu stranu konfliktu. Ať už jde o dokumentaristické studie legislativních řízení ve filmech Raymonda Depardona, o robustní profily institucí ve snímcích Fredericka Wisemana nebo o komplexní hrané filmy Anatomie pádu či Saint Omer. Všechna tato díla ukazují hlubokou a neřešitelnou problematičnost instituce práva a spravedlnosti, která se svými jednoznačnými verdikty naráží na unikavost a spletitost žité reality.

Komu tady vlastně věříme? – Téhle otázky se snímek několikrát letmo dotkne, nejsilněji při monologu hrdinčina manžela, u nějž můžeme zapochybovat o tom, kde vlastně leží pravda. Po dobu, kdy je vyprávění situováno do soudní síně, však nejčastěji přebíráme pohled soudkyně, jež si teprve musí udělat jasno v tom, co jí kdo o sobě a svých prožitcích a stavech říká. Ale když dojde na líčení traumatizujících událostí, film se de facto drží pouze matčiny perspektivy.

Může se zdát, že nemá smysl filmu vyčítat, že není něčím, čím ani nechce být. Ukazuje se totiž, jak se ve Věříme vám (i v sérii Adolescent) tlučou dva aspekty, přítomné už v pojmu sociální realismus. Obě zmíněná díla jsou formálně realistická, ale svým zaměřením jsou spíš sociální. Jde jim o nastolení společenské debaty, jenže pro ni nenabízejí dostatečně bohatou živnou uměleckou půdu. Omezují se na to, že debatu otevřou a popostrčí, aby se pak v médiích rozeběhla vlastními směry. Mimo film. Není to málo, ale je otázka, zda je to dost.

Plakát k filmu, zdroj: Artcam