Jedna báseň. Autorky čtou: Elena Pecenová

Poté je však čtenář okamžitě vržen do dramatické scény vytržených zubů: Vzali ti osmičky, tlakové uzly / na parovodech. V rychlé básnické skice je tak nastíněna výchozí situace: je od počátku zjevné, že tělo bude pronikat do továrního prostoru a on bude pronikat do něj. Stejně rychle jsme také s velkou obratností orientováni v čase: mluví-li verš o soše dělníka v prašné hale, víme, o čem je řeč.

Umírající babička na konci svého života doprovází lyrickou mluvčí, jakkoli se to tváří být naopak, a zároveň se v ní její vlastní příběh začíná podivně zrcadlit (že jde o babičku a její příběh, musí čtenář dovodit čtením až v druhé polovině sbírky). Hranice mezi „já“ a „ty“, mezi narozením a smrtí, vzpomínkou a skutečností, mezi generacemi, objekty na zemi a ve vesmíru se stírají spolu s blížícím se koncem, který se rovněž mění – v začátek. Osobní příběh se rozpíná do krajiny, počasí a skupenství (déšť, voda, pára, slzy), kosmického prostoru i dějin, rovněž v této sbírce jako v jiných: ovšem tady s vysokou soustředěností, úsporností, koncentrovaností a naléhavostí. Při čtení této sbírky mě opakovaně napadala spřízněnost až sesterství s básnickou knihou Červený obr Terezy Bínové.

Stejně jako mnohé nové básnické sbírky i tuto lze číst jako poemu rozdělenou do kratších básnických útvarů, jež velmi umně pracuje s přechody (poslední verše předchozí pasáže se zrcadlí v úvodu pasáže následující. Například odkapávání vosku / na bílé prostěradlo a Vteřiny tak hutné, / že dokážou sotva měřit čas // — ještě chvíli v nich zanecháváš otisk —).

Princip repetice se změnou a významovým posunem prostupuje celou knihou. Sbírka je vystavěna mimo jiné i jako soustava přechodů mezi různými měřítky a různými způsoby zachycování skutečnosti. Jednotlivé básně se vracejí k týmž obrazům a situacím, ale pokaždé je posunou jinam: voda se mění v páru, déšť v potopu, pokoj v oblohu, tělo v krajinu a vzpomínka v archeologický nález. Vedle konkrétního lidského těla a lidského tepla stojí teplárna, Polabská nížina se přelévá do pokoje umírající, který býval obývákem, vedle hvězd padajících ze svých důlků stojí muzejní vitrína. Věci, které spolu na první pohled nesouvisejí, se postupně začnou přelévat jedna do druhé a splývat. Také obě příbuzné spolu začnou splývat a proměňovat se jedna v druhou (Tam, kde se z tebe stávám já). Čím víc se mluvčí snaží babičku zachytit (držet má význam držet naživu, držet za ruku i zadržet), tím víc se ukazuje, že blízkost má v sobě také zkušenost neznalosti. Znamená vstoupit do příběhu druhého. Velký svět se do intimního příběhu nevlamuje, je v něm přítomný od začátku.

Co zůstane po člověku

V úvodu knihy je tělo ještě pevně zakotveno v každodennosti: návštěva zubaře, směna v teplárně, prašná hala, zářivka, socha dělníka. Padesát let na jednom místě je zároveň konkrétní pracovní historií i rozsáhlým časovým úsekem, který se v dalších básních začne rozpouštět v nic a ticho. Teplo z teplárny se vrací jako teplo lidské, pára jako voda a voda jako déšť – vše zmíněné chladne, vychládá. Svět přestává být kulisou života a začne se s jeho životem prolínat.

Pecenová proto vedle umírajícího těla staví přírodní a kosmické procesy. Vědomí je jako dva roky / dohasínající svíčka, vteřiny tak hutné, že dokážou sotva měřit čas, a z člověka zůstává otisk, který může být kdykoli odstraněn. Otázka To jediné — co zůstane? se dotýká možnosti přetrvat smrt blízkého i svou vlastní smrt. Poema přitom opakovaně nabízí způsoby, jak minulost uchovat. Fotografie, vzpomínka, hlas, předmět, muzeum, katalog, literatura: něco zachraňují a zároveň něco pomíjejí a vytrácejí. Každý způsob uchování kromě toho znamená proměnu: V paměti se člověk mění ve vzpomínku, ve vitríně v exponát, v textu v záznam, popis. Proto je důležitý malý štítek, který lyrická mluvčí objeví ve svém pokoji: papírový tištěný polep, dřevo, mosaz, 1705, kat. č. 15 a až posléze ho připojí, konkrétně k metaforické podobizně sebe sama a babičky v muzeu paměti. Předmět má přesný materiál, datum a katalogové číslo. Je možné ho zařadit a vystavit. Najednou se člověk ocitá velmi blízko věci, kterou lze inventarizovat, nejen blízko věcnosti – on je touto položkou.

Básnickou sbírku graficky upravila a vysázela Kateřina Wewiorová, autorkou fotografií je básnířka Elena Pecenová, zdroj: nakladatelství Větrné mlýny

Tělo jako místo přechodu

Babiččino tělo se v průběhu sbírky stále méně podobá stabilnímu ohraničenému a definovanému objektu. Mění polohu, slábne, mizí, bledne, přestává být možné zachytit babiččin hlas. Mluvčí se snaží odezírat, snímat slova, rozumět pohybům úst. Komunikace se uskutečňuje v prostoru, kde řeč ztrácí svou jistotu a musí být doplňována a nahrazována neverbálně: pohledem, gestem a představou.

V jedné z nejvýraznějších scén babička neohrabaným pohybem paže vypráví o záhadě hvězdné rány. Rána na zádech se ukáže jako něco, co přesahuje lidské tělo: táhne se od beder až do vlasů, jako by se tělo samo stávalo krajinou, do níž je vepsán ještě větší prostor. Hned nato se déšť a noc propojí s otázkou narození, zrodu: já, nebo ty? To v tu chvíli / nejsem schopná rozlišit.

Zde je výslovně narušena hranice mezi dvěma lidmi a doslovně předestřen princip. Mluvčí není pouze ta, která se dívá na umírající. Její vlastní příběh se do babiččina začíná zasouvat. První se narodila v okamžiku, kdy druhá odchází, a od dětství si její odchod představuje (postupně couvat do noci). Od počátku tak platí obojí: příchod a odchod, narození a umírání. Čas se na chvíli ohne, jako dráha pohybu planety vesmírem.

Včelí roj a řeč, která není jednotlivá

Významným obrazem sbírky je děsivá zahrada a včelí roj. Mluvčí se snaží zachytit jedinou včelu, ale pokaždé, když si jednu vybere, ta zmizí v roji. Jednotlivost se nedá oddělit od celku. Teprve když si uvědomí, že to celé má skrytý řád, začne vnímat včely jako systém, v němž všechny najednou / mluví dotekem. Včely se stávají obrazem komunikace, ale také zmíněného principu poemy. Jednotlivý člověk není izolovanou jednotkou. Je součástí roje vztahů, generací, příběhů, míst a slov. Pokus vyjmout z něj jediný příběh znamená současně přijít o část jeho významu a podstatně limitovat jeho smysl.

Stejným způsobem Pecenová zachází s jazykem. Babička ne/mluví, ale její řeč se musí rekonstruovat z pohybu úst, ze zvuku deště, z toho, co si mluvčí představuje. Najednou slyšíš to, / co já si teprve představuju. Kdo tedy vlastně mluví, kdo je autorem příběhu: znamená blízkost patřit do stejného příběhu? / Kdo ho ale vypráví? Blízkost znamená také vědomí, že příběh druhého můžeme vyrozumívat, šířit, ba dokonce fyzicky sdílet, svým životem jej dále rozvíjet, ale nemůžeme převzít a docílit úplnosti (Dívám se na tebe a představuju si úplnost, / úplnost vlastního příběhu).

Mezi pokojem a oblohou

Jedním z nejzajímavějších postupů sbírky je zmíněné střídání měřítek. Z pokoje se přechází do zahrady, ze zahrady k obloze, z oblohy k historii lidstva, od dupotu zvířat k hluku auta projíždějícího kaluží, od lupnutí v radiátoru k témuž zvuku v obřím parovodu teplárny, odcházející tělo se přibližuje obloze. Hvězdy padají na dřevěnou podlahu, Měsíc se neslyšně otáčí kolem své osy v horké vaně, centrálním topením proudí voda a zároveň se tu odehrává příběh vesmíru. Kosmos není vzdálenou kulisou, ale vstupuje do domácího prostoru. Hvězdná obloha je v pokoji stejně jako pokoj v ní. Verše Obloha je posledním dějištěm, / na kterém se odehrávají / všechny příběhy lidstva pokračují obrazem hvězd, které vypadly přímo na dřevěnou podlahu.

I titul knihy pracuje s tímto přesunem. Únor je konkrétní čas lidského kalendáře, Měsíc je zároveň časový cyklus i kosmické těleso. V jediném slově se potkávají osobní čas, lidský a pozemský cyklus s časem vesmíru. To, co je z lidského pohledu neopakovatelné (konkrétní únor, konkrétní noc, konkrétní smrt) se z jiného měřítka stává jedním bodem v delším pohybu.

Básnířka Elena Pecenová, foto: Filip Vonka

Archeologie přítomnosti

Ve druhé polovině sbírky se motiv zachycování minulosti přesouvá do muzeality. Mluvčí s babičkou jsou vystaveny ve dvojici coby dva glóbusy: z jedné je Země, z druhé hvězdná obloha. Obě jsou oblé, napodobivé předměty, které lze prohlížet zvenčí a katalogizovat. Jejich životní příběh se promění v popisek, který má návštěvníkovi říct, na co se vlastně dívá.

Později archeologové objeví hlas uzavřený v lahvi a rekonstruují popelnicový hrob. Čteme strohý katalogový záznam: Žádné další předměty / poblíž hrobu nebyly nalezeny. A přece se mluvčí okamžitě ptá: Kam se ale poděla ta lahev?

Archeologický jazyk předpokládá, že minulost lze rekonstruovat z nalezených stop, poezie připomíná, že mezi stopou po člověku a člověkem vždy zůstává mezera. Hlas není totéž, co jeho popis. Člověk není totéž, co jeho kostra. Vzpomínka není totéž, co předmět, který ji má reprezentovat. Proto je katalogové číslo silným motivem, jak věci uchovat tím, že je od sebe oddělíme, pojmenujeme a konzervujeme. Pecenová ukazuje, že člověk přežívá právě v tom, co takto zařadit nelze.

Konec jako odlepení štítku

Na konci sbírky mluvčí inventární cedulku sloupne a vyhodí. Je to drobné gesto, které má však zpětně význam pro celou knihu. Po všech pokusech minulost pojmenovat a uchovat přichází akt, který všechny konzervační a restaurační pokusy ruší. Cedulka dokáže uchovat pouze označení, nikoli život, který označuje a na který metonymicky odkazuje. Mluvčí proto hledá možnost, aby příběh pokračoval mimo štítek, mimo vitrínu, mimo přesné určení toho, kdo je kdo.

Proto závěrečné stát se oblohou nepůsobí jako útěk do vznešeného nekonečna, ale ruší hranice, které se v toku poemy vícekrát pokoušely člověka vymezit. A mluvčí může být pokračováním babiččina příběhu, aniž by ho vlastnila.

Konec?, stojí na úplném konci sbírky a otazník je podstatnější než slovo před ním. Příběh skončil, protože člověk zemřel. Zároveň začal v přesunu do dalších těl, vzpomínek, slov a obrazů. Smrt tak získává podobu další proměny, přechodu z jednoho skupenství do druhého.

Až půjdu spát, pochopím,
že to já jsem odešla,
abys ty — mohla přijít.

Více než jak uchovat mrtvého člověka v paměti zajímá Pecenovou chvíle, kdy zjistíme, že žádné uchování a zachycování, žádné držení nebude úplné. Z člověka se stane vzpomínka, ze vzpomínky příběh, z příběhu předmět, z předmětu exponát. A pak stačí odlepit cedulku. To, co po člověku zůstane, je nejspíš onen pohyb, kterým se jeden člověk přenese do druhého, okamžik a proces proměny splynutím a proniknutím v čase a v tělech.