Mexická autorka podnikla schopnou románovou výpravu do Královce zvábeného Hitlerem

Román z roku 2018 nese název Peregrinos (Poutníci), česká redakce zvolila titul Jantarové slzy. Čítá přes pět set stran a je třetí knihou Sofíe Segovii (* 1965). Českého vydání se už dočkal její bestseller Šepot včel (2015, česky 2021), kvůli němuž začala být označována za dědičku Gabriela Garcíi Márqueze a magického realismu obecně. Při vymýšlení příběhu zasazeného do roku 1918, kdy Mexiko sužují revoluční boje a epidemie neznámé choroby, která později vejde do dějin jako španělská chřipka, mohla rodačka z města Monterrey čerpat z osobní znalosti popisovaných reálií i ze sepětí s kulturou a historií vlastního národa. A značnou historickou oporu měla rovněž při psaní románu Jantarové slzy – jeho na první pohled lehce nepravděpodobná zápletka je totiž inspirována skutečnými událostmi (byť pojednanými s přiznanou básnickou licencí), které autorka osvětluje v závěrečné poznámce.

„Autorka ráda cestuje, ale ještě raději se vrací domů ke svému manželovi, třem dětem, dvěma psům a kočce,“ píše nakladatelství Host na svých stránkách o Sofíi Segovie, zdroj: Amazon.com

Děj románu se odehrává v letech 1936 až 1947 převážně v kulisách někdejšího Východního Pruska, v okolí města Königsberg (dnešní Kaliningrad, česky též Královec), tedy na území, které bylo evropskými dějinami první poloviny minulého století poznamenáno jako málokteré jiné. Obyvatelé této bývalé německé, respektive pruské provincie byli po první světové válce a následném překreslování mapy Evropy odříznuti od zbytku svého národa polským koridorem, a tím spíše vítali vzestup Adolfa Hitlera razícího heslo „jeden národ, jedna říše“. Lepší život si pod vlajkou nacistického Německa zpočátku představují i Karl Schipper a Hartwig Hahlbrock se svými rodinami, jejichž osudy – zachycené z dětské perspektivy jejich potomků, Arna Schippera a Ilse Hahlbrockové – můžeme střídavě sledovat.

Nadějné vyhlídky však brzy zakalí zprávy o pronásledování Židů, které se nevyhne ani Karlovým sousedům či zákazníkům, stejně jako příslušníkům dalších skupin a ras s nálepkou „Untermensch“, včetně Poláků přinucených otročit na pozemcích spravovaných Hartwigem Hahlbrockem. A když se potom führerovy projevy o míru ukážou být pouhou vějičkou na důvěřivé politiky a diplomaty z jiných zemí, jsou jeho krajané značně rozpolceni – vždyť do války musí časem narukovat i mnozí němečtí otcové a synové, nemluvě o dalších válečných obětech, které jsou dennodenně nuceny přinášet jejich opuštěné a hladovějící rodiny.

Paradoxy, zvraty, posuny

Sofía Segovia v románu dobře ilustruje fakt, že válka rozděluje rodiny i větší komunity nejen fyzicky, nýbrž i vztahově – ať kvůli závisti (někdo má víc zásob, jiný nepřišel o tolik blízkých), ze strachu (někdo by nás mohl udat), nebo pro rozdílné názory (jeden se na průběh konfliktu dívá skepticky, druhý fanaticky věří všemu, co mu servíruje propaganda). Ke slovu se tu však dostávají především ti, kteří dříve či později zaujmou k válce a nacistické ideologii odmítavý postoj – dítě postrádající milovaného rodiče, otec trpící ve vnuceném boji nebo zoufalá matka dítěte s tělesnou vadou – a kteří jsou nuceni se přetvařovat nebo čelit kritice ze strany příbuzných, sousedů či vojáků horujících pro Hitlera. Autorka navíc svůj příběh vypráví z časového odstupu, se znalostí dalších osudů vybraných postav a pozdějšího dějinného vývoje, což jí umožňuje podtrhnout či předjímat různé paradoxy, zvraty a posuny v myšlení a chování jednotlivců i celých národů.

Po Šepotu včel je tak v češtině dostupný další autorčin kvalitně napsaný (i přeložený) historický román, který umně proplétá konkrétní osudy s velkými dějinami, aniž by v jedné či druhé rovině rezignoval na hloubku a přesah.

Silné emoce, které se jí daří probouzet, pramení mimo jiné z přítomnosti detailně propracovaných postav, jimž nic lidského není cizí a s nimiž máme tendenci spoluprožívat jejich bolestná rozhodnutí, odvážné kroky i zmařené naděje (už proto, že několik z nich postupně získá vlastní hlas prostřednictvím dalších vypravěčských perspektiv). Z tohoto hlediska patří mezi nejvděčnější figury Janusz, osiřelý polský mladík, který má to štěstí, že jako vojáky hlídaný „Zivilarbeiter“ skončí zrovna na usedlosti spravované Hartwigem Hahlbrockem, mužem spravedlivým a milosrdným, jenž tohoto zamlklého obra s hlavou plnou příběhů přijme za dalšího člena své početné domácnosti. Právě Janusz převezme po Hartwigově odchodu roli ochránce rodiny Hahlbrockových a zůstává při nich stát dokonce i poté, co se situace na válečném poli obrátí a on náhle patří k „vítězům“.

Mezi silné osudy v této strhující románové fresce náleží i dvojice ústředních dětských postav (Arne a Ilse), kterou sledujeme prakticky od narození až do teenagerovského věku. Autorka při psaní těchto mnohovrstevnatých figur osvědčuje značný cit pro dětský svět – jejich touhu objevovat okolí, překotně se rozvíjející osobnost, zveličené prožívání strachu i radosti nebo osvojování si jazyka. Ostatně význam jazyka a vůbec schopnosti domluvit se, hrající o to větší roli v kontextu pojednávaného mnohonárodnostního konfliktu, podtrhují četné pojmy a repliky ponechané v němčině, polštině či ruštině.

Poutníci bez cíle

Podstatná část příběhu se odehrává na cestě, k čemuž odkazuje i původní název knihy. Z pokojně žijících Němců se vlivem obratu válečné štěstěny stávají uprchlíci v zemi obklopené nepřáteli, kteří v nekonečných zástupech prchají před blížící se Rudou armádou, sužováni na své nebezpečné pouti zimou a hladem a ohrožováni na životech příslušníky donedávna utiskovaných etnik, všehoschopnými dezertéry, vlčími dětmi i vlastními vojáky.

Vyčerpávající anabáze východopruských vysídlenců neskončí ani jejich příchodem do obléhaného Königsbergu – vede až za oceán, kde se o mnoho let později autorka v mexickém (a svém rodném) městě Monterrey setkala se skutečnou Ilse a vyslechla příběh dvou dětí a jejich rodin, které potkal obdobný osud, ale jejich cesty se zkřížily až v dalekém vyhnanství. Sofía Segovia se přitom nijak netají tím, že příběh ukotvený v realitě na mnoha místech přizpůsobila potřebám románu a také do něho leccos přidala (kupříkladu postavu kapitána Rudé armády a pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu Alexandra Solženicyna). Někdo by také mohl její knize vyčítat jistou míru patosu, ale ruku na srdce, tomu se v žánru historické prózy s tematikou druhé světové války (a psané nadto na motivy skutečného příběhu) ubrání málokdo a v případě Jantarových slz jím beztak nejvíce nasákl autorčin doslov.

Po Šepotu včel je tak v češtině dostupný další autorčin kvalitně napsaný (i přeložený) historický román, který umně proplétá konkrétní osudy s velkými dějinami, aniž by v jedné či druhé rovině rezignoval na hloubku a přesah. Autorce se přes geografickou a kulturní vzdálenost podařilo citlivě i poučeně beletrizovat zvolený námět a spolu s ním vnést do dnes velmi populárního „subžánru“ historické prózy nepříliš časté reálie, motivy a úhly pohledu. A jestli konec trochu připomíná červenou knihovnu? Těžko to můžeme příběhu inspirovanému skutečnými událostmi vyčítat…

Obálka českého vydání, repro: Host