Sportovní thriller Tatami ukazuje, co dobrého může vzejít z partnerství Izraele a Íránu

Snímek Tatami, natočený v koprodukci Gruzie a Spojených států, je prostoupen pocitem vykořenění a autentickým vztekem vůči porušování lidských práv. Íránská spolurežisérka filmu, Zar Amir Ebrahimi, která si v Tatami zahrála trenérku juda, uprchla ze své země v roce 2008, kdy jí hrozilo mnohaleté vězení kvůli uniklému erotickému videu. Od té doby žije ve Francii a alespoň na dálku podporuje protesty íránských žen proti patriarchálnímu násilí. Izraelský spolurežisér a spoluautor scénáře Guy Nattiv se zúčastnil demonstrace proti masakrování civilního obyvatelstva a vládu stávajícího izraelského premiéra Benjamina Netajahua označuje za extremistickou. 

Sportovní je politické

Kdo chce excelovat v judu, musí se naučit padat a vstávat. Padat a vstávat. Stále dokola. Film odehrávající se během mistrovství světa v ženském judu v Tbilisi má stejnou dynamiku. Hlavní hrdinka je opakovaně srážena k zemi, doslova i obrazně, ale nevzdává se. Japonskému bojovému umění je vedle dramaturgie přizpůsobena i estetika snímku. Zápasnice v bílých kimonech s černými pásy snímá černobílá kamera. Obraz má navíc užší poměr stran (4:3). Tak zvaný akademický formát odpovídá omezenému manévrovacímu prostoru postav.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

Íránská šampionka Leila Hosseini je odhodlána přivézt z mistrovství zlatou medaili. Její hlavní oporou přímo na místě je trenérka Maryam. Na dálku ji podporují přátelé a rodina, sledující v televizi živý přenos. Když ovšem začne hrozit, že by se Leila mohla ve finále utkat s izraelskou soupeřkou, představitelé íránské vlády zbystří. Není pro ně přijatelné, aby byla reprezentantka jejich národa poražena zástupkyní „okupačních sil“. Íránská judistka musí odstoupit. Poskoci režimu zkoušejí nejdřív důraznou domluvu, pak výhružky a násilí. 

Leila ví, že tím vystavuje nebezpečí svou sportovní kariéru i manžela, syna a rodiče, avšak vousatým mužům v turbanech ustoupit nehodlá. Patří ke generaci íránských žen, pro něž je přirozené hájit svou osobní svobodu. Její trenérka byla v minulosti v podobné pozici, ale stejnou bojovnost v sobě nemá. Po letech zastrašování a ponižování se naučila dělat ústupky. Chování své svěřenkyně vnímá jako sobectví a zdráhá se ji v rebelii podpořit. Paralelně se střetem jedince a represivního aparátu tak dochází ke generačnímu konfliktu. 

Černobílý thriller

K semknutosti dramatu přispívá skutečnost, že se vyjma několika flashbacků a prostřihů do Íránu odehrává v jednom sportovním paláci a téměř v reálném čase. Leila a Maryam si nemůžou vzít oddechový čas a v klidu vypjatou situaci probrat. Čeká je utkání. A pak další a další. Finále se blíží, nervozita stoupá. Zatímco mladá judistka tvrdošíjně odmítá předstírat zranění, její trenérka vede jeden nepříjemný telefonát za druhým a hledá cestu z krize. Smyčka se utahuje i kolem příbuzných v Íránu, před jejichž byty už přešlapují tajní agenti. 

Tvůrci nenatočili realistickou rekonstrukci skutečné události, ale nadčasový thriller o hranicích. Mezi národy, generacemi, černou a bílou, tělem a duší, svobodou a nesvobodou.

Leila je motivovaná, talentovaná a od velkého vítězství, které by mohlo být zároveň politickým gestem, ji dělí jen pár iponů. Maryam její touhu chápe, ale zároveň má těsnější vztah k vlasti a oprávněný strach, že už se tam nebude moct vrátit. Autoři si dávají záležet, aby ani jednu z žen za její volby neodsuzovali. Naopak zdůrazňují, jak těžké je učinit správné rozhodnutí, když stojíte proti soupeři příliš mocnému, abyste jej pár chvaty položili na lopatky. Cokoliv nakonec udělají, neobejde se to bez nepříjemných následků. 

Přes složitost morálních dilemat, které hrdinky řeší, jsou ovšem základní příběhové souřadnice určené černobílým soubojem čistého dobra s absolutním zlem. Z napínavého filmu se proto chvílemi stává přímočará obžaloba, jejíž důraznost je nadřazena přesvědčivosti dramatu. Zvraty jsou lehce schematické a potřeba ukázat, na kolika úrovních íránská vláda zasahuje do životů občanů, vede k dějové přehuštěnosti. Během jednoho večera se toho seběhne příliš: všechny zápasy šampionátu, útěk ze země i jednání s judistickou asociací… 

K didaktismu přispívají i retrospektivy vysvětlující, jak jsou v domácnostech i profesionálním sportu utiskované íránské ženy. Z hlavního děje je to přitom dost zřejmé. Jinak ovšem autoři dávkují informace uvážlivě a téměř vše, co nám o postavách prozradí, v příběhu dřív či později sehraje roli. Děj přitom bez přerušení uhání vpřed a ani kamera chvíli nepostojí. Napínavý rytmus vyprávění udržuje i dynamické stříhání mezi několika probíhajícími akcemi a pulzující soundtrack, který kombinuje tradiční a moderní nástroje. 

Od konkrétního k univerzálnímu

Ačkoli Tatami čerpá z mnoha reálných případů, kdy se íránští sportovci octli v nemilosti diktatury (judista Saeid Mollaei, boxerka Sadaf Khadem, lezkyně Elnaz Rekabi), na politický komentář je film moc zjednodušující a jednostranný. Z hlediska thrillerového žánru jde ale o precizní výkon. 

Mechanismy útlaku se nepromítají jen do dynamiky vyprávění, připomínajícího závod s časem, ale i do obrazů tísnivých tmavých chodeb, kterými Leila s narůstajícím neklidem prochází. Čím je její situace bezvýchodnější, tím klaustrofobněji prostředí působí a tím horečnatější jsou záběry z její perspektivy. Vyrovnanost později nenachází ani na tatami, kde dřív kralovala. Psychické vypětí je tak enormní, že ji přepadá panická ataka, dusí se. Znovu se dokáže zhluboka nadechnout až poté, co si z hlavy sundá hidžáb a odhalí své vlasy. Jde o jednoduchý, ale efektní symbol.  

Americký kameraman Todd Martin nachází stále nové způsoby, jak zápasící judistky zabírat. Někdy se objektiv skoro dotýká hlasitě oddechujících těl, jako v Zuřícím býkovi od Martina Scorseseho, jindy je sleduje z ptačího nadhledu. Diváky v hale přitom sice slyšíme, ale nikdy nejsou vidět. Světlo dopadá pouze na žíněnku, středobod veškerého dění. Boje jsou tak na jednu stranu realistické, intenzivní a vtahující, ale díky neobvyklým úhlům a svícení působí současně jako vizuální metafory pro politický a existenciální zápas přesahující jednotlivce. 

Příběh získává univerzální rozměr i pro své situování do Gruzie, nacházející se na pomezí Evropy a Asie. Guy Nattiv a Zar Amir Ebrahimi nenatočili realistickou rekonstrukci skutečné události, ale nadčasový thriller o hranicích. Mezi národy, generacemi, černou a bílou, tělem a duší, svobodou a nesvobodou. Sami tvůrci jsou pak příkladem toho, že hranice nemusejí jenom rozdělovat a zastrašovat, ale také pobízet k tomu, abychom je zkusili překročit. Spojenectví Nattiva a Ebrahimi dokládá, že z toho může vzejít třeba působivý film.

Plakát k filmu, zdroj: AČFK

Tatami (Gruzie, USA, 2023, stopáž 105 minut)

Režie: Guy Nattiv, Zar Amir Ebrahimi, scénář: Guy Nattiv, Elham Erfani, kamera: Todd Martin, hudba: Dascha Dauenhauer, produkce:  Adi Ezroni, Guy Nattiv, Jaime Ray Newman, Mandy Tagger, střih: Yuval Orr. Hrají: Arienne Mandi, Zar Amir Ebrahimi, Jaime Ray Newman, Nadine Marshall, Mehdi Bajestani, Lir Katz, Elham Erfani.
Česká premiéra 17. října 2024