Osm set let v budoucnu a stále OSVČ: Střílečka Marathon je sci-fi zrcadlem spekulativní ekonomiky

Americké Studio Bungie, dceřiná společnost Sony Interactive Entertainment, dalo světu jednoho z nejneohroženějších protagonistů ze všech v podobě Master Chiefa ze série Halo, geneticky modifikovaného supervojáka, jenž neváhá. V jejich nové střílečce Marathon vás poťouchlý hlas palubní umělé inteligence ONI při startu zápasů informuje, že vaše selhání a smrt jsou více než očekávány. Díky mohutným vynálezům v oblasti kyber- a biotechnologií totiž lidé mohou ovládat umělá těla, takzvané runnery, jako svá vlastní. Speciálně navržená vyrovnávací paměť zajišťuje, že i když je umělé tělo zničeno, smrt lidského vědomí, bezpečně uloženého na disku, to nezpůsobí. Podobně jako v titulu Citizen Sleeper, tak i ve světě Marathonu se kyborgové stanou ideálními nástroji intergalaktických korporací.

A tak runneři coby námezdní pracovníci vyrážejí na povrch planety Tau Ceti, aby nejen zjistili, proč se posádka kolonizační loni odmlčela a později vyslala jedinou kryptickou zprávu („Někde na nebesích čekají“), ale taky aby získali zpět cenné materiály a data. Agrofarmaceutickému konglomerátu NuCaloric, Amazonu podobné firmě CyberAcme nebo korporaci Sekiguchi Genetics, jež produkuje kyborgy, to však kazí organizace jménem United Earth Space Council (UESC). Fiktivní dokumenty ji ve hře popisují jako „OSN, co se nebojí vycenit tesáky“ – UESC proti runnerům nasazuje robotické bojovníky.

Analyzuj svá rizika

Marathon patří do žánru extraction shooter; řadí se k nim například starší Escape from Tarkov nebo novější Arc Raiders. Hlavním herním cílem každého zápasu v tomto žánru není mít nejvyšší skóre ani přežít jako poslední v battle royale hrách. Klíčovou složkou Marathonu je právě ona extrakce, zisk cenných předmětů, vybavení a informací z povrchu Tau Ceti. Pět minut po začátku hry se na mapě objeví zvláštní majáky, které vás po aktivaci přenesou i s kořistí domů. Druhý rozdíl se týká vybavení – zatímco v battle royale si musíte zbraně, brnění, munici a další věci nabrat až po výsadku samotném, každý zápas Marathonu začíná ve zbrojnici. Tam si volíte, s jakou výbavou se váš runner do korporátní války vydá. Ovšem pokud zemřete, přijdete o všechno vybavení – jak o to, které jste si přinesli, tak o to, které jste během kola nahromadili.

Jediným způsobem, jak si lup i výbavu zachovat, je teleportační maják. Ten svou aktivaci však oznámí všem v okolí – nejen počítačem ovládaným nepřátelům, ale především ostatním runnerům, kteří mohou mít zálusk na obsah vašeho batohu. Když se vám úprk (ve hře nazvaný exfil) povede, získané věci můžete upotřebit v dalších expedicích, prodat nebo je použít na vylepšení schopností svého kybernetického těla.

Marathon tak podobně jako jiné extraction shooters vede k úvahám odlišným od jiných žánrů: Vzít si opravdu dobré vybavení, zvýšit svoje šance, ale riskovat mnohem víc? Prohledat ještě další budovu, kde se možná skrývá cenná truhla, ale s rizikem, že pozdější ústup bude obtížnější a nebezpečnější? Přepadnout nepřátelskou skupinu s vidinou vyrabování jejich batohů, nebo se radši potichu odplížit s horšími předměty?

Je to téměř investiční přístup, který vás, pokud chcete hrát úspěšně, nutí neustále zvažovat míry rizika a potenciálního výdělku. Nakolik věřím sobě a svému týmu? Do jaké míry chci pokoušet štěstí v honbě za unikátním čipem, který mi umožní snadněji splnit speciální úkol, jejž mi ta která korporace zadala?

V dřívějších žánrech byly cíle i motivace jasné: vyhrát (válku, bitvu, turnaj) a stanout na žebříčku vítězů pokud možno co nejvýše. V Marathonu se úspěch měří různě: cenou ukořistěných věcí, jejich užitnou hodnotou v budoucích expedicích i tím, jak si je cení firmy soupeřící o nadvládu nad kolonií. A na rozdíl od ostatních vás v Marathonu de facto nic nenutí vraždit ostatní runnery: teleportovat se s pořádným lupem jde i bez toho. Kdo by však odolal možnosti vybrakovat batoh pokořených soupeřů? Nebo kdo by spoléhal na to, že ho dotyční nakonec – i navzdory možnosti se mikrofonem s ostatními z jiných týmů domlouvat – sami nepřevezou?

Pracovat v galaktické dystopii na sebe

Tahle (ne)nucená soutěživost a sobeckost je v Marathonu součástí nejen jeho fikčního světa (kulturu runnerů popisuje v postupně se odemykajících zápiscích), ale i hratelnosti samotné. Yussef Cole v časopise Bullet Points rozebral dědictví kritické válečné střílečky Spec Ops: The Line, která v roce 2012 reagovala na trh saturovaný akčními hrami inspirovanými „hrdinnými” zahraniční intervence na pozadí americké války proti teroru. Cole popisuje, jak s nárůstem všeobecného cynismu a s fragmentací západní společnosti představila v roce 2020 herní série Call of Duty battle royale variantu Warzone, kde – tak jako v jiných hrách žánru – jde o to zůstat naživu jako poslední. „Přestože se ve Warzone můžete seskupit do malých týmů, tak obdobně jako v jakékoliv jiné battle royale hře jde na konci dne o individuální prožitek. (…) Vaším cílem není zastavit nebezpečí, které hrozí zničit celý svět. Už není co zachraňovat: ano, svět končí a my jsme se s tím dávno smířili. Jediné, co zbývá, je osobní přežití,“ píše Cole a nabízí jakousi materiálně-ideologickou teorii her, která je čte jako zrcadla společenských proměn.

Marathon vcelku očividně pokračuje v individualistickém trendu, který nastavilo battle royale. Ale na rozdíl od zábavního parku ve Fortnite nebo reality-show v Apex Legends jeho sci-fi svět oplývá nefalšovaným cynismem. Jistě, je tu tajuplná zápletka o odmlčivší se kolonii, mrazivé nahrávky rozbitých AI systémů vykládajících podivná proroctví, avšak univerzem Marathonu cele prostupuje byznys. Ona herně-investiční smyčka dokonale zapadá do světa, v němž spousta lidí na prediktivních trzích jako Polymarket sází na cokoliv: od data, kdy v Íránu nastane mír, přes výsledky sportovních zápasů či prezidentských voleb, až po termín vystoupení USA z NATO.

Nemateriální ekonomika (plná leckdy úděsně výnosných) spekulací s akciemi, kryptoměnami, finančními deriváty prostupuje – často neviděna –našimi životy. Videohry, zdá se, dovedou ekonomické procesy abstrahovat docela dobře. Možná právě proto, že jsou rovněž virtuální, odehrávající se ve zlomkách sekundy za pomoci ochodnických algoritmů. Koneckonců, studio Strange Scaffold o jehož hře Clickolding jsem pro ČT art vloni psal, vydalo letos v lednu hru Space Warlord Baby Trading Simulator, v níž jako vesmírný vladař spekulujete s osudy batolat a lidských životů.

Runneři – stejně jako freelanceři v reálném životě – jsou mikroinvestoři, kteří pracují sami na sebe: nasazují vlastní jmění a rozvažují rizika, aby si vydělali na nezbytné náklady, a k tomu něco navíc. A stejně jako ve skutečnosti, i runneři se prostým plněním zakázek sbližují s tou či kterou frakcí: od obrovských konglomerátů po (trestuhodně karikovaně vykreslenou) revoluční buňku. A přestože některé z korporací mají částečný zájem o vědecké poznatky, většina chce především získat materiály, jimiž by zúročila svou dřívější investici do kolonizační mise. Stejně jako battle royale, i Marathon se nejčastěji hraje v týmu, ale to hlavní, co se nakonec počítá, je vaše vlastní výsledovka. Takže i v rámci jednoho družstva probíhá mikroboj o to, kdo užitečný čip (například rušící váš signál před zraky soupeřů), hodnotnou datovou kartu nebo vylepšovací suroviny vezme jako první.

Na rozdíl od leckterých dřívějších her se zdá, že Marathon zcela záměrně naplňuje známé krédo, že „je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“. Už nemá smysl se podivovat nad tím, proč v roce 2893 stále funguje dobře známý společensko-ekonomický systém a z herních textů lze cítit – navzdory vybroušené estetice herních menu a filmečků – jemný ironický humor. „Marathon je satira,“ praví titulek novináře Mikhaila Klimentova. Svou roli v tom hraje fakt, že runneři jsou sice kontraktoři, ale za svoji kybernetickou nesmrtelnost musí svým chlebodárcům pravidelně platit – nová a nová kybernetická těla přece něco stojí… Na povrchu Tau Ceti pochopitelně není žádná ochrana pracujících ani kyborgské odbory.

Nejčastěji se hraje sice v týmech, ale nakonec záleží jedině na hodnotě vlastního konta. Screenshot ze hry Marathon, repro: Ondřej Trhoň

Hrát Marathon jako skutečný freelancer je pochopitelně odevzdaně zábavné a vidět sci-fi stíny vlastních faktur v pastelovém herním rozhraní sebeironicky uspokojivé. Hra samotná pochopitelně nic moc neříká o skutečných problémech prekarizované (třeba dovážkové) práce nebo zdanění OSVČ. Se skutečností však sdílí afekt, pocit, náladu, která se do titulu propila ze širších společenských a ekonomických struktur. Runneři, kteří jsou jen data na harddiscích kroužících okolo Tau Ceti, připomínají freelancery ze skutečné služby Fiverr, kteří s ostatními přes digitální platformu soutěží o to, kdo zadavateli z druhého konce světa splní drobnou zakázku co nejlevněji a nejrychleji.

Oligopol nad nesmrtelností

Mluvit by šlo o odladěné a uspokojující fyzice zbraní nebo dechberoucích, nervy drásajících momentech těsně před teleportací, které vyvolává kapitalistická logika hratelnosti Marathonu. Samostatný text by si zasloužila grafická stránka hry, na jejíž adresu můj kamarád Filip prohlásil, že „hry dnes vypadají jako současné umění víc než současné umění samotné“. Geometrický grafický design, v němž je cítit vliv filmaře Chrise Cunninghama (točil pro Autechre, Aphex Twin nebo Björk), ale i devadesátkového anime nebo strojových kalibračních grafických prvků, ostatně jen podtrhuje kyberkapitalistickou vizi zdejšího světa.

Jemná nadsázka je cítit třeba v „motivačních“ průpovídkách vašeho průvodce, umělé inteligence ONI. Screenshot ze hry Marathon, repro: Ondřej Trhoň

Ovšem už teď je jasné, že Marathon je znamením doby. Nedávno jsem zde psal o hrách umožňujících vyzkoušet si budoucí nemateriální práci. Marathon nás nechává živořit na volné noze ve virtuální ekonomice, která je od základu nejistá a vratká. Cestu k úspěchu tady nejde jasně vypočítat, nelze převést počet strávených hodin na herní peníze. Sazečská logika Marathonu z něj dělá titul skvěle vyjevující podmínky života ve spekulativní ekonomice řízené tržními procesy, jimž málokdo z nás rozumí.

Výše zmíněný Mikhail Klimentov k tomu píše: „Je to systém, který je stejně tak nelogický, jako se mu nejde postavit. Komu vůbec všechny ty předměty prodáváte? Kdo kupuje ‘temporální fragmenty’? Jak se určuje cena blyštivých geometrických anomálií? Jací manažeři tyhle nákupy schvalují? Čím déle pracujete, tím méně vás takové otázky trápí. Vaším spojením s každým z aktérů (majících o kolonii na Tau Ceti zájem) je jediná tvář z tisíce. Co je CyberAcme zač, doopravdy nevíte. Z vaší perspektivy si ani nemůžete představit rozměr toho všeho,“ poznamenává Klimentov, pracující jako editor v listu Washington Post, a dodává, že v Marathonu nejde „o žádnou konspiraci – to je jen všechno tak přebujelé. A všichni jste oběti rozhodnutí, která někdo učinil o staletí dříve.“

Marathon je zkrátka pohříchu zábavná přehlídka zveličené (neoliberální) ideologie všude kolem nás. Občas si před spaním připadám jako runner, vydávající se na bojiště, jehož přesné parametry jsou mu neznámé ve snaze uzmout pro sebe dílek koláče a pokud možno při tom nevypustit duši. Protože nová a nová kybernetická těla je třeba platit stejně jako nájem nebo zdravotní a sociální.