Letní Letná: Výprava ojetým Fiatem Panda, vlčí rave, kutilská seance a poetika šílenství

Začněme produkcí pro všechny, kdo pod střechou šapitó čekají nefalšovanou cirkusáckou show. Ve stanu číslo dvě na návštěvnictvo čeká ďábelská jízda starým Fiatem Panda. Pětice akrobatů tu za doprovodu živých vokálů trojice žen ukazuje to nejlepší, co dnes klasický francouzský nový cirkus může nabídnout. Inscenace Pandax pochází z dílny Cirque La Compaigne, generačního souboru, jenž se před dekádou ustavil ze studujících na prestižní cirkusové škole v kanadském Montrealu. Žánrově blízké inscenace jste na Letní Letné mohli vidět již mnohokrát, například vloni Ostinato od francouzského ansámblu Akoreacro.

Zápletka Pandaxu je prostá. Pětice bratrů přijíždí s urnou na střeše auta rozprášit popel svého otce. Ze zmíněného Fiatu Panda však mnoho nezbylo. Z kostry vozu se tu stává obří pojízdná prolézačka svádějící artisty k akrobatickým hrátkám a trikům. Vozidlo dávno pozbylo veškerá skla, takže do něho lze nastupovat všemi zejícími dírami včetně kufru. Z úvodní společné pozemní akrobacie uvnitř, na střeše či kolem jedoucího i stojícího Fiatu Panda se postupně vylupují sólová čísla. Dramaturgie je tak od jisté chvíle poněkud předvídatelná, ovšem pokud jste dorazili hlavně za čísly samotnými, zklamaní neodejdete.

Ze sól nechybí například akrobacie na tyči zpestřená zavěšenou lampou, jež performera Zackaryho Arnauda při jeho výkonech „pronásleduje“ – spolu s ním totiž po černé ocelové tyči klouže nahoru i dolů. Obdivovat lze akrobatické umění na žebříku, na němž se artista Nicolas Provot pohybuje s takovou samozřejmostí, jako by si vlastně jen vykračoval po zemi. Číslo s noži v podání Borise Fodella bych, přiznám se, oželela – především proto, že terče, do nichž se performer trefuje, rotují kolem hlediště, takže publikum, řečeno s jistou nadsázkou, trne, zda se umělec trefí do terče, či do někoho z diváctva.

Jak tomu u francouzských produkcí bývá, francouzština tu létá vzduchem spolu s performery od začátku až do konce. Ne, že byste se bez ní neobešli, ale možná si představení přeci jen o něco více užijete vybaveni znalostí alespoň následující věty: „Je vais couper la corde.“ Čili: „Přeříznu to lano.“

Pandax trpí řadou neduhů. Vtipy zde bývají prvoplánové a repetetivní, nicméně pořád běží o zábavnou show s dokonalým ovládnutím cirkusové artistiky i s působivou industriální scénografií. Výborné rovněž je hudební těleso ve složení Seraina De Block, Astrid Creve a Ondine Cantineau; své vokály navíc ženy doprovázejí hrou na nejrůznější nástroje. Závěrečná scéna je navíc důkazem, že novocirkusoví artisté jsou, z podstaty rozkročenosti této produkce, všichni tak trochu renesančními umělci…

Cirque La Compagnie: Pandax

Artisté: Zackary Arnaud, Baptiste Clerc, Boris Fodella, Charlie Mach, Nicolas Provot, hudba / zvuková kompozice: Seraina De Block, Astrid Creve, Ondine Cantineau, režie: Nicole Lagarde, Cirque La Compagnie, světelný design a obsluha světel: Clément Fodella, zvukový design: Marjolaine Carme, scénografie a stavba scény: Antoine Mach, Kostýmy: Clarisse Baudinière.
Psáno z představení 17. srpna 2026.
Nejbližší reprízy na Letní Letné: 26. 8., 27. 8., 29. 8., 30. 8. a 31.8. – vždy od 19:00 ve stanu číslo dva.

Dokonalé provedení

Je libo novocirkusový rave? Pak doporučuji inscenaci Wolf světově proslulého australského souboru Circa. Jak název napovídá, v devadesátiminutové tanečně-pohybové show se desítka performerů a performerek snaží napodobit pohyb vlka. „To pro mě bylo nejtěžší,“ konstatovala v diskusi po show akrobatka Helga Ehrenbusch. Na scénu se tak často vstupuje ne zrovna tradičním způsobem: přikrčeným plížením se podél zadní stěny jeviště, kde se číhá, vyčkává – až do chvíle, kdy se přejde do útoku, tedy do výskoku, přemetu či toho kterého akrobatického prvku.

Scénografie je minimalistická, ansámbl si vystačí s bílým obdélníkem, jenž mu slouží právě jako ona přídatná zadní stěna jeviště. Z ní vybíhá ještě bílý obdélník táhnoucí se po zemi. Ve spojení s podobně úspornými kostýmy – černé lesklé úbory, na nichž se v různém poměru i odstínech prolínají hnědo-béžové pruhy a kruhy – působí celek spíše jako výtvarné dílo než cirkusová show; coby plátno, na něž malíř zaznamenal nepřetržitý pohyb. Obrazovému efektu přispívají i bodová stropní světla, která výchozí bílou scénu zbarví tu do červena, jako v intimní taneční scéně, tu do modra, jakožto v jakémsi nočním výjevu z lovu.

Ani v artistickém náčiní nečekejte předváděčku nesčetných možností, jež žánr nového cirkusu nabízí. Tady si vystačí se třemi „nejobyčejnějšími“ prvky závěsné akrobacie: vertikálním lanem, strapsy a pomyslnou královnou „závěsky“ – visutou hrazdou. Vše vyvedeno v ničím nerušivých barvách: černé a bílé. Většinu času se však setrvává na zemi, či o dost blíže k ní. Zajímavé je, že v podání Circa se pozemní párová akrobacie stává ještě více dechberoucí podívanou, než ona tři sólová vystoupení ve vzduchu. Ve Wolf zkrátka pozemní akrobacie a tanec dominují – a obě disciplíny jsou vyvedeny ve vrcholné formě. Taneční choreografie a akrobacie tady jdou ruku v ruce.

Pokud jste ovšem do letenského šapitó zamířili na cirkus a tanečním show zrovna neholdujete, nebojte. Přestože jsou tu pohyby mimořádně ladné a všechny prvky tanečně propojené, tak akrobacie, cirkusácká hravost, překračování hranic viděného i fyzicky možného se zde ani na chvíli neztrácí ze zřetele. Koneckonců, přesně takový je přeci vlčí pohyb, který se performeři a performerky snaží napodobit – ladný jako piruety tanečníka a obratný a rychlý jako skoky a přemety akrobata.

Pokud jsem vás pořád ještě nezlákala, věřte, že na Australany se vyplatí zajít i kvůli hudbě. Původní DJ set Ori Lichtika je taneční flow, která vás tu a tam rozhýbe i na nepohodlné plastové sedačce. Přechody jsou plynulé a beaty gradují přesně tam, kde mají. Jinými slovy: Když se létá vzduchem, hudba nezůstává pozadu! Taneční rave se vším všudy. Jako noční lov psovité šelmy. Naopak trochu na sílu působí jak „technická přestávka“, tak i popření půdorysu cirkusáckého stanu, do něhož je vestavěno jeviště, na které publikum hledí frontálně z hlediště s elevací.

Wolf je někdy možná snad až příliš dokonalý: v podání Circa jako by neexistoval prostor pro chybu, nedokonalost nebo pro ne zcela vrcholovou formu, což ve druhém dějství vede k mírné repetetivnosti výjevů. Ale celkově ta podívaná a „poslouchaná“, při níž se krvelačná smečka postupně proměňuje v jediného vlka, za návštěvu rozhodně stojí.

Circa: Wolf

Vytvořeno Yaronem Lifschitzem a souborem Circa Ensemble, režie a scénografie: Yaron Lifschitz, zvukový design: Ori Lichtik, světelný design: Alex Berlage, kostýmy: Libby McDonnell. Vzhledem k povaze živého představení se obsazení souboru Circa a hudebníků může měnit.
Psáno z představení 19. srpna 2026.
Nejbližší reprízy na Letní Letné: 25. 8., 26. 8., 27. 8., 29. 8., 30. 8. a 31. 8. – vždy od 19:00 ve stanu číslo jedna.

Čarování

Tři performeři – tři archetypy postav a jedna iluzionistická podívaná pro malé i velké diváky. Pro všechny, kteří chtějí alespoň na chvilku uvěřit, že kouzla skutečně existují. První z těch postav (jména jsem jim přiřkla sama, pro snadnější orientaci) je Kutil, druhý nejvíce připomíná postavu Lišky z Doby ledové, která za svým oříškem jde „stůj co stůj“, na třetího sedí označení Závislák, feťák. Přibližně tak vyhlíží úvodní partie za doprovodu operní árie oněch tří podivínů, kteří nás hodinu provázejí magickou vyprávěnkou zvanou Sawdust Symphony. Jedná se dosud o jediný společný projekt tria artistů Michaela Zandla, Davida Eiseleho a Kolji Hunecka, jež se poznali při studiích cirkusové akademie v nizozemském Rotterdamu.

Pokud byste váhali, na kterou z hlavních hvězd letošní Letní Letné vzít vaše ratolesti do deseti let, Sawdust Symphony je sázka na jistotu. A nadto: kouzla a současné žonglérství, v dnešní terminologii známé spíše jako manipulace s objektem, a dokonce i vtip, jsou zde natolik promyšlené, že potěší nejen děti, nýbrž stejnou měrou i dospělé.

Specifikem je stage tyčící se uprostřed šapitó. Performerům umožňuje vytvořit svébytný svět, do něhož se vstupuje a ze kterého se zase odchází objevujícími se a zase zanikajícími dírami v jevištní podlaze. Co se nachází pod jevištěm, to zůstává záhadou. Po zhlédnutí mi v hlavě uvízly otázky: Jak funguje vynořování hřebíků z podlahy? Jak to, že Závislák opustil stage ponořením se do kýble, který přitom měl dno?!

Devizou Sawdust Symphony je propracovanost do nejmenšího detailu. Na inscenaci je vidět neuvěřitelné množství času stráveného při vývoji a zkoušení. Prvoplánové vtipy či nedotažená artistická čísla tady nečekejte. Dokonalá je především znalost zvoleného materiálu, dřeva, jenž je přímo před zraky diváků rozebírán na prvočinitele (piliny), či obráběn a přetvářen v nástroj žongléra. A několikrát je rozebírána dokonce i scéna, příznačně stlučená z prken. V dokonalosti, s níž zde umělci ohledali hranice a poznali netušené možnosti práce se dřevem v novocirkusové show, mi Sawdust Symphony  připomněla produkci MATERIA – v ní italský performer Andrea Salustri podobným způsobem studoval polystyren (tuzemské publikum jej před pár lety mohlo zhlédnout, jak jsme tehdy také psali, na žánrovém festivalu Cirkopolis).

Co se práce s rekvizitou, kostýmy i scénou týče, je Sawdust Symphony navýsost divadelní; na novocirkusový počin v až nebývalé míře. Nic není samoúčelné, vše má opodstatnění, jak někdy divák či divačka pochopí až za několik desítek minut; dokonce i piliny, zastrčené do kapsy s vtipným gestem „na horší časy“, nakonec najdou uplatnění. Na první pohled zvláštní kostým, který má na sobě Kutil, rovněž nezůstane bez „vysvětlení“. Pouze Závislák, jehož neustálé noření se do kýble plného jakéhosi „tekutého lepidla“, kde performer Kolja Huneck zadržuje dech ve stoji na hlavě, zůstává tak trochu záhadou. Podobně jako zmíněné „podzemí pod stageí“, odkud Závislák na scénu neustále vyskakuje doprovázen šeptajícím reprodukovaným monologickým projevem, v němž zaznívají slova jako „soft“ a „confident“.

Zdařilý reprodukovaný sound design Juliana Abramovaye a Lasseho Munka společně se světelným designem umně odděluje jednotlivé scény. A jak je celému kusu vlastní, ani ve zvuku se neopomíjí humor. Příklad: radostné tóny doprovázející Kutila, kterému, jak se zdá, ke štěstí v tomto momentu nic neschází, se prolnou se šeptajícím monologem Závisláka, jenž, celý pokrytý lepidlem, v nestřežené chvíli vyskakuje na scénu. Humorný kontrast ve zvuku tu dokresluje dění na scéně.

V dramaturgii Letní Letné se Sawdust Symphony jeví být navýsost příhodná pro tuzemské publikum: blízká „českému kutilství“, humorné situace jako kdyby vypadly ze Saturnina a nevhodné ochranné pomůcky při práci se dřevem, kupříkladu plavecké brýle, si nezadají se zdejší schopností si za každé situace „nějak“ poradit.

Vytýkala bych snad jen to, že výhledu z některých míst brání stanové sloupy. Na scéně se totiž někdy dějí poměrně subtilní situace a je-li k vám performer zrovna otočen zády a věc se odehrává kdesi před ním, na dění není náležitě vidět. Na druhou stranu ony vizuálně subtilní výjevy doplňují nejrůznější paralelní děje. Třeba zatímco Kutil obrábí své „diabolo“, po jevišti se vynořují hromady pilin připomínající krtka řádícího na zahradě.

Sawdust Symphony je jedinečný zážitek. Tuším, že si po zhlédnutí pomyslíte, že nic takového jste ještě nikdy neviděli. Když po představení publikum tleskalo, mimochodem většina ve stoje, přemýšlela jsem, kolik hravosti v sobě tři dospělí performeři večer co večer musejí nalézt. Neboť jejich dílo je hravé až neskutečně.

Michael Zandl, David Eisele, Kolja Huneck: Sawdust Symphony

Autoři a interpreti: Michael Zandl, David Eisele, Kolja Huneck, umělecká spolupráce: Lucho Smit, Darragh McLoughlin, zvukový design: Juliano Abramovay, Lasse Munk, světelný design: Sanne Rosbag, scénografie a speciální efekty: Philipp Dünnwald, Michael Zandl.
Psáno z představení 20. srpna 2026.
Nejbližší reprízy na Letní Letné: 25. 8., 26. 8., 29. 8., 30. 8. a 31. 8. – vždy od 20:30 ve stanu číslo čtyři.

Kruťárna na závěr

Nebudu nic zastírat: Hourvari je drásavá podívaná. Nejprve to vypadá, že představení prostojíte, než vyjde najevo, že šlo jen o jakousi loutkovou forbínu, po jejímž skončení je publikum konečně vpuštěno do šapitó. V tu chvíli se vám i nepohodlné úzké lavičky zdají přeci jen jako lepší varianta…

Hourvari lze stěží polapit do slov, natož do strukturovaného textu. Začněme fakty: francouzský rodinný cirkus Compagnie Rasposo se před téměř čtyřiceti lety zrodil původně z pouličního divadla. Inscenace Hourvari poetikou připomíná estetiku šedesátých let minulého století. Produkce je notně inscenovaná, například v různých podobách dokola oživuje princip „divadla na divadle“. V tomto duchu se z přivolaných sekuriťáků záhy stávají akrobaté, stejně jako je „inspicient“ současně mimem. Před publikem bez ustání stojí otázka: Kdo manipuluje, a kdo je manipulován? Rozvíjena třeba o následující významy: Kde končí výchova dětí, a kde začíná jejich manipulace? Kde leží hranice svobody, a kde už bě ží o šílenství? Kde nacházíme prostor pro neposlušnost, pro nevázanou hru? Můžeme si sami zvolit přípustné riziko? A tak dále…

Rauš ze svobody projevu a pohybu je zde akcentován v mnohočetném opakování. Živá hudba kombinovaná s reprodukovanými drásavými tóny dodává na hororovosti. Ta je podpořena křikem klaunů–loutek i rudě červenou průsvitnou textilií připomínající krev; textilie slouží tu jako závěs, za nímž se děsivý výjev odehrává, tu jako něco, co je v záchvatu agónie možné vlastní silou servat přímo ze stropu. Inscenace pracuje s principem neuchopitelnosti. Na scéně se vždy děje několik paralelních jevů doprovázených nejrůznějšími zvukovými projevy – vše to prostě nelze uvnímat. I proto po zhlédnutí přetrvává pocit, že by to člověk potřeboval celé vidět minimálně ještě jednou…

Hra s vlastním tělem, jeho stylizace do loutky visící bezvládně na laně, je zde natolik přesvědčivá, že vás v kombinaci s důmyslnými kostýmy nutí častokrát pochybovat, zda od stropu visí marioneta nebo člověk. Jediná chvíle nadechnutí je publiku dopřána při pohybu po laně: Scéna, kdy matka, v podání umělecké šéfky souboru Marie Molliens (ansámbl původně zakládali už její rodiče, pozn. red.) učí děti svému řemeslu, je natolik důvěrná, že obnažuje to nejlepší v každém z nás. A o to kontrastněji, děsivěji vyznívá většina ostatních scén.

Ostatně uvědomění si, že kapela vlastně stojí na scéně imitovaného loutkového divadélka, zvětšeného do životní velikosti, na klidu nepřidá. A tohle „divadélko“ je pak zcela zničeno. Vzápětí je ovšem dekonstruována i opravdová stage. Jenomže: Co je tady realita? A co iluze? Jedinou jistotou je, že v Hourvari si nemůžete být nikdy ničím jisti.

Autorka je kulturní publicistka, působí v Českém rozhlase na stanici Vltava.

Compagnie Rasposo: Hourvari

Námět, režie, světelný design: Marie Molliens, choreografická spolupráce: Milan Herich, účinkující: Robin Auneau, Eve Bigel, Camille Judic, Marie Molliens, Achille et / nebo Orphée Molliens, Joséphine Terme, Seppe Van Looveren, Tiemen Praats, Niels Mertens, Benoit Segui, Claire Mevel, asistenti režie: Robin Auneau, Fanny Molliens, umělečtí spolupracovníci: Aline Reviriaud, Sarah Anstett, Jacques Allaire, kostýmní výtvarnice: Solenne Capmas, zvukový design: Fabrice Laureau.
Psáno z představení 18. srpna 2026.
Nejbližší reprízy na Letní Letné: 25. 8., 27. 8., 28. 8., 30. 8. a 31. 8. – vždy od 20:30 ve stanu číslo tři.