Nikam nepospíchat, jen se pozorně dívat. Fotografie Jaroslava Pulicara

Snímá výhradně na černobílý kinofilmový materiál. Fotografiím nedává názvy, pouze k nim připojí místo a rok expozice. Práce neřadí do cyklů, každý záběr existuje sám za sebe. Případná neostrost není autorovým nepřítelem. K lidem jde s objektivem většinou „na dotyk“. Nearanžuje je, pouze je pozoruje a fotoaparátem „krade“ jejich gesta, nálady, konstelace. Kompozice jeho obrazů bývá různě vychýlená. Ostré světlo s tvrdými stíny umí využít jako výrazový prvek. I když se třeba pohybuje v davu, jde mu o jednotlivce, o tvář určitého člověka nebo nepočetné skupiny lidí, v níž je každý sám pro sebe. Bez výjimky jsou to obrazové záznamy chodce.

Tak by se daly charakterizovat základní formální atributy tvorby Jaroslava Pulicara (* 1954), autodidakta, který se fotografií neživil a neživí, ale je pozoruhodně zapojen do provozu kolem ní: Ve svém jednopokojovém bytě v brněnské Botanické ulici provozuje Galerii 34. Pulicarova tvorba vešla pro ty, kdo tuzemskou fotografii sledují, ve známost na konci devadesátých let, kdy mu tehdejší kurátor fotografické sbírky Moravské galerie v Brně Antonín Dufek sestavil monografii sestávající z třiašedesáti šířkových snímků z let 1983–1997. Pak nastala dvě desetiletí trvající publikační proluka. Až se (s předloňským vročením) téměř souběžně objevily hned dvě knihy, každá jiné povahy; vzápětí se Jaroslav Pulicar stal Osobností české fotografie za rok 2020, titul mu udělila Asociace profesionálních fotografů ČR. Nynější výstava v Leica Gallery Prague plus dvě knihy jsou příležitostí k zasazení Pulicarovy tvorby do kontextu, k vyzdvižení jejích kvalit, ale také k upozornění na obtíže spjaté s její prezentací.

Jaroslav Pulicar je netrendový solitér, zdravý a potřebný umanutec, nikoliv však tvůrce bez souvislostí a příbuznosti – a to jak vizuálně, tak „obsahově“. Je to jeden z těch fotografů, kteří vyhledávají svět odcházející obyčejnosti, lidí přítomných ještě bez digitálního komunikování, bez skloněných hlav k displejům. Mají-li osoby na Pulicarových fotografiích sklopené hlavy, tak buď pod tíhou života nebo v pokoře před jeho duchovní dimenzí.

Ať už budeme Pulicarovy snímky označovat za subjektivní dokument nebo černobílou momentku či ještě jinak, skutečností zůstává, že jejich vizualita a celková filozofie přístupu se přimyká k tradici, kterou v české fotografii reprezentují například Josef Koudelka, Vojtěch Dukát, částečně Viktor Kolář. Nikoliv náhodou první dva z nich dlouhodobě pobývali i pobývají v zahraničí a Kolář kdysi žil pět let v Kanadě. Pulicar nepominutelnou část svých záběrů exponoval rovněž mimo Československo a Česko – v Rumunsku, v Polsku, na Ukrajině, v devadesátých letech navštívil Čínu, Tibet a Nepál. Koudelka ty své fotografie, k nimž se Pulicarova tvorba (pod)vědomě hlásí, sebral do souboru Exily. Právě pozice plachého, samotářského cizince, jemuž „nezbývá“ než neintervenčně pozorovat druhé, právě tato cizincova oproštěnost, nucená i programová letmost, která při vnímání okolí odsouvá verbalismus a akcentuje atmosférickou náladu daného okamžiku, vtělenou do gest a výrazů, tato pozice je Pulicarovi vlastní. V polistopadovém „pragmatickém“ Česku se autorovi do tohoto mentálního rozpoložení zřejmě nedostává snadno, ale usiluje o ně i zde, a nejednou se mu to povedlo.

Jaroslav Pulicar: Morava, 1989. Z výstavy v Leica Gallery Prague, zdroj: LGP

Tolik obecně. Nyní k probíhající výstavě a rovněž k nedávným knihám. Kurátorem expozice v Leica Gallery Prague (LGP) je Tomáš Pospěch, který také ve svém nakladatelství PositiF vydal monografii nazvanou jednoduše Pulicar. Jím spolukoncipovaná kniha vypichuje jednotlivé záběry, dává jim vyznít jak skladbou publikace, tak jejím formátem. Je to svým způsobem risk, neboť Jaroslav Pulicar nedosahuje obrazové vytříbenosti Koudelky či Koláře, daleko více je intuitivním lapačem, „pudovkinem“. Pospěchem vydaná monografie s touto daností ve své obrazové části, kde jsou fotografie reprodukovány na celé tiskové strany a dvojstrany, zachází až na výjimky s úspěchem, protože necelých osm desítek kvalitních reprodukcí vytahuje z vybraných prací maximum. To si lze – možná docela překvapivě – uvědomit při prohlídce výstavy v LGP, do níž Pospěch sice vybral jen čtyři desítky snímků, ale ne všechny „in natura“ působí tak intenzivně jako v knize, což může znít jako paradox, ale má to svoji logiku. V galerijní prezentaci velmi záleží na formátu zvětšeniny, na její schopnosti vyzařovat na větší dálku, než je intimní prohlížení si fotek v knize formátu nějakých 21 × 28 centimetrů. A tuto schopnost instalace v LGP ne vždy vykazuje; jako kdyby tu nejeden snímek visel osiřele, ztraceně, neživě, kdežto u Pulicara rovněž záleží na vazbě mezi jednotlivými snímky, což je třeba vysvětlit. Totiž: Ano, každá z jeho fotografií je samostatná, samonosná, neodkazuje přímo k ostatním snímkům, ale přitom tyto záběrové individuality sceluje jakýsi (životní) proud, který jimi prochází. Pospěchem vydaná kniha tento proud a tep podchycuje úspěšněji než Pospěchem kurátorovaná výstava.

A další úskalí prezentace Pulicarovy tvorby: S navršením autorových momentek, s početností onoho pomyslného proudu, se to nesmí přehánět. Právě to se stalo u fotografovy druhé knihy Efemeria. Jde o čtyřsetstránkový špalek formátu 14 × 19 cm centimetrů, jejž autor sestavil společně s kurátorem a historikem umění Lukášem Bártlem a který do značné míry popírá to, na čem Pospěch staví svoji interpretaci v textu monografie Pulicar. Totiž na fotografově mimořádně odpovědném a dlouhotrvajícím výběru prací, které nakonec zveřejní. „Více než dvě tři fotografie za rok nikdy nevytvoříte,“ cituje Pospěch brněnského autora na dotvrzení své teze. Jenže Efemeria tuto vynášenou přísnost do značné míry popírá už množstvím obsažených prací, jichž je kolem dvou stovek a kde je na mnoha místech patrné, jak se Pulicar s tou či onou fotkou nechtěl při selekci rozloučit, i když to udělat měl. V Efemerii se nachází nadbytek variací a snímků, u nichž nabýváte pocit, že jste „něco takového“ někde viděli. Kromě toho jsou v Efemerii práce (vyjma nepočetných fotek na výšku) reprodukovány na spad, tedy až do krajů stránek, což s sebou nese jeden nárok: Při grafické úpravě knihy se musí postupovat tak, aby při následném výrobním ořezu svazku nebyla z fotografie odstřižena její důležitá okrajová část, a právě takto některé tiskové strany v Efemerii působí.

To nevyslovitelné a přitom obyčejné, o co Pulicarovi jde, klade na toho, kdo s jeho fotografiemi zachází – ať jako kurátor, grafik či „obyčejný“ divák – nemalé nároky, byť na pohled běží o nekomplikované práce. Ale největší nároky na to, aby nevyslovitelné bylo obrazem vysloveno, a bylo to vysloveno s maximální hutností, to klade především na autora samotného. Pulicarova tvorba jako kdyby nikde nezačínala a nikde nekončila. „Jako by neustále fotografoval jednu fotografii,“ končí Tomáš Pospěch svůj text v monografii Pulicar. Ale tím spíš také nikdy nekončí zápas o adekvátní prezentaci oné pomyslné „jedné“ fotografie. A nemohu se ubránit dojmu, že současná autorova poloinventura ve formě dvou knih a výstavy je v celkovém úhrnu méně domyšlená, než by mohla být.