Divadelní Maso krůtí bizarními výstupy rozehrává téma těžko udržitelné udržitelnosti
Maso Krůtí rozjíždí na scéně pražského Divadla NoD crazy inscenaci Recyclus Coitus. Už název napovídá, že nás čeká tvar drzý a vyzývavý. Téma: udržitelnost v mnoha podobách. Tvůrci je nahlíží přes silnou nadsázku, zpracovávají je ve výrazné stylizaci. Pohybují se až na hraně trapného humoru, který vychází z podstaty zkoumaného materiálu.
Stálou sestavu Kolektivu Maso Krůtí tvoří Kateřina Beran, Eliška Soukupová a Denis Šafařík, tentokrát se k nim přidala Natálie Schejbalová známá také jako Tali. Režie se ujala Tereza Vejvodová. Tvůrci se zaměřili na způsob, jímž je v poslední době téma udržitelnosti komunikováno především na sociálních sítích. Bezbřehost virtuálního světa nabízí obsah úsměvný, vykloubeně bizarní a často bohužel i toxický. Inscenace přebírá styl takové komunikace. Směšnost je budována nejen hyperbolickým hereckým výrazem, ale také prací s hlasem. Ve výsledku bychom mohli celkový přístup Masa Krůtího vnímat jako výsměch. Avšak v jednotlivých situacích se hercům a herečkám daří nadsázku v nuancích zlomit ve chvilkovou pasivní agresivitu naplňující vibrace těla i výraz obličeje. Právě tímto rozměrem ukazuje inscenace toxicitu urputné honby za udržitelností.
Inscenace Recyclus Coitus nás přenáší do blízké budoucnosti. Recyklování. Well being. Vztah k přírodě. Vitamíny na všechno. Moje tělo je můj hrad a tak o něj budu pečovat až k zbláznění. Kvalita i kvantita naplňují mou každodennost. Inspiruji tím všechny kolem sebe i na svých „sockách”, protože na tom stavím byznys. Nynější tendence se v oné fiktivní budoucnosti vyostřuje a stává se „náboženstvím”. Tvůrci vrství bizarní obrazy: „Teta z jurty” se u plážového stanu pro děti snaží své svěřenkyně napojit zpět na sebe a na matičku přírodu. Kompost coby Bůh. Estetika trapnosti podtrhuje názor tvůrců na téma, a přitom nasvěcuje podstatnou otázku: Je tato cesta za udržitelností udržitelná? Neztratíme svou autenticitu a přirozenost v křečovité snaze být perfektní?
Inscenační tvar jako takový přináší dramaturgické otazníky v plynulosti navázání některých obrazů. Rámování příběhu simulovanou konferencí je pochopitelné pro prezentaci postav a jejich názorů, ale osobně tento princip považuji za volbu až příliš jednoduché cesty.
Přes některé výhrady ke kostře inscenace však fandím formě. Je to fresh, je to mladé. Potřebujeme divadlo hledající autorsky cestu k výslednému tvaru. A i když na té cestě může někde zaškobrtnout, jeho předností je kolektivní tvůrčí nápaditost. Recyclus Coitus jí má požehnaně. Tento punk sluší NoDu i samotnému autorskému kolektivu a přes bizarnost to není rezignace na tvůrčí výpověď.
Divadlo Nod, Praha – Maso Krůtí: Recyclus Coitus
Režie: Tereza Vejvodová, scénografie: Marta Strýčková, kostýmy: Markéta Smržová, hudba: Kateřina Beran, Václav Chalupský, light design: Judita Mejstříková, světla: Kristýna Hauptová, sound design: Matěj Procházka
Premiéra: 13. května 2024.
