Rány, které ani čas nezahojí. Seriál Čas je semknuté a intenzivní vězeňské drama

Mark je středoškolský učitel, který přišel o životní i kariérní iluze a žal utopil v přívalech alkoholu. Jednoho večera ho jeho závislost tvrdě dostihne a přivede jej na čtyři roky za mříže. S sebou si Mark nenese jen hanbu a přízraky rozpadajícího se soukromého života, ale i palčivý pocit viny, který jej pronásleduje ve dne i v noci. Eric je ostřílený vězeňský dozorce, ostrý, ale férový a empatický. Prostřednictvím svého syna, který si odpykává trest v jiném vězení, se však dostane do téměř neřešitelné situace: mlčky přihlížet utrpení a možné smrti svého dítěte, anebo opustit svoje morální zásady a spolupracovat s vězeňským gangem?

Dva životy, které se naprosto vychýlí z kurzu, se protnou v prostředí, jež má svoje nelítostná pravidla a pokřivuje charaktery. Mark není ranař, který by v britském vězeňském systému, mezi ostřílenými zločinci, dokázal obstát. Jedná se o dobráckého člověka zlomeného výčitkami, jenž má ve zvyku ustupovat, čímž se krok za krokem stává v drsném prostředí kriminálu lovnou zvěří. Eric si zakládá na své profesní důstojnosti a na rovném přístupu k vězňům; rostoucí tlak výhrůžek podsvětí ho však nutí přistoupit na hru, z níž nemůže vyjít jako vítěz. Oba charaktery se míjejí uprostřed všedního drilu a nemají velký prostor se vzájemně ovlivnit, to však Času nebrání rozvíjet jemnou a inteligentní paralelu dvou různých pocitů viny, selhání a boje o důstojnost tam, kde se za ni nedá pořídit důstojný všední život.

Sean Bean v minisérii Čas, foto: BBC

V epicentru vyprávění, které je účelně a bez zbytečných kliček rozvržené do tří ani ne hodinových dílů, stojí dva výjimečné herecké výkony. Sean Bean má ve své bohaté filmografii i velké, respektive mimořádně výpravné filmy (Zlaté oko, Pán prstenů, Trója) a díky své pozoruhodné volbě rolí se stal častým námětem žertů, neboť jeho postavy měly tendence předčasně a bolestivě umírat. V Času dostává jeho kultivované charakterové herectví prostor se rozvinout. Beanův Mark prochází tichou bolestí i úporným vnitřním bojem s pocitem viny a životního krachu. Pozvolné nalézání nového zápalu (například dojemná scéna, kdy učí hrozivě vyhlížejícího recidivistu psát a číst) a hledání překvapivé formy statečnosti a vzdoru, která přerůstá chlapácké a násilné prostředí svým humanismem, se v jeho podání stává strhující hrou detailů. Mark se pohybuje v overalu se zjevnou nejistotou, s ustrašeností člověka, který očekává ránu, přesto dokáže ustát ty nejtěžší direkty svědomí a pomáhat lidem kolem sebe.

Eric v podání Stephena Grahama, jenž se v poměrně pokročilém hereckém věku stává nejen seriálovou hvězdou (viz třeba jeho role ve filmu Bod varu, který byl před loňskými Vánoci uveden do českých kin), je naopak na první pohled ztělesněním autority, síly a rozhodnosti. Liverpoolský rodák ovšem dokáže pod drsným zevnějškem nechat zaznívat nesamozřejmou křehkost a smutek člověka, který cítí blížící se tragédii. Když se ve třetí epizodě oba na okamžik setkávají v momentu, kdy jejich životy nabírají protichůdné trajektorie, jde o jemný, zdánlivě nenápadný výjev, který v sobě však má drtivou sílu. Svou působivostí, civilismem a detailností se Čas řadí po boku mistrovského amerického seriálu Jedna noc (2016), který byl podobně pronikavou a trpělivou studií vlivu vězeňského prostředí na zranitelný charakter.

Siobhan Finneran a Jonathan Harden v minisérii Čas, foto: BBC

Tichost a neokázalost patří k největším devízám minisérie Čas, která je velmi citlivě napsaná (zkušený scenárista Jimmy McGovern) i zrežírovaná (anglický televizní režisér mladší generace Lewis Arnold). Dílo vkusně pracuje se symbolikou času, který se ve vězení jednak nesnesitelně vleče, jednak slibuje být lékem na pocit viny a sžíravého svědomí. Jenže v Času žádná okamžitá útěcha nepřichází. Minisérie zdůrazňuje nemožnost útěku před výčitkami, iluzornost úlev a nutnost svádět všechny boje s otevřeným hledím, protože to nejbolestivější bitevní pole je nakonec vždy v duši hrdiny. Před výčitkami nelze uniknout, před některými dilematy nelze uhýbat pohledem. Vykoupení znamená bolest i oběť, kterou oba hrdinové podstupují každý po svém. Odpuštění nemusí mít podobu patetického vykoupení, nýbrž pouhého prchavého příslibu, že slovům viníka bude možná jednou naslouchat člověk, kterému ublížil.

Samozřejmé pravdy dokáže Čas formulovat tak, že neznějí omšele nebo banálně. S katarzí se tu nespěchá, minisérie ji nechá volně doznívat v divákovi otevřeným koncem. I když se zdá, že prostředí vězení bylo vytěžené ze stovek různých úhlů, minisérie BBC dokázala najít takový, který působí svým humanismem a psychologickou propracovaností svěže a nezapomenutelně.

Plakát k minisérii Čas, repro: BBC