Seriál Star Trek: Picard. Pohled druhý – ta hra ještě nechce končit

Návrat k postavě ikonického kapitána Jean-Luca Picarda potvrdil znovuobnovený zájem o více než padesát let starou franšízu. Ta se přitom – po předčasném konci seriálu Enterprise (2001–2005) a pofidérních, byť komerčně relativně úspěšných pokusech J. J. Abramse o filmový restart a jakousi „modernizaci“ – zdála být definitivně vyčpělá. Ostatně i ohlášení projektu nazvaného poprvé v startrekové historii podle hlavní postavy (přičemž Star Trek byl vždy výrazně týmová záležitost) neslibovalo o mnoho víc než nostalgický fan servis. Naděje takzvaných trekkies se upíraly spíše ke kusým zprávám, že by se filmového Star Treku snad mohl chopit Quentin Tarantino. Nakonec se ze Star Treku: Picarda stalo příjemné překvapení. Původně epizodický Star Trek sice začal v průběhu devadesátých let během seriálu Deep Space Nine spolu s Babylonem 5 koketovat s výraznějšími sezónními dějovými oblouky, ale až teď opravdu vstoupil do éry quality TV.

Vůdce nové generace

Nová generace, pravděpodobně nejlepší Star Trek (vysílán byl v letech 1987–1994), vděčil za svůj vznik jednak úspěchu filmů s tzv. originální posádkou (především svaté trojice Kirk – Spock – McCoy) a rozhodnutí duchovního otce celého projektu Gena Roddenberryho, že je třeba přijít s něčím novým. Dějově se tak seriál odehrává zhruba sto let po původním seriálu (z let 1966–1969), kdy na svou misi vyráží další hvězdná loď nesoucí slavné jméno Enterprise. Nic ovšem nesymbolizuje odvahu tvůrců „pouštět se tam, kam se dosud nikdo nevydal“ tolik jako právě nový kapitán.

Jean-Luc Picard měl být původně silný, v tradičním slova smyslu mužný typ s bohatou hřívou. Místo toho ovšem fanoušci dostali v Nové generaci holohlavého a na první pohled upjatého Picarda, jehož představitel se sice objevil v Lynchově adaptaci románu Duna, ovšem znám byl především jako typický britský shakespearovský herec. Ostatně sir Patrick Stewart opakovaně dává k dobru historku, kolik fanoušků sci-fi právě jeho pojetí startrekové role přivedlo k Shakespearovi, jehož měl být Picard velkým obdivovatelem… Ostatně sonety anglického klasika v současnosti Stewart předčítá na sociálních sítích coby úlevu v době svírající pandemie.

Podívejte se na teaser série Star Trek: Picard, epizoda desátá, foto: CBS

Picard byl dokonalou odpovědí na amerického kovboje Kirka – přemýšlivý, s francouzskými kořeny, ovšem odkojený anglickou kulturou, popíjející Earl Grey a mnohem více respektující pravidla. A ovšem vždy stojící za svou posádkou, které dokázal trpělivě naslouchat. Stewart právě tuto už v původním Picardovi přítomnou schopnost ještě zvýraznil (a údajně právě díky ní se v ní zlepšil i ve skutečném životě), stejně jako mnoho dalších rysů. Prolnutí role a herce není ve světě Star Treku ničím zvláštním. William Shatner bude vždy kapitánem Kirkem, stejně jako spousta dalších herců a hereček napříč seriály, ale při vší úctě k nim – Stewart je herecky jiná liga. Což ostatně dokazuje i v novém seriálu, v němž tento skoro osmdesátiletý herec ztvárnil postavu ještě o čtrnáct let starší. V kontrastu s posledními filmy, v nichž se Picard objevil a ve kterých byl stylizovaný více jako akční hrdina (především dosud nepřekonaný První kontakt a Nemesis), je Picard nyní starý, zahořklý a fyzicky křehký, doslova nemohoucí muž, skrývající se v dobrovolném exilu na rodinných vinicích.

Stáří a smrtelnost jsou esenciální součástí Picarda jako postavy i seriálu, a právě skrze ně se daří tvůrcům i při využití některých dalších slavných postav z minulosti nezabřednout do pasti jednoduchého hraní na nostalgii. Upřímně řečeno, například scéna, kdy se Picard schoulí jako dítě v náručí již sice šedivého, ale pořád hromotluckého Williama Rikera, svého bývalého prvního důstojníka, je ve své bezprostřednosti a uznání běhu času nejen dojemná (navíc odkazuje na slavnou epizodu, v níž Picard omládl), ale také vyloženě nepříjemná. Spolu s již zmíněnou zahořklostí je tak seriál překvapivě koncentrovaným útokem na fanouškovskou komfortní zónu.

Co se stalo s Federací…

Děj navazuje na události, které byly nastíněny například v již zmíněné Nemesis nebo v Abramsových filmech, ale především pak v románu Picard – Nejposlednější z nadějí (česky vyšel letos souběžně s premiérou seriálu). Slunce domovské soustavy Romulanů, tedy odrodilých, odvěkých nepřátel Federace, se proměnilo v supernovu. Bylo potřeba přesunout více jak 900 milionů postižených napříč vesmírem. Na straně Federace projekt řídil právě Picard, toho času admirál. Jeho nadšení a víra v humanismus však nevydržely střet s realitou, s neochotou Romulanů přijmout pomoc i s odporem části Federace pomoc poskytnout. A následně došlo ke vzpouře androidů, na nichž byla závislá výstavba evakuační flotily.

Výsledek? Desítky tisíc mrtvých odborníků Federace, hořící atmosféra Marsu, odpískání jakékoliv pomoci (a tedy v konečném důsledku další desítky milionů mrtvých), zákaz androidů a výzkumu umělých inteligencí a – zlomený Picard ve výslužbě. Z čekání na smrt ho vytrhne až návštěva dívky, jež se ukáže být androidem a nadto „dcerou“ Picardova nejdražšího přítele, nadporučíka Data (aniž by to tušila). Její zavraždění donutí odepsaného admirála dát na vlastní pěst dohromady novou posádku a postavit se supertajné romulanské organizaci. A také dotáhnout vřískající a kopající Star Trek do nového století.

Záběr z desáté epizody série Star Trek: Picard, foto: CBS

Je to totiž paradoxně – vzhledem k tomu, že se jedná o přiznanou poctu legendární postavě – poprvé za téměř dvacet let, kdy se franšíza vydává do neprozkoumaných vod. Po skončení Voyageru byly všechny další startrekové projekty zasazeny do minulosti, případně se jednalo o rebooty. Zatímco v knihách a komiksech se tvůrci pokoušeli rozvíjet universum dál, v seriálech se hrálo na jistotu. Žádný podobně radikální zvrat v galaktické konstelaci, jaký nastal mezi Originální sérií a Novou generací (byl přerod nepřátelských Klingonů v plus minus spojence), prostě nebyl žádoucí. Fanoušci údajně volali po známém prostředí a televize jim je dopřávaly.

Tým snů

Za seriálem Star Trek: Picard samozřejmě nestojí pouze Stewart, který se opět aktivně podílel na modelování Picardova charakteru a zápletky, ale také oceňovaný americký spisovatel a překvapivě aktivní fanoušek sci-fi Michael Chabon. Z hlediska Star Treku je to sice tradicionalista, který uznává základní premisy franšízy (tedy víru v možný pokrok lidstva a důležitost spolupráce, stejně jako nutnost boje proti strachu z jinakosti), ale zároveň považuje za její nejlepší část seriál Deep Space Nine (1993–1999), který výše zmíněné ideály často radikálně zpochybňoval. Příběh nejlepšího diplomata mezi kapitány Hvězdné flotily, který se osobně účastnil tří desítek prvních kontaktů, ale nakonec trpí pocitem, že jej Federace zradila, je tedy pro Chabona logickou volbou. A o kontinuitu se pak stará americká spisovatelka a scenáristka Kirsten Beyer, která se podílela na většině startrekových projektů už od doby Voyageru a je známa svým důrazem na vztahy postav.

Jejich společné dílo se tak pouští do nezmapovaných vod, ale přitom je to nejryzejší Star Trek za hodně dlouhou dobu. Víra v to nejlepší v lidech i mimozemských druzích, obdiv a láska k objevům, romantický étos objevování a vyzdvihování spolupráce se přirozeně prolínají třeba i s úsměvným stylem boje nablízko, který byl většinou pro smích i skalním trekkies už od dob kapitána Kirka a desítek jeho rozervaných uniforem.

Zároveň seriál nabízí řadu odvážných rozhodnutí. O pojetí postavy a zasazení za horizont obecně známých událostí jsme psali výše. Mezi další patří oslabení až fetišistického vztahu postav i fanoušků k vesmírným plavidlům (tentokrát se žádná Enterprise nekoná) a jeho nahrazení soustředěnou pozorností právě na postavy. Čtvrtstoletí po svém prvním vystoupení se tak konečně stala zajímavým charakterem postava Sedmá z devíti z Voyageru a setřásla pověst jednoho z nejjasnějších příkladů objektivizace žen v jinak progresivní franšíze. Ostatně celá linie s ex-Borgy (k nim náleží i sám Picard) je fascinující, stejně jako jejich přerod z ultimátní hrozby v párie vesmíru.

Samozřejmě, že má Star Trek: Picard i své mouchy. Některé linie jsou nedotažené, v jiných se pohybují tvůrci nebezpečně blízko klišé či napínají ochotu diváků brát události vážně, ale nakonec se vždy s tvůrčí jistotou vrátí ke svým postavám a jejich emocím. A tak nakonec bez výhrad platí to, co říká Picard v úvodní (a za srdce beroucí) snové scéně Datovi, přičemž v pozadí hraje pro postavy zásadní skladba Blue Skies: „Nechci, aby ta hra skončila.“

Podle ohlasů kritiků, fanoušků i oznámení televize o přípravách druhé série se zdá, že se jeho přání splnilo.

Star Trek: Picard – Season 1 (USA, 2020, 10 epizod, celková stopáž 8 hodin 17 minut)

Tvůrci: Akiva Goldsman, Michael Chabon, Kirsten Beyer, Alex Kurtzman, scénář: Michael Chabon, Akiva Goldsman, James Duff, Kirsten Beyer, Ayelet Waldman, režie: Hanelle M. Culpepper, Jonathan Frakes, Maja Vrvilo, Akiva Goldsman, Douglas Aarniokoski,  kamera: Philip Lanyon, Darran Tiernan, hudba: Jeff Russo, střih: Andrew Coutts, Sarah C. Reeves, scénografie: Todd Cherniawsky. Hrají: Patrick Stewart, Alison Pill, Isa Briones, Evan Evagora, Michelle Hurd, Santiago Cabrera, Harry Treadaway, Jeri Ryan, Peyton List, Brent Spiner, Tamlyn Tomita, Jonathan Frakes, Jonathan Del Arco, Rebecca Wisocky, Jamie McShane, Orla Brady, Ann Magnuson, Marina Sirtis, John Ales a další.