Linda Bartošová se táže své bubliny na duševní zdraví
Devět „rozhovorů o duševním zdraví“ obsahuje druhá kniha novinářky a moderátorky Lindy Bartošové. Až na jednu respondentku si povídá se svými generačními vrstevnicemi a vrstevníky, tyká si s nimi. Jde o specifický druh žurnalistiky, který by se dal snad označit jako přátelské posezení. Má to svá specifika, má to své limity.
V roce 2022 publikovala Linda Bartošová (* 1993) svazek Novinářky. Obsahoval dialogy s deseti tuzemskými žurnalistkami. Autorka se ptala na postavení novinářek v redakcích, na kombinování práce s mateřstvím, u některých ji zajímaly jejich pracovní metody. Při vzniku knihy prý „měla v hlavě mladou studentku žurnalistiky nebo začínající novinářku, která teprve ohledává cesty, kterými se v novinařině vydat“, motiv tedy byl do určité míry edukační.
Letošní kniha Jako by mě opustila všechna síla s podtitulem Rozhovory o duševním zdraví má osvětové ambice už zcela neskrývaně. Autorčina úvaha byla dle všeho následující: Stále větší počet zejména mladých lidí zažívá duševní nelad, má psychické problémy. Vyzpovídám proto určitý vzorek, jedince, kteří budou ochotni mluvit o sobě, o svých duševních strádáních. Ve výsledku je to dotaženo tak, že za každým rozhovorem následuje komentář terapeutky Hany Vaníčkové, která si všímá témat a osobního přístupu dotyčné či dotyčného, poukazuje na obecnější aspekty jejich případu, radí, jak postupovat, pokud se potýkáte s něčím podobným jako dotyčná/ý.
Josef Trojan coby princ Felix 28. května 2024 při natáčení pohádky Tři princezny, kterou pro Českou televizi režíroval Tomáš Pavlíček, foto: ČTK – Luděk Peřina
Do zrcadla ano, za zrcadlo ne
Na jednu stranu zasluhuje respekt a uznání, že osobnosti, které Bartošová oslovila a požádala, aby o svých strázních promluvily veřejně, souhlasily – a nestalo by se tak, pokud by tazatelce nevěřily, pokud by jí nedaly důvěru. Na stranu druhou účast na projektu přijali (až na jednoho muže) lidé z pražského kulturního okruhu, v případě novinářů Hany Řičicové a Filipa Titlbacha jde vysloveně o autorčiny osobní přátele (nemluvě o tom, že Řičicová se už objevila v Novinářkách). V úhrnu tedy běží o zástupce jisté sociální a kulturní bubliny, o nereprezentativní výsek, jenž nemůže zastupovat ani autorčinu generaci, ačkoliv se z ní rekrutuje naprostá většina respondentů; jenže i generaci plus minus třicátníků reálně skládá dohromady daleko pestřejší plejáda profesních, místních a sociálních skupin. „Je jistě velmi cenné – i v rámci generačních rozdílů – vstupovat do rozhovorů s lidmi, se kterými nesouhlasíme nebo jsou nám cizí,“ píše v úvodu Bartošová: „Není to ale tato kniha. Věřím, že pro citlivé a niterné výpovědi bylo zásadní, abych si vybrala lidi, ke kterým mám z různých důvodů blízko. Věřím, že je to v rozhovorech znát.“
Lukáš Pokorný (vpravo) jako hráč Bohemians Praha 1905 při utkání první fotbalové ligy; Praha, 11. května 2019, foto: ČTK – Michal Krumphanzl
Všichni tázaní se svěřují s příznaky svých duševních obtíží: novináři Hana Řičicová a Filip Titlbach s panickými atakami a úzkostmi, někdejší fotbalista Lukáš Pokorný a herečka Denisa Barešová se stavy vyhoření a s poruchami příjmu potravy, s nimi se potýkala i hudebnice Amelie Siba; influencerka Sophie Šarlak vypráví o sebepoškozování, herečka Klára Trojanová o depresích a její syn Josef Trojan o existenciální krizi, která jej dovedla do stavu, kdy uvažoval o sebevraždě. Spisovatel Marek Torčík vypráví o své cestě od šikanovaného introverta na základní škole po veřejného intelektuála.
Mnohem skromněji než o symptomech se v rozhovorech vede řeč o příčinách jak osobních, tak zejména společenských (Torčík je v tom výjimkou), respektive dialogy málokdy usilují vnořit se do podloží, do roviny příčin a důvodů. Je zde minimum pokusů nahlédnout za zrcadlo. Pravda, několikrát v knize padne zmínka – a Bartošová tuto argumentační figuru oblibuje – o tlaku neoliberálního kapitalismu, který jedince vede k přepracování a vyhoření a vůbec člověka psychicky ničí, což sugeruje dojem, že žijeme v historicky bezprecedentně vysávající době. Skutečně? Není náhodou, že civilizační minulost zůstává v publikaci stranou, autorka nepracuje s dějinami staršími než plus minus dvacet let a nejvíce se soustředí na několik let posledních, kdy se o duševním zdraví mluví ve veřejném prostoru víc než předtím. Jako kdyby historie začala až jí samou. Vše předešlé byla víceméně temnota a zanechala nám tu dědictví, které je třeba zásadně revidovat.
Příspěvky influencerky Sophie Šarlak na TikToku, repro: ČT art
Přirozenou součást života většiny dotazovaných tvoří sociální sítě, bez nich jako kdyby snad existovat už ani nešlo. Ale CO vlastně životu dávají? Na to se v knize poctivá odpověď nehledá. Není divu. Sociální sítě napomáhají sebepotvrzování a společenskému vlivu jedince včetně kapitalizace onoho vlivu a právě i toho Linda Bartošová využívá.
Nejedna z tázaných osob sebe sama nahlíží jako empatickou a citlivou bytost. Nakolik je však věrohodné, když toto člověk o sobě tvrdí? Neurčuje empatii a citlivost především míra a schopnost interakce s druhými lidmi, přesněji to, jak nás vnímají druzí, nikoliv já sám sebe?
„Víš, proč máš tak silnou potřebu externí validace? Ptám se s velkým porozuměním, protože ji mám taky,“ zní jedna z mnoha otázek, v nichž Linda Bartošová sděluje, jak to má ona. Pár dalších takových příkladů: „Zvuk má velké kouzlo, sama teď jeho krásu objevuju.“ – „Hodně ti v těchto pocitech rozumím. Lásku k práci překryje chronická únava.“ – „Děláš tolik dobrého a lidi to nevidí, znám ten pocit.“ – „To se musím naučit. Já jsem býčice a často se rychle rozčílím.“
Marek Torčík se svou knihou Rozložíš paměť coby vítěz Ceny Jiřího Ortena; Praha, 15. května 2024, Praha, foto: ČTK – Vít Šimánek
Autorka ponechává na papíře i chválu na svoji osobu: „Trochu se těmto osobním rozhovorům už bráním, ale dává mi to s vámi velký smysl, mám vás ráda jako novinářku,“ říká jí Klára Trojanová. „To jsi pojmenovala přesně,“ uznale konstatuje v jedné odpovědi Josef Trojan. „Přesně tak,“ reaguje Denisa Barešová na otázku Bartošové na straně 165 a o dvě strany dál odpověď rovněž začíná „Přesně tak“ . Na stranách 196 a 197 se nachází pět otázek (pro Filipa Titlbacha), z toho dvě začínají reakcí na ně „Přesně tak“ , jedna „Přesně“, na straně 200 opět „Přesně“ , na straně 249 znovu „Přesně tak“ (Marek Torčík). „Tahle knížka by ideálně měla být safe space pro všechny,“ podotýká tazatelka a Titlbach reaguje: „Díky, že vnímáš žurnalistiku i takhle. Někdy se nemusíme hádat a můžeme si dát jen prostor pro vyslechnutí.“
Mimochodem, tady se projevuje zvláštní binární představa: Buď tedy interview jako empatické vyslechnutí, anebo hádání se. Ale přece lze zůstat empatická/ý a pokládat při tom rovněž otázky jdoucí proti srsti, neboť právě i takové mohou napomoci uvědomit si „to skryté“ ve mně či kolem mě. Toto však tazatelka L. B. odmítá. Knižní výsledek je natolik konsensuální, až je nedostatečně zvídavý.
Skromnost či pokora je slabost?
Svazek Jako by mě opustila všechna síla má vzdor zásadním kritickým výtkám svůj smysl proto, že dnes to prostě chodí tak, že veřejné, „mediální“ osobnosti tím, že se svěří, mohou pomoci nahlédnout čtenářkám a čtenářům jejich osobní situaci; sdílená zkušenost může být inspirací pro to začít něco dělat se svými vlastními bolestmi. Ale hluboká ta kniha, i když se tak tváří a na jednom místě to o sobě i tvrdí, prostě není. Selhává totiž ve schopnosti dostat se za symptomy.
Amelie Siba v rozhovoru s Lindou Bartošovou v pořadu Spotlight portálu Aktuálně.cz, zdroj: Aktuálně
Myslím, že jádro pudla tkví v tom, že Linda Bartošová úplně neví, kým chce být. Příčí se jí být „obyčejnou“ novinářkou, která „pouze“ klade otázky a snaží se co nejlépe pochopit, jak se věci mají a co je za nimi. Ale interview nevede ani řízeně, podle určitého teoretického konceptu, k tomu jí schází odborná kompetence. Takže volí dnes tolik populární „naciťování“ se, jež deklarativně dává najevo, jak jsem já citlivá/ý a chápavá/ý. Když však na „naciťování“ nahlédneme střízlivě, s respektem ke složitosti a tajemství každé lidské bytosti a existence jako takové, vyjevuje se především ostentativnost, verbálnost naciťování, která nemusí mít nic společného s hlubokou empatií vůči druhým. Neboť autentická empatie se projevuje v nedeklarované, dlouhodobé, nepodmíněné a každodenní účasti s „tím druhým“, anebo naopak v mimořádné schopnosti obnažit v „tom druhém“ jeho rány (a buď toho zneužít, anebo se je aktivně snažit léčit).
Obálka knihy v grafické úpravě Nikoly Janíčkové, repro: CP Press
Linda Bartošová: Jako by mě opustila všechna síla. Rozhovory o duševním zdraví
Ilustrace: Lucie Lučanská. Komentáře terapeutky: Hana Vaníčková. Úvodní poznámka: Katarína H. Belejová. Epilog: Alice Koubová. CPress ve společnosti Albatros Media, Brno a Praha 2025, 304 stran, doporučená cena 469 korun.
Ještě pár řádek k fyzické podobě knihy. Na pohled je to pěkný paperback. Graficky jej upravila Nikola Janíčková ze studia a nakladatelství Take Take Take tím způsobem, že dialogům vyhradila papír v barvě slonové kosti, pro pérovkové kresebné portréty zpovídaných od Lucie Lučanské zvolila jasně zelené stránky a pro komentáře terapeutky Hany Vaníčkové stránky s růžovým podtiskem. Růžové stránky však grafička na konci knihy použila i pro informace, kam se čtenáři a čtenářky mohou obrátit, když je jim zle na duši, a růžová je i stránka s tiráží. V obou těchto případech však Janíčková předepsala bílou sazbu liter, takže čitelnost světlých písmen na růžovém podkladu je mizerná a jde proti smyslu sdělení. Zkrátka nefunkční krása…
