Zapalte svíčku a zapněte stroj. Inscryption je milostný dopis karetním hrám
Co je Inscryption? Senzace nezávislé herní scény a jejího miláčka Daniela Mullinse, který se proslavil kupříkladu psychedelickou plošinovkou Pony Island. Tentokrát se vývojář žijící ve Vancouveru rozhodl vzdát hold modernímu karetnímu hraní.
Hororová karetní hra Inscryption si nejen pohrává s konvencemi žánru, ale nad ústředním příběhem o hráči uvězněném v nekonečné partii s mechovým démonem staví pozoruhodnou metavrstvu. Je to gesto náklonnosti vůči světu fyzických karetních her, ale také pokus část z jeho kouzla přenést na obrazovky. V díle tak podmanivém, že si pro jeho hraní raději vyčleňte aspoň jeden víkendový den. Vydáte se na dobrodružství, které zanechá silný dojem, i když fanoušky karetních her vyloženě nejste.
Rituály, oběti a rezavý svícen
Už od začátku, kdy usedáte do vrzající židle u oprýskaného dubového stolu, je zřejmé, že je něco divně. Naproti vám září dvě hluboké oči, vpravo stojí baňka zvířecích kůstek, děsivě vypadající kleště, rybářský hák a na tříramenném svícnu jsou zapálené jen dvě svíčky. Před vámi leží karta s veverkou. „Obětuj ji. Pak můžeš zahrát Hranostaje,“ praví v dunivém skřeku, sníženém o čtyři oktávy, hlas z temnoty. Ikonou obětního meče pošlete veverku do záhrobí a Hranostaje vynesete. Karta promluví, zatímco se vám na ruce objeví další čtyři zvířata. „Vítej, vyzyvateli. Uvidíme, jak dlouho vydržíš.“ Zvonkem ohlásíte konec kola.
Inscryption na první dobrou kopíruje princip hitovky Slay the Spire, která vytvořila samostatný žánr roguelike kartičkovek. V Inscryption dostanete do ruky dřevěnou figurku, s jejíž pomocí budete putovat po virtuální plátěné mapě a volit mezi jednotlivými střetnutími, během nichž se zlepšujete, získáváte či naopak ztrácíte karty, obchodujete a postupně ladíte svůj balíček.
Temná postava naproti si hraje na vašeho pána jeskyně, vypráví váš příběh, popisuje jednotlivé scenérie, od komáry hýřících močálů po mrazem zapadlé údolí, a komentuje vaše snažení. Stejně jako ve Slay the Spire je i tady vaším cílem vytvořit co nejlepší balík, abyste prošli všechny souboje s bossy, kteří do mixu přidávají zvláštní překvapení, přičemž neúspěch až zas tak nebolí. V Inscryption se vyplatí riskovat a experimentovat.
Hlavní herní mechanika tu spočívá v následujícím: K dispozici máte čtyři pozice pro umístění karet, z nichž každá má nějaký útok a obranu. Nejdřív je vyvoláváte jen obětováváním předchozích, brzy se přidá ještě sbírání kůstek za padlé bojovníky a zvláštní schopnosti. Vyjmenovat všechny by bylo na dlouho, ale od běžných vlastností typu Létání nebo Dvojitý útok se váš arzenál brzy rozšíří o komba nebo nekonečné smyčky. Inscryption umí být komplexní i přístupná zároveň. A umně využívá prvky z různých vlivných karetních her.
Když hráč hraje za hráče
Mluvit o Inscryption bez spoilerů nebo drobně pokažených překvapení je téměř nemožné. Když tak tenhle text vypněte a vraťte se k němu, až si zahrajete alespoň pár desítek minut první části hry.
Brzy totiž zjistíte, že kromě hraní a chození po mapě můžete od stolu vstát a procházet se po místnosti, zkoumat předměty na policích, luštit rébusy na kukaččích hodinách nebo cloumat se sekretářem. Po okolí jsou roztroušené nejen drobky příběhu, ale hlavně další karty, nové schopnosti, pomůcky, s nimiž se můžete z nekonečného koloběhu hraní a prohrávání vymotat. Důležitou roli hraje třeba fotoaparát nebo podivná slizovitá hmota v zavařovačce, která vám z nějakého důvodu radí. A co teprve když se občas objeví karta s názvem v binárním kódu, když se obrazovka zatřese anebo když se Hranostaj spřátelí s Vlkem a začnou rozebírat, jestli neexistuje nějaká hra ve hře samotné…
Materialita karetních her, která není tak dobře přenositelná do online prostoru, se v Inscryption projevuje mnoha způsoby. Hned prvním je grafika, která na první pohled imituje styl her ze starší generace konzolí nebo hranatost Playstationu 1. Nízkopolygonová grafika je tu však překrytá zrnitým filtrem, jenž místy připomíná CRT monitor, jindy se utápí v tečkované černotě. Nostalgickou atmosféru umocňuje precizní sound design plný vrzání, cvakání, bouchání, chrčení. Kromě toho Inscryption intenzivně rozvíjí iluzi „skutečného” stolu. Vítězné body se v podobě zubů počítají na virtuální váze, vyvolávací kůstky leží vedle vaší levé ruky, v pozdějších fázích hry máte k dispozici například nůžky, které kýženou kartu rozstřihnou napůl. Vítězoslavné plácnutí rozhodující příšery o hospodský stůl tady nahrazuje těkavá kamera a roztřesené animace.
Území spoilerů
Jestliže jste dočetli až sem a Inscryption stále nehráli, tenhle odstavec je poslední šancí, jak se do hry můžete pustit s nezkaženými očekáváními. Mluvit totiž o tom všem dalším, co vám Inscryption během necelých osmi hodin ukáže, hrozí obrat vás o potěšení z překvapení. Přímým spoilerům se vyhnu, ale dál čtěte jen na vlastní riziko. Protože Inscryption ve velkém využívá potěšení z netušeného a nečekaného.
Potěšení z doteku
Seance s vrzající židlí a dubovým stolem, umístěnými v potemnělé chatce, je totiž nakonec jen první dějstvím širšího příběhu, v němž se mění perspektivy, přidávají vrstvy, rozmlžují hranice mezi tvůrcem a fiktivním světem i odhalují principy herní tvorby. Inscryption zapadá do žánru her, které komentují hraní jako takové, ale zároveň vykračuje z digitálního světa. Jak se ve světle některých pozdějších událostí ukáže, Mullins je očividně velkým fanouškem sběratelských karetních her. Tedy těch, k nimž si musíte kupovat rozšiřovací balíčky a s nimi pak můžete obchodovat. Rovněž existuje čilá scéna youtuberů, která se specializuje na skupování balíčků z blešáků, hledání vzácných a polozapomenutých karet a podobně. Inscryption si z téhle tradice bere mnoho, ale nikdy násilně – vždy s pokorou!
Odkazů je v té hře víc, než by šlo v textu téhle délky uvést. Mullins si pohrává jak s hráčskými očekáváními, tak se žánry – využívá starých RPG i sampluje ze zapomenutých operačních systémů. Několikrát změní herní pravidla tak, aby vás donutil poupravit styl myšlení i hraní. A způsobů, jak samotnou hru dohrát, existuje řada; po jednom průchodu je rozhodně nevyčerpáte a je pozoruhodné, kolik různých stylů karetních her Mullins do Inscryption dostal. Pokud tedy nejste fanoušci obětovávání veverek, vydržte. Možná na vás čekají magické krystaly nebo elektrické obvody.
Inscryption kromě karet tematizuje materialitu médií a nevědomky se tím napojuje na nový myšlenkový proud v mediální teorii, který akcentuje právě svázanost našeho komunikačního provozu s předměty a planetárními ději. Ne nadarmo má hra ikonku diskety, a přestože spíš než kritikou oplývá staromilským zalíbením, i tak připomíná kouzlo téměř ztraceného světa fyzických instalačních disků.
Vytáhněte první veverku a…
Prozrazovat víc by už bylo na ukončení publicistické kariéry. Roli bude hrát kamera, tajemná společnost a zápletka, která se v hororovém twistu stočí od hráče zavřeného v chatě s lesním démonem do míst, že raději zatáhnete při hraní závěsy.
Usadit se pohodlně, třeba za světla svíčky, a zapnout Inscryption je zážitkem, který byste si neměli nechat ujít. Pokud vás myšlenka karetní hry bytostně neodpuzuje, dejte Mullinsově dílu šanci. Jeho hororový experiment je pro všechny, kteří chtějí netradiční, dynamický a vycizelovaný zážitek. Bez přehánění je to hra, jakou jste ještě nehráli.
Tak do toho. Stačí se jen vyfotit, usednout ke stolu a táhnout první veverku.
