Vzácný člověk Bob Krčil. Fotografoval, pomáhal, organizoval, nešetřil se. Padl v běhu

Jméno Bob Krčil bylo v předlistopadovém Československu známé jen hrstce lidí z undergroundových a opozičních kruhů. Věděla o něm například historička fotografie a kurátorka Anna Fárová, které se v roce 1986 podařilo vyjet do New Yorku a s Krčilem se setkat a on jí představil svůj projekt Česká fotografie v exilu. Následující rok tento sporý a plaše působící chlapík samizdatově vydal rozsáhlý sborník Sebráno v New Yorku; jeho exempláře se dostaly i do ČSSR a Krčil díky titánskému úsilí, které od něj tento podnik energeticky vyžadoval, získal značný respekt.

Ten ještě zesílil, když v lednu 1989 uspořádal v New Yorku spolu s producentem Giorgiem Gomelským koncert na podporu uvězněného Ivana Martina Jirouse. Počátkem osmdesátého devátého roku se do New Yorku dostal i tehdy undergroundový novinář a básník Jáchym Topol a v krátké předmluvě k Doušově knize vzpomíná: „Jeho minibyt na Allen Street v Lower East Side sloužil jako útočiště pro mnohé bohémy a uprchlíky. Bob, ač často díky svým posedlostem a umanutostem a hektickému pracovnímu vypětí sám působil jako štvanec, nikdy nikoho nevyhnal.“

Když železná opona padla, ukázky z jeho fotografické tvorby nemohly chybět na pražských přehlídkách Česká fotografie v exilu (1991) a Československá fotografie v exilu (1992); kromě toho hned v devadesátém roce publikovalo čerstvě založené brněnské nakladatelství Host antologii Česká fotografie v exilu, kterou Krčil sestavil v osmdesátých letech.

Bob Krčil na schodek kostela Svatého Tomáše, polovina 80. let. Autor nezjištěn. reprodukce z knihy Žít, jako by šlo o život, repro: ČT art

Rozsáhlejších samostatných výstav se ve své rodné zemi nedožil. Zemřel ve dvaadevadesátém na rakovinu. O tři roky později se uskutečnilo první obsáhlejší ohlédnutí za jeho fotografickou tvorbou v klatovské Galerii U bílého jednorožce. „Definitivní“ retrospektivu připravila v roce 2007 Galerie hlavního města Prahy a souběžně s ní vyšla Krčilova monografie v (dnes již bohužel neexistující) edici FotoTorst. To však neznamenalo, že vůči Krčilovi jsou dluhy splaceny. V roce 2009 spatřila v Praze světlo světa publikace jeho fotek z Indie Hašiš v Domově bohů, jejíž vydání bylo ve Francii počátkem osmdesátých let na spadnutí, ale sešlo z něho. A roku 2018 se nakladatelství Torst odhodlalo k reprintu samizdatové „dvojbichle“ Sebráno v New Yorku – jak zmíněného prvního dílu z roku 1987, tak nedokončeného druhého dílu z roku 1989; jde celkem o bezmála devět set tiskových stran. A přes tento stručný informativní průlet, kým Krčil byl, se dostáváme k publikaci Jana Douši Bob Krčil (1952–1992): Žít, jako by šlo o život.

Nomád zaseklý v New Yorku

Jan Douša (* 1988), absolvent Katedry fotografie FAMU, na níž nyní působí jako asistent v Ateliéru klasické fotografie, se systematicky věnuje zpracování a digitalizaci Krčilova archivu. K dvojsvazku Sebráno v New Yorku napsal doslov Samizdat z East Village, v němž vylíčil okolnosti vzniku antologie, do níž Krčil sebral českou, vesměs uměleckou stopu v New Yorku, kde žil od roku 1980 načerno a prakticky se z něho nehnul, aby na sebe úřady neupozornil. Ze svého doslovu Douša v bibliografii Bob Krčil (1952–1992): Žít, jako by šlo o život také vychází. Nejvíce pasáží z doslovu přelil do druhé (Newyorský samizdat) z celkem pěti kapitol biografie.

Když v listopadu 2017 představoval v časopisu Host fotograf, publicista a pedagog Josef Moucha tvorbu Jana Douši, napsal mimo jiné: „Rád pracuje během dlouhodobých výjezdů, podporujících soustavné intuitivní vnímání a vidění. Právě čas pobytu v místech, která ho poutají, ale zejména s tím spojené hlubší proniknutí k tamním obyvatelům jsou předpokladem vzniku snímků nepostrádajících přesah k archetypálním úkazům a silám.“ Takové autorské nastavení jej do jisté míry předurčuje k tomu, aby zpracovával právě Krčilův odkaz, neboť ten k fotografii přistupoval obdobně. V biografii nicméně Douša upřednostňuje autorův život před tvorbou, kterou detailněji neanalyzuje – Krčilovu metodu focení charakterizuje v základních rysech a jako něco, s čím je ztotožněn.

Z tvorby Boba Krčila: Josef Koudelka, Bob Krčil a Antonín Kratochvíl. New York, 6. ledna 1990. Z knihy Žít, jako by šlo o život, foto: Bob Krčil (publikováno s laskavým svolením nakl. Torst)

O poznání systematičtěji Jan Douša prochází Krčilovým životaběhem. Bohumil, který si začal říkat Bob po vzoru písničkáře Boba Dylana, měl prakticky od dětství politicky jasno – a když jej bezpečnostní složky sebraly v srpnu 1969, během protestů při prvním výročí okupace, uvědomil si, že tady by se svou svobodomyslnou náturou nevydržel. Ještě nebyl plnoletý a na vlastní triko emigroval do Rakouska. Ale jako svoji destinaci si vybral Švédsko, pro lidi jeho typu v tu dobu zemi téměř zaslíbenou. Studoval, fotil, cestoval. Existoval trochu po způsobu květinových dětí, hippies, mimo jiné vyrazil do tehdy tímto typem lidí vyhledávané Indie. A v roce 1978 navštívil Afghánistán, těsně před tím, než v zemi došlo ke komunistickému převratu a posléze k sovětské invazi, která měla odpor vůči Moskvou nastolené moci zlomit. Zaznamenal život především ve třetím největším afghánském městě Herátu, jež zanedlouho těžce poznamenala právě válka Sovětů proti mudžahedínům.

Až do konce sedmdesátých let zůstává Krčil nomádem se základnou ve Švédsku. V dubnu 1980 přijíždí do New Yorku. Myslí si, že na chvilku. A stane se z toho dvanáct let. Město jej uhrane, ovšem také uvězní – Bob nemá pracovní povolení, existuje z ruky do úst, živí se, jak se dá: někdy pomocnými pracemi, někdy se mu podaří získat fotografickou zakázku, také prodává své fotky na ulici, občas pro něj práci má v USA mnohem úspěšnější dobrodruh Antonín Kratochvíl. Přátelí se s mnoha lidmi, vytváří si síť vztahů. Vedle toho se pouští do zvláštní investigace. Zaujme ho osud České národní budovy v New Yorku. Vnoří se do spleti krajanských vztahů a zjišťuje, že kolem domovního komplexu, který kdysi vznikl z nadšení a peněz českých exulantů, se dějí podivné věci. Boba postupně posedne agentománie. Není ovšem až tak divu. V dějích figuruje jedno nevyjasněné úmrtí a při investigaci Krčil narazí na jméno Karel Köcher. Ano, to je ten proslulý dvojitý agent, velká ryba, kterou Američané chytili v roce 1984 a později vyměnili se Sověty za disidenta Anatolije Ščaranského.

Krčil se dočká pádu železné opony, konečně získává pracovní povolení, ale v říjnu 1991 jej na ulici sejme slabost, upadne do kómatu, z něhož se sice vyhrabe, ale příčina nezmizí – je jí mozkový nádor… Podstoupí chemoterapii, slezou mu vlasy, vysílením nemůže chodit, další várku léčby odmítne a 10. července 1992 v nemocnici umírá. Kromě fotek a pár věcí po něm nezůstalo nic, odešel zcela bez prostředků.

Z tvorby Boba Krčila: Hotel pouze pro domácí cestovatele – karavanserai. Herát, Afghánistán, 1978. Z knihy Žít, jako by šlo o život, foto: Bob Krčil (publikováno s laskavým svolením nakl. Torst)

Můj autor

Tohle všechno Jan Douša vypráví s vhledem člověka, který po životní cestě Boba Krčila pátral, kde se jen dalo: v archivech, na internetu, v korespondenci i při osobních rozhovorech s těmi, kteří fotografa osobně znali. V poznámkovaném aparátu, který ve sloupcích sázených drobnými literami běží vedle vyprávění, se dá najít množství užitečných doprovodných informací, kontextuálních sdělení, někdy jsou součástí poznámkového sloupce i drobné reprodukce například obrazových dokumentů.

Douša portrét komponuje nechronologicky, první dvě kapitoly věnuje Krčilovým newyorským časům, poté se dvěma kapitolami vrací do sedmdesátých let a v závěru znovu figuruje New York. Působí to poněkud nezvykle, jako mix soustavnosti a těkavosti, jako kdyby se životopisci Bobova osobnost vzpouzela, vysmekala se „spořádanému“ lineárnímu uchopení (chronologie, ve formě kalendária, je pak heslovitě vypsána na konci publikace). Z textu je patrné, že Douša není ani historik, ani kunsthistorik, nýbrž expert na Krčila z nezbytí, z osobní vášně. To není kritika, pouze konstatování a vymezení povahy portrétu.

Z tvorby Boba Krčila: Autoportrét, New York, květen 1980. Z knihy Žít, jako by šlo o život, foto: Bob Krčil (publikováno s laskavým svolením nakl. Torst)

Celkový dojem kolážovitosti, která však má svůj řád, podtrhuje koncepce knihy: její naprosto nedílnou součástí jsou reprodukce Krčilových fotografií, včetně autoportrétů. Nejeden ze snímků lze nalézt v monografii autorovy tvorby z roku 2007, některé jsou reprodukovány i v reprintu Sebráno v New Yorku. Ale ve svazku Žít, jako by šlo o život fotografie co do formátu reprodukcí dostávají zatím nejvelkorysejší prostor, přičemž je dobré, že ačkoliv použitý papír není křídový (jako tomu bylo u edice FotoTorst), kvalita tisku obstojí. Brožovanou plátěnou vazbou a sazbou, která střídá několik typů písma včetně takového, jež simuluje psací stroj, publikace evokuje rukodělnost, samizdatovost, typickou pro Krčilovo snažení. Grafička Zuzana Lednická toto vizuálně vymazlila do detailů a současně nalezla grafický klíč k rozličnosti zdrojů.

V knize Bob Krčil (1952–1992): Žít, jako by šlo o život se kromě protagonisty objevují další čeští fotografové, kteří se uplatnili ve světě a byli s Krčilem v kontaktu: vedle zmíněného Antonína Kratochvíla jsou to Josef Koudelka a Jan Lukas, jenž se rovněž usadil v New Yorku. Všichni odjeli z Československa a neměli zaručeno vůbec nic. Nic si nenárokovali, jen pracovali a pracovali, riskovali. Bob Krčil byl z nich suverénně největším outsiderem a zemřel „v běhu“, uprostřed dráhy, zatímco Lukas se dožil jedenadevadesáti, Koudelkovi je sedmaosmdesát a Kratochvílovi sedmasedmdesát. A přece nemůže být pominut. Zasluhuje respekt a uznání. Jan Douša a nakladatelství Torst chvályhodně pracují na tom, aby se dobře vědělo, kým Bob Krčil byl.

Obálka knihy Bob Krčil (1952–1992): Žít, jako by šlo o život, repro: ČT art