ČT art uvádí: Jak ženy v Hollywoodu dobývaly režisérskou pozici – vzácná Dorothy Arznerová

Pokud jste loni v kinech viděli opulentní poctu dávnému Hollywoodu nazvanou Babylon, určitě jste si všimli umanuté režisérky, nucené donekonečna opakovat natáčený výstup, neboť filmaři se právě učili, jak vedle obrazu zaznamenávat i zvuk. Pojetí této v příběhu nepřehlédnutelné postavy inspirovala jedna z prvních žen, které dosáhly režisérského postu, Dorothy Arznerová (1897–1979). V režisérském řemesle patřila tehdy k výjimkám stvrzujícím pravidlo, že některé profese nejsou pro ženy vhodné.

Arznerová ostatně byla první ženou přijatou do Asociace amerických filmových režisérů – a kvůli ní se muselo změnit i oslovování v dosud ryze mužské sešlosti. Navíc mlčky přijímaným tajemstvím v jinak prudérní společnosti byla její lesbická orientace. Přitom navzdory klepům a pomluvám strávila více než čtyři desetiletí v nenápadném, prý veskrze šťastném a harmonickém svazku s tanečnicí a choreografkou Marion Morganovou (1881–1971).

Dorothy Arznerová v roce 1927 s kameramanem Alem Gilksem, foto: archiv ČT

Řádná průprava

Dorothy Arznerová rychle zvládla řemeslné základy filmařiny: vyzkoušela si psaní scénářů, působila jako střihačka. Záhy se naučila, jak ve filmovém vyprávění splétat příběh, jak pracovat s herci, jak vést kameramany. Ostatně ke světu pohyblivých obrazů měla od mládí blízko: její otec provozoval v Los Angeles vyhlášenou kavárnu, kterou navštěvovaly tehdejší celebrity usazené v továrně na sny; údajně tam občas zašel i samotný Chaplin. Již mladičkou Dorothy kdekdo označoval za „tomboy“, neboť vykazovala vlastnosti připisované klukům, účastnila se jejich aktivit. Pro vstup do výrazně maskulinního hollywoodského prostředí (a ta maskulinita byla z dnešního pohledu dozajista toxická!) mohla sotva získat lepší průpravu.

Ve stáří, když se již mohla pochlubit cenami za celoživotní tvorbu i vlastní hvězdou na hollywoodském Chodníku slávy, vzpomínala na své začátky. Jak se dozvíme z jejích osobních výpovědí, za první světové války řídila sanitu a poté zatoužila plně se osamostatnit a sama si určovat, co by chtěla dělat. Přiblížila, jak se setkala s režisérem Cecilem B. DeMillem, v budoucnu panovačným tvůrcem (nejen) biblických velkofilmů, jenž ji zasvětil do jednotlivých filmových profesí. Záhy se stala jednou z nejvyhledávanějších střihaček a podílela se na největších diváckých hitech té doby (kupříkladu Krev a písek nebo Krytý vůz).  Jednoho dne si však řekla: „Jestli mám v týhle branži něco dělat, tak jedině režii.“ A uspěla.

Dokážeme to samy

Hned její prvotina Móda pro ženy (1927) dosáhla úspěchu; vcelku oprávněně je vydávána za ryze ženský film. Zápletky autorčiných děl se ostatně většinou točily kolem žen a jejich problémů, nahlížely do jejich rozpoložení. Studio Paramount si Arznerové cenilo natolik, že jí svěřilo svůj první zvukový počin Divoký večírek (1929). Jenže Clara Bowová, oblíbená představitelka rozpustilých děvčat, téměř zešílela, když měla nehnutě postávat v blízkosti mikrofonu někde skrytého nebo umístěného mimo záběr, a přitom jej jakoby nebrat na vědomí. Byla zvyklá na ustavičný pohyb, vzruch, a proto leckdy „zamrzla“, neschopna pokračovat. Arznerová dostala spásný nápad: umístila mikrofon na rybářský prut, s nímž se mohlo pohybovat během hereččiny chůze.  S odstupem let si povzdechla: „Dneska si vůbec neumíte představit, s čím vším jsme se v začátcích zvukového filmu museli prát.“

Dorothy Arznerová v roce 1930 při natáčení filmu Craig’s Wife, foto: archiv ČT

Pro své snímky zanedlouho získávala hvězdy, jimž nejen pomohla v další kariéře, ale také poskytla příležitost, aby předvedly své herecké nadání, aby zbořily klišé o mužském a ženském předurčení. Například Katharine Hepburnová ve filmu Její poslední rekord (1933), kde se mimo jiné řešilo nechtěné těhotenství svobodné ženy, ztvárnila odvážnou letkyni, ochotnou oddat se svému poslání až za mez sebezničení.

Arznerová (a spolu s ní taká Ida Lupino, o níž ČT nedávno rovněž vysílala dokument) vytrvale zpochybňovala šťastná rozuzlení hollywoodských komedií i melodramat, zpravidla končících polibkem a svatbou. Na manželství – a citové vztahy vůbec – hleděla odlišně, deziluzivně; spatřovala v nich hlavně boj o moc a nadvládu. Své nezávislosti si cenila nade vše, dokonce se odvážila odejít takříkajíc na volnou nohu a vymanit se za zaměstnaneckého poměru. Svými filmy i svými osobními rozhodnutími sděluje ženám, že nepotřebují muže, aby je zachraňovali, že to dokáží samy.

Dorothy Arznerová v RKO Studiu (nedatováno), foto: archiv ČT

Nežadonila u dveří mocných producentů o to, aby dostala další režijní příležitost, navíc jí vadila atmosféra podezírání, která se ve čtyřicátých a padesátých letech rozhostila nad Hollywoodem i celou Amerikou. Věnovala se natáčení reklam. A hlavně – začala učit. Předávala své bohaté zkušenosti. Mezi její studenty patřil kupříkladu Francis Ford Coppola, jehož kmotrovskou ságu ještě mohla zastihnout. A právě on se vyznává z obdivu k ní, neboť zásadně ovlivnila jeho budoucnost. Už na škole totiž uvěřila v jeho talent.

Dokument natočený sestrami Clarou a Julií Kuperbegovými (viděli jsme od nich vícero prací o slavných osobnostech filmového světa – namátkou již jmenovaný portrét Idy Lupino, dále Anthonyho Hopkinse, Jacka Lemmona, Garyho Coopera či Orsona Wellese) těží jednak z výpovědí Arznerové, které doplňují komentáře znalců, jednak z početných ukázek z jejích děl, která v průběhu let upadla v zapomnění.  Například i u nás uctívaní historici David Bordwell (který mimochodem před dvěma týdny zemřel) a Kristin Thompsonová ve svých Dějinách filmu nevěnovali její tvorbě jediné slovo!