Století Ludvíka Součka – muže, který zkoumal „akta X“ za socialismu a zvládal toho tak za tři lidi

Prosinec 1968. Československo se vzpamatovává z potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. A v brněnském studiu Československé televize sedí pod nápisem UFO rozložitý pán v kožené bundě a s vážnou tváří říká: „Jistému občanu Spojených států bylo umožněno vstoupit do nitra létajícího talíře na velmi příjemné pozvání krásné pilotky jménem Aura Rhanes, vládkyně planety Clarion.“ Díváme se na jeden z dílů pořadu Nepozemšťané.

Utéct do jiných světů byla jedna z možností, jak se vyrovnat s kolapsem nadějí na socialismus s lidskou tváří a vůbec s absurditami života v totalitě. Ludvík Souček tuto únikovou cestu využíval často a rád. Věnoval se historii techniky a psaní science fiction, ale pro širokou veřejnost byl především záhadologem. Proto přijímal role znalce rovněž v televizních pořadech, v nichž jeho rozvážná řeč a znalost málo známých informací měly šanci diváka ohromit. Není divu, že se kolem Součka vytvořil na jistou dobu mýtus muže, který ví více než ostatní. On sám tomu šel rád naproti.

Související článek

Soudruh, který to nevysvětlil: záhady očima „ufona“ Ludvíka Součka

• Bohumil Melichar

Lavírující intelektuál

Ludvík Souček se narodil v roce 1926 na pražském Smíchově. Značný vliv na něj měl jeho strýc stejného jména, významný knihkupec orientovaný na odbornou literaturu a příležitostný nakladatel. Ludvík se tak od malička mohl pohybovat mezi knihami a poznávat význam informací. V roce 1945 nastoupil na studia medicíny, téhož roku celá rodina vstoupila do KSČ.

Mladý Ludvík kvůli finančnímu přilepšení začal psát do dětských a mládežnických časopisů dobrodružné povídky o vojácích. Stal se také šéfredaktorem krátce trvajícího studentského časopisu Skalpel. Brzy se ukazuje, že je schopen psát prakticky o čemkoliv. Jeho první knihou je příručka pro pionýry Hrajeme maňáskové divadlo (1951). Z medicíny si vybral zubní lékařství, ovšem zajímal se rovněž o výtvarné umění, později se dokonce zapíše na dálkové studium estetiky.

Od roku 1951 působí jako zubař, nejprve jako asistent na pražské II. stomatologické klinice a když zažádal o vstup do armády, přestoupil jako asistent na zubní oddělení Ústřední vojenské nemocnice. Již po několika měsících zažije cosi neobyčejného: jako stomatolog je zařazen do delegace Dozorčí komise neutrálních států mířící do Koreje, kde právě skončila válka. V Koreji působí od června 1954 do března 1955.  Podle pamětníků tam příliš práce neměl, ale často cestoval, poznával exotické prostředí, onemocněl malárií a také objevil lásku k alkoholu.

K tomuto pobytu se váže bizarní legenda o tom, že se měl podílet na mučení a vyslýchání amerických zajatců, k němuž mělo docházet jak v Koreji, tak v pražské Ústřední vojenskou nemocnici. Fámu odstartovala nedůvěryhodná výpověď kontroverzního generála Jana Šejny, který uprchl do Spojených států po rozkrytí jeho hospodářské kriminality. Šejna ovšem nikde Součka nejmenoval. Jak tedy mohla fáma vzniknout? Nabízí se třeba vysvětlení čerpající z knihy a filmu Maratónec: cožpak zubaři nejsou v jádru latentní sadisté? Byl Souček zubařem? Byl v Koreji? Ano a ano. Mohlo přitom dojít i k obyčejné vědomé či nevědomé záměně jmen. Ludvík Souček totiž bylo také jméno nechvalně proslulého přednosty výslechové skupiny 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany v letech 1949‒1951. Tento Ludvík Souček skutečně týral vězně, ovšem české, politické. Byl za to odsouzen k patnácti letům vězení, dokonce ještě během stalinské éry.

Rozložitý pán v kožené bundě – Ludvík Souček v jednom z dílů cyklu Československé televize z roku 1968 Nepozemšťané, zdroj: archiv ČT

Život toho „našeho“ Ludvíka Součka byl životem intelektuála, jenž se naučil lavírovat v režimu, z něhož mu kynuly výhody, ovšem jeho představitelům se v soukromí smál. Žil v politicky velmi exponovaných obdobích a strachoval se o svoji kariéru. Náležel k nejplodnějším autorům své doby, aniž by se živil výhradně psaním, vždy měl nějaké pravidelné zaměstnání – tedy až do roku 1976, kdy mu byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu přiznán invalidní důchod (toho si ovšem příliš dlouho neužil…). Byl výřečný, měl charisma, vůči méně vzdělaným lidem, což byli v jeho očích téměř všichni, se choval povýšeně.

Zamilovaný golem

Jeho sebejistota či snad síla osobnosti se projevila například na osobitém způsobu, jímž se seznámil se svou manželkou Dagmar. Poznal ji, krásnou drobnou ženu kontrastující s jeho zavalitou postavou o výšce 190 cm, během léčebného pobytu v lázních. Po několika schůzkách paní Dagmar oznámil rozhodnutí pojmout ji za manželku. Ta, zaskočena frontálním útokem, namítla, že je vdaná a má pětiletého syna. „Dítě mi nevadí a že jste vdaná, to není na závadu. To se rozvedete – a hotovo!“ prohlásil po vojensku. „Jenže já do vás nejsem zamilovaná,“ špitla ještě budoucí paní Součková. „On řekl, že to nevadí. Že ho budu mít ráda později. Jo – ale byla to pravda!“ vzpomíná paní Dagmar, která se pak nejen starala o domácnost Součkových, ale byla také písařkou většiny Součkových knih.

Mnohé z jeho publikací vznikly tak, že chodil po pokoji a diktoval. Třeba jeho nejslavnější sci-fi Cesta slepých ptáků tímto způsobem vznikla za pouhé dva týdny. Manželka byla ovšem – co se způsobu manželovy tvorby týče – zavázána slibem mlčenlivosti: Souček se obával, že by mu pak ostatní u tak rychlé práce nepřáli jeho honorář.

Že tenhle „obr“ měl křehké nitro, to dojde každému, kdo nahlédne do knihy Luboše Koláčka Vzpomínky na Ludvíka Součka. Jsou v ní přetištěny Součkovy zamilované dopisy i básně manželce odhalující lidskou tvář člověka-golema, jak ho překřtili jeho známí.

Fotoamatér

Souček-záhadolog později zastínil Součka-fotoamatéra. Rád fotil, ale ještě raději o fotografování psal. Všemožnými způsoby. Psal fejetony do fotografických časopisů, vedl fotorubriku v týdeníku Svět v obrazech, byl autorem praktických příruček o fotografování (Speciální fotografické techniky, Fotografujeme na cestách a mnohé další), monografií slavných fotografů (Brassaï, Jaromír Funke) i populárních publikací pro děti, jakou byly dějiny fotografie Jak se světlo naučilo kreslit z roku 1963. V posledně jmenované knize nalezl ideální formu, které se pak držel ještě v několika dalších titulech jako Co oko nevidí či Velké otazníky. Totiž svěží, odlehčené vyprávění prokládané množstvím ilustrací a dokumentárních fotografií. Výtečně si v tom rozuměl s výtvarníkem Kamilem Lhotákem, s nímž na mnoha takových knihách spolupracoval.

Ludvík Souček v díle nazvaném Napoleon umírá v cyklu A na dobrou noc?, který Československá televize vyprodukovala počátkem sedmdesátých let, foto: archiv ČT

Byl zaníceným obhájcem amatérské fotografie. Tušil v ní základnu, z níž při štěstí a velkém talentu mohou vyrůstat profesionální fotografové. Prostředek, díky němuž lze vidět a zaznamenat krásu světa. Prostředek v té době stále ještě poměrně moderní. „Měl jsem najednou pocit,“ přemítal o fotografování v rozhovoru pro časopis Zlatý máj v roce 1973, „že jsem našel oblast, ve které by si skoro každý člověk mohl najít určitou protiváhu tvůrčí seberealizace k technické společnosti, která nás bude čím dál víc obklopovat.“ Znovu a znovu totiž opakoval svou tezi o fotografii jako teigovském a čapkovském uměním pro každého: „Halekačky, lidové tanečky a podobně, to jsou anachronismy. Amatérská fotografie je posledním a v této době prakticky jediným lidovým uměním.“

K této vášni – a posléze i k dalším význačným fotografům – jej přivedl významný fotograf Miroslav Hák, za kterým byl ochotný dojíždět do Nové Paky. Souček psal o focení přístupně, nenořil se do technických detailů. Důležitá pro něj nebyla technika, nýbrž člověk ji ovládající. Nikoli záznam, nýbrž způsob vyjádření. Přesto jasnozřivě vytušil, v čem bude spočívat masová přitažlivost fotografie – o půl století později ještě více než v jeho době. Totiž v tom, čemu dnes říkáme selfie: „Fotografovat sebe s čímkoli dalším alespoň přibližně tak důležitým jako jsme my, třeba i s tyranosaurem, k němuž nás dovezl stroj času, je patrně jedním z nejrozšířenějších přání občanů ješitného světa,“ píše roku 1971 v knize Fotografujeme na cestách. „Já a Ponte Rialto, já a Hradčany, já a Eiffelovka, já a pozůstatky Atlantidy – tuto fotografii si, jak známo, neopomenul u příležitosti cesty dvaceti tisíc mil pod mořem pořídit ani jinak normální Vernův kapitán Nemo – já a svět.“

Kosmonautika a jiné piškuntálie

Za necelých třicet let napsal na šedesát knih. Zajímalo ho skoro všechno, vedl si výstřižkový archiv a když mu nějaká z obálek v archivu nápadně nakynula výstřižky a výpisky, začal o tématu diktovat knihu. Byl to právě Kamil Lhoták, kdo jej přesvědčil, aby své „klukovské zájmy o různé otazníky kolem nás a o kosmonautiku a jiné piškuntálie využil a napsal o tom něco pro děti“. Přemýšlel ve velkém: chtěl společnost ne-li formovat, tedy aspoň zachraňovat. Zastával názor, že žijeme v klíčovém období dějin, kdy se rozhoduje, jestli se ještě za dvacet let bude vůbec číst – proto je třeba psát tak, aby kniha čtenáře obohacovala a byla přizpůsobena tempu jeho života. Souček to uměl. Málokterý publicista šedesátých a sedmdesátých letech se s ním mohl měřit v živosti slohu a poutavosti vyprávění.

Mělo to i svou odvrácenou stranu. Souček si cenil odborníků, ale sám vědeckým myšlením vybaven nebyl, nebo je při psaní odkládal. Až příliš často soudil nikoliv na základě faktů, nýbrž vlastního zdravého rozumu a (částečně jen domnělé) sečtělosti. O oborech, které měly svou historii naplněnou specialisty, psal tak, jak mu to přišlo zábavné a zajímavé. Nepřinášel důkazy, spíše vyvolával otázky. Otázku si může položit každý, na to není třeba vědět o tématu mnoho. Součkovými informačními zdroji byly často články v populárních časopisech, což může autor tohoto textu potvrdit, neboť se měl možnost se zlomkem spisovatelova archivu obeznámit.

Vlevo obálka prvního vydání Součkova hitu Cesta slepých ptáků z roku 1964, knihu graficky upravil Libor Fára. Vpravo pak obálka souborného vydání beletristické trilogie z roku 1989, v niž autor svoji prozaickou prvotinu nakonec rozvinul, repro: ČT art

Součka zaujala archeoastronautika a tajemství spojená s vesmírem. Přeložil bestseller Ericha von Dänikena Vzpomínky na budoucnost, ale v soukromí tvrdil, že je to slátanina. Ve svých veřejných vystoupeních věnovaných Dänikenovi spíše budoval pozici pro vlastní tvorbu: zajímejme se o záhady, neodmítejme vše jako nesmysl. On sám věřil, že podivných náhod v naší historii bylo až příliš. Cožpak může být náhoda, že na středověké fresce vidíme osoby sedící v letícím předmětu? Cožpak by se mohlo americké letectvo zabývat fenoménem UFO, kdyby to byla pouhá iluze?

Populární knihy o záhadách naší minulosti Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978) se staly bestsellery; jejich autor získal u běžných čtenářů auru mimořádně inteligentního člověka, jenž vidí pod povrch věcí. Dnešní doba, kdy lze nejrůznější informace zjistit kliknutím myši, oněm titulům moc nepřeje. Jenže Souček je sepisoval v době, kdy se za každý zdroj platilo zlatem! – Nebo alespoň valutami: literaturu v němčině mu vozila manželka v knihami napěchovaném autě z dovolené v západním Německu.

Závěrečná část záhadologické trilogie, Tušení světla, se ztratila či byla ukradena v nakladatelství Albatros, kam ji autor odvezl k přepisu. Nedlouho poté Souček, stíhaný cévními chorobami a těžkou nadváhou, v prosinci 1978 umírá ve věku pouhých 52 let. Kolem ztráty rukopisu se vyrojily fámy: od krádeže provedené závistivým kolegou až po temné rejdy někoho, kdo nechtěl, aby se některé informace dostaly na světlo (tedy rejdy KGB a mimozemšťanů). Veškerá dosavadní tvorba však naznačuje, že nic převratného „golem“ v rukávu neměl. Fáma nicméně poskytla Ondřeji Neffovi látku pro román Tušení podrazu (2007).

Mládeži vědeckofantastickou četbu

Mezi tuzemskými čtenáři sci-fi byl Ludvík Souček v osmdesátých letech považován za nejpopulárnějšího domácího autora. Fanoušci mu navíc v dobrém slova smyslu nezapomenuli jeho článek Přímluva za budoucnost, v němž vyzdvihuje význam sci-fi literatury a přimlouvá se za vznik sci-fi klubů. Toto přání bylo splněno, krátce po vydání textu v Literárním měsíčníku začaly opravdu vznikat první české sci-fi kluby.

Hned první Součkův román Cesta slepých ptáků (1964) se stal hitem. Vyprávění, které začíná Verneovou Cestou do středu země a pokračuje přes podzemí Islandu až (to v dalších dílech) na Mars, pojal autor neobvykle. Celé to vyznívá jako skutečná reportáž skutečné expedice, to vše proložené dokumentárními snímky dokládajícími věrohodnost popisovaného. Začaly se valit dopisy od zájemců o další expedici a autor i Státní nakladatelství dětské knihy měli tehdy plné ruce práce vysvětlovat excitovaným čtenářům, že to celé je fikce. Jedním ze Součkových blízkých přátel byl malíř Mikuláš Medek. Když Medek namaloval v roce 1968 plátno Křižovatka slepých ptáků, měl jistě na mysli jmenovaný román.

Rovněž další Součkova beletristická tvorba je většinou fantastického ražení. Využívá autorovo oblíbené téma, totiž řešení nějaké staré záhady, v níž mají často prsty tvorové z jiné planety. A když to nejsou oni, pak se hodí do krámu i šílený nacistický vědec nebo stroj času. Souček také svou prozaickou tvorbu rámoval službou vlasti. V již zmíněném rozhovoru pro časopis Zlatý máj řekl: „Vědeckofantastické romány ve světě už dávno nejsou fantasmagoriemi – kovbojkami v Galaxii – ale nabývají čím dále tím více charakter futurologických a sociálních utopií. … Myslím, že je obrovská chyba, nemá-li tato západní literatura u nás ekvivalentní protiváhu.“

Za Součkovým zdánlivým optimismem se ovšem skrývaly hluboké obavy. Ondřej Neff vzpomíná, že na sklonku života byl Souček skálopevně přesvědčený, že v blízké době podlehne celá civilizace atomové válce.

Hned v několika prózách vystupuje detektiv Martin Anděl, autorovo alter ego. Má pověst „živého naučného slovníku“, disponuje dokonalými informacemi o všem možném a intuicí je obdarován tak velikou, až to vypadá, že dovede číst myšlenky. Je ovšem upoután na kolečkové křeslo. Rovněž toto je zčásti shodné s autorem – Souček v posledních letech života vzhledem ke svému zdravotnímu stavu hůře chodil, až nakonec přestal vycházet téměř vůbec. Když si potřeboval osobně ověřit nějaké místo v zahraničí pro svou knihu, vyslal tam manželku. Navíc sám prý jako voják do kapitalistické ciziny cestovat ani nemohl.

Ludvík Souček v díle nazvaném Přísně utajená tykev z cyklu A na dobrou noc?, který Československá televize vyprodukovala počátkem sedmdesátých let, foto: archiv ČT

Škraloup, normalizace, televize, nakladatelství

Pouze rok 1968 přinesl do jeho života jistý vzruch, ne úplně chtěný. V roce 1965 byl kvůli zdravotnímu stavu odvolán z Ústřední vojenské nemocnice a začal se starat o (dnes bychom řekli) „vztahy s veřejností“ bývalému spolužákovi, náčelníkovi Hlavní politické správy Československé lidové armády obrany Václavu Prchlíkovi. Tento generál byl během pražského jara jedním z Dubčekových mužů, ale po roce 1968, hned počátkem normalizace, byl funkcí zbaven, dokonce i byl za své postoje odsouzen. Součka to přesto politicky nesemlelo. Proč, těžko říct.

Přitom se v osmašedesátém roce vykoledoval ještě jeden škraloup. Tehdy mu vyšla sbírka tří povídek Operace Kili. V korespondenci ji označuje za svůj „parádeštyk“ a také důkaz, „že pořád dovedu psát i pro někoho jiného, než pro fakany“. Jenže v jedné z povídek figuruje sovětský voják v ne dost hrdinském světle, na což poukázali dle spisovatelova tvrzení i soudruzi v Moskvě. Část nákladu byla stažena z oběhu, nicméně horší postih se nekonal – nepočítáme-li dvacet kilogramů váhy, které Souček v kritickém osmašedesátém roce v důsledku nervozity shodil.

Příští rok je vše jinak: moci se chápe Husákova garnitura a Souček nastupuje do armádní redakce Československé televize. Na obrazovce se zjevně cítí dobře. Kromě armádního zpravodajství, pro které si obléká uniformu, může psát televizní pořady, v nichž vystupuje jako znalec. Jeho charisma popularizátora vědy bylo srovnatelné s charismatem Jiřího Grygara o desetiletí později. I když v případě Součka bychom spíše měli napsat pop-vědy. Jiří Grygar sám kdysi protestoval, aby Souček byl uváděn jako autor „literatury faktu“. Na iVysílání ČT lze nalézt dvanáctidílné pásmo pořadů se souhrnným názvem A na dobrou noc? V úvodních titulcích vtahuje létající talíř do svých útrob dinosaura – co víc si přát?

V televizi však nevydrží dlouho. Stává se redaktorem v oddělení populárně naučné literatury nakladatelství Albatros, kde působí až do svého odchodu do invalidního důchodu v roce 1976. „Vedl oddělení spíš formálně,“ vzpomíná jeho někdejší redakční kolega Karel Hvížďala. „Chodil do redakce velmi brzo a když jsem dorazil já, měl už napsanou jednu kapitolu své knihy. Byl velmi rychlý. Dal mi text zredigovat a odcházel na víno do nedaleké Národní kavárny. Tam byl tak do oběda a pak se nechal taxíkem odvézt domů. Pro mě byl prototypem normalizačního člověka, jehož slabosti tehdejší režim využíval.“

Ke konci života měl ze svých knih Ludvík Souček takové příjmy, že si mohl koupit chatu v Klánovicích. Lidé stáli na jeho novinky fronty. Pro literární vědu byl ovšem pod jejími rozlišovacími schopnostmi. V akademickém časopisu Česká literatura, vycházejícím od roku 1953 do současnosti, je Souček za celou existenci periodika pouze letmo zmíněn ve dvou článcích. Sci-fi fanoušci však na jeho odkaz nezapomněli a pojmenovali po něm fanouškovskou cenu Ludvík.