Stančíkův nový román překypuje fantastickými nápady, ale místy je k neučtení

Petr Stančík (* 1968) je literární samorost, který si v posledních letech získal nemálo dětských, dospívajících i dospělých čtenářů – ty první svými příběhy s jezevcem Chrujdou, druhé sérií knih pro mládež H₂O a dospělé publikum jazykově i fabulačně barvitými prózami na pomezí historického románu a fantastiky. Ačkoliv zmíněný Mlýn na mumie, který autorovi vynesl cenu Magnesia Litera za prózu, zůstává v rámci jeho tvorby dosud nepřekonaný, následující romány poněkud doplatily na nespravedlivé poměřování s tímto majstrštykem, což platí zejména pro Andělí vejce (2016), o něco méně u Nulorožce (2018).

K Andělímu vejci – jehož příběh s protagonistou takřka cimrmanovského ražení ilustroval tendenci dějin opakovat se a lidskou nepoučitelnost z nich – měl svým námětem i tónem blízko Stančíkův minulý román-deník Pravomil aneb Ohlušující promlčení (2021). K jeho nemalému ohlasu přispěl fakt, že se jeho zápletka opírala o skutečný příběh českého důstojníka a člena protinacistického i protikomunistického odboje Pravomila Raichla a že se záhy dočkal úspěšné dramatizace na scéně Divadla v Dlouhé. Neskrývané sympatie k hrdinovi – v obou významech toho slova – a jím reprezentovaným hodnotám naštěstí v autorovi nepotlačily bytostný sklon k absurdnímu humoru, ani další prvky jeho osobité poetiky.

Svět pod nadvládou Umělého Myšlení

Typické znaky stančíkovské poetiky nepostrádá ani  novinka Zasvěcení temnotou. Ovšem chybí tu dostatečně silný příběh, který by přehršel všelijakých literárních atrakcí unesl. Autor tentokrát zabrousil do žánru sci-fi kombinovaného s dystopií, ale jeho text stejnou měrou připomíná historický román s příměsí fantastiky. Jak je to možné? Ocitáme se ve fikčním světě, kde lidstvo prohrálo takzvanou Hodinovou válku s umělou inteligencí a probudilo se v temném předmoderním čase. Ulicemi zpustošené Prahy projíždějí koňské povozy, obyvatelé se musí obejít bez elektřiny, cesta napříč zdivočelým městem je podnikem pro odvážlivce nebo blázny a moc zde třímají v rukou takzvaní popeláři – zaměstnanci Úřadu pro ochranu svobody s výmluvnou zkratkou ÚNOS.

Výřez z takzvaného Sadelerova prospektu z roku 1606, který zobrazuje část pražského Nového Města. Dobytčí trh (nynější Karlovo nám) s kaplí Božího Těla a Krve uprostřed, zdroj: Wikipedia.org

V působivě vykreslených postapokalypických kulisách se začíná odvíjet příběh historičky Planety Brixi, která dostane vyhazov z Akademie věd, kde řídila archeologický průzkum kaple Božího Těla a Krve na pražském Karlově náměstí (tomuto tématu Stančík již věnoval několik nebeletristických publikací). Zmíněná vědecká instituce (sdružující „vědectvo“ a řízená „osobou předsedou“) se v knize mimo to stává jedním z prostředků autorovy kritiky projevů hyperkorektnosti a aktivismu v dnešní společnosti a je takřka jisté, že jeho nápadité, leč provokativní invektivy hnou žlučí méně tolerantních čtenářů. Naopak překvapivě vážně působí autorův náhlý příklon k ezoterismu, jehož nejrůznější výhonky se proplétají celým vyprávěním a popravdě mu dost ubírají na čtivosti.

„K sedmeru věží kráčet zkus…“

Protagonistka románu totiž od svého umírající dědy, který byl mezi takzvanými Baraby (fiktivní etnickou menšinou) duchovním vůdcem, získá knihu obsahující návod k povznesení. A tak Planeta Brixi s dvojicí společníků hledá indicie vyznačující onu duchovní cestu, což obnáší náročné, ba přímo smrtelně nebezpečné putování k nepoznání proměněnou metropolí po obou březích Vltavy. Během této iniciační výpravy jsou hledači poznání opakovaně vystavováni brutálnímu násilí, zrazováni a vězněni, ale také objevují cenu přátelství i hodnotu vědění a přicházejí do kontaktu s nejrůznějšími bytostmi včetně vyslanců umělé inteligence. Je to příběh sebepoznávání, harmonizace mužského a ženského principu, prolínání skutečnosti a snu i scelování duše s tělem, zasazený ovšem do světa plného krutosti a falše, kde se skoro každý stará výhradně o vlastní přežití.

Obálka s obrazem Štěpána Jiráka U kapituly, knihu graficky upravil Jakub Šolín, repro: Druhé město

Těžko soudit, zda přítomný text skýtá opravdovým zasvěcencům nějakou přidanou hodnotu oproti běžným konzumentům, které přemíra symboliky a duchovna může dříve či později odradit od další četby. Člověku je skoro až líto, že autor v téhle obtížně vstřebatelné knize s bolestně jednosměrnou zápletkou utopil tolik zajímavých a vtipných nápadů, dokládajících bezbřehost Stančíkovy imaginace a vytříbenost jeho smyslu pro humor (za zmínku stojí třeba aforistické citáty z „Příručky praktického popeláře“, které uvádějí každou z kapitol). Ani enormní množství originálních výrazů, reálií a postav však nedokáže zakrýt chatrnost románové stavby, která je jimi obsypána, a vyvážit zklamání z toho, že tak barvitě vykreslený fantastický svět posloužil za dějiště sice nadmíru dobrodružnému, avšak zoufale přímočarému cestování od jedné indicie ke druhé s pramálo uspokojivým koncem.