Eva Karlíková, autorka knihy o Gruzii: do tamních represí máme daleko, ale ostražitost je na místě
Strávila rok v Gruzii a sledovala tam předloňské klíčové volby, které opět ovládl proruský Gruzínský sen. O směřování země, svých zážitcích a přátelstvích, jež v zemi navázala, nyní Eva Karlíková publikovala knihu Obušky a chačapuri. Zápisky z Gruzie. Jak se jí dařilo balancovat mezi pozicí výzkumnice, která ji do země přivedla, a vlastními postoji a názory?
Jak vznikl nápad, že napíšete knihu o Gruzii?
Když jsem do Gruzie jela, nic takového jsem neplánovala. Jak jsem se však potkávala s různými lidmi a měla jsem čím dál větší přehled o tom, co si o stávající situaci myslí, jak ji prožívají, do jakých podmínek je uvrhla, začala jsem přemýšlet o tom, že by to českou veřejnost mohlo zajímat. Na základě politických událostí se začaly více projevovat i mnohé rozdíly ve společnosti, což jsem mohla sledovat zblízka. Během toho roku mi docházelo, jak povrchní mé znalosti z předchozích studií, turistických i pracovních cest byly, že jsem žila v omylu, když jsem si myslela, že Gruzii vlastně docela znám. Přijela jsem tam v září roku 2024, a když jsem v červnu 2025 ze země poprvé odjížděla – pak jsem ještě půlroku mezi Prahou a Tbilisi pendlovala –, říkala jsem si, že těch zážitků a nových přátelství a setkání bylo tolik, že bych je ráda sdílela. Zvlášť když Gruzie je země, o kterou se mé české okolí relativně zajímalo.
Dělala jste si průběžně poznámky, z nichž jste při psaní vycházela?
Ano, psala jsem si je po celou dobu – a netýkaly se jen mého výzkumu, který byl primárním cílem mé cesty. Jela jsem do Gruzie zkoumat udržitelnost nezávislé žurnalistiky. Kdykoli jsem se s někým potkala, s někým mluvila, někdo mi o stávajícím dění řekl něco, co pro mě bylo nové nebo co mi nabídlo zajímavou perspektivu, tak jsem si danou věc zapsala. I kdyby z toho neměla vzniknout kniha, chtěla jsem mít důležité postřehy a prožitky zaznamenané pro sebe. Pobyt v Gruzii jsem prožívala velmi intenzivně a díky těmto poznámkám jsem se k němu mohla vracet.
Obálka autorčiny knihy o Gruzii, repro: Maraton
Co konkrétně jste prožívala intenzivně?
Osobní vztahy. S mnoha lidmi jsem se spřátelila a leccos jsem s nimi zažila a po návratu do Česka jsem na ně myslela – na to, jak se do jejich životů promítá politická situace. Někteří mí přátelé přišli o práci, někteří čelili devastačním pokutám. A pro mě bylo do té doby v podstatě nepředstavitelné, že by mě za osobní názory vyhodili z práce. Právě takové příběhy jsem slýchala. Takže primární byly osobní vztahy, ale politická situace a politické dění se od nich nedají oddělit.
A jak jste oddělila osobní vztahy od své výzkumnické pozice?
Úplně to oddělit nejde. I ve své doktorské práci, které se nyní věnuji, však sbírám data prostřednictvím etnografického pozorování, kdy trávím čas s redaktory novin, které zkoumám. Musím s nimi navázat vztah, aby mě nechali koukat pod ruce. Když jsem chodila na protivládní protesty, chtěla jsem vidět novináře v akci. Zajímalo mě, jak z protestů reportují, kdo se jich zúčastní, jak se v terénu pohybují. Zároveň bylo jasné, že v jejich práci hrají silnou roli i emoce. Takže i v jejich případě se mi složitě rozlišovalo mezi jejich osobními postoji a jejich profesí. Z mé knihy lze ostatně snadno vyčíst i to, jak si názorově stojím já sama.
Tato vaše pozice se promítla i do formální podoby knihy. Je složena jak z historických a sociologických exkurzů, tak z osobních historek…
Ano, chtěla jsem tam dostat osobní rovinu; v této situaci a za těchto podmínek se jen stěží dá mluvit o objektivní žurnalistice protagonistů mé knihy, tedy novinářů z politicky nezávislých redakcí. Zvlášť v kontextu, v němž jsem se v Gruzii pohybovala. V úvodu knihy popisuji střet s člověkem, který měl jiný světonázor než já; zamýšlela jsem se nad tím, nakolik jsem schopná ho odsoudit na základě odlišného postoje, aniž bych se pokoušela zjistit, co se za jeho názory skrývá. Přišla jsem do země s jistým hodnotovým zakotvením a i můj výzkum se do jisté míry odvíjel od mého přesvědčení. Postupem času jsem však zjišťovala, že podmínky v zemi a její fungování nejsou černobílé. Můj kamarád se v jednu chvíli zmínil o tom, jak si můžou být všichni tak jistí, že vše špatné pochází z Ruska; bylo vidět, že ne všichni demonstranti protest vnímají jako boj proti ruskému vlivu, někteří jej vnímali jako boj proti stávající vládě, proti jejím autoritářským praktikám – bez ohledu na to, zda bezprostředně přijímá rozkazy z Ruska nebo ne.
V knize popisujete schvalování zákonu o transparentnosti zahraničních vlivů, který se podobá zákonu o zahraničních vazbách, předloženému letos v březnu Babišovým kabinetem. Jaké jsou paralely mezi děním v Gruzii a v Česku?
Zcela jasné. V Česku se ostatně často mluvilo o tom, že se zmíněný zákon tomu gruzínskému velmi podobá. Rozdíl je však v tom, že Česko má daleko komplexnější strukturu státních institucí – soudy, senát. Současná vláda je navíc u moci sotva rok, v Gruzii je stávající vládní strana Gruzínský sen u moci od roku 2012. Pokud bychom se tedy děsili, že se vydáváme gruzínskou cestou, byla by to momentálně spíš panika. Na druhou stranu je třeba říct, že zmíněný zákon opravdu nebezpečný je a je potřeba na ty paralely poukazovat, protože ten postup může být koneckonců kdekoliv rychlý. Nicméně stále věřím, že oproti Gruzii máme spoustu výhod, které podobný scénář oddalují.
Ještě v opozici: miliardář a lídr opoziční koalice Gruzínský sen Bidzina Ivanišvili a jeho manželka Jekaterine Chvedelidze 1. října 2012 opouštějí volební místnost během parlamentních voleb v Tbilisi v Gruzii, foto: / EPA / Profimedia – Igor Kovalenko Myslím, že v Česku se celkem drží tendence nahlížet na Gruzii jako na zemi, která se brání ruskému vlivu, jen se jí to v posledních letech příliš nedaří. Podle toho, co říkáte, to však může být zkreslující idealizace…
Většina z nás vidí Gruzii jako pohostinnou zemi s bohatou kuchyní, s vínem a horami. Je to něco, na čem si tak trochu zakládají i samotní Gruzínci – jako by bylo jejich povinností každého pohostit, každému dopřát to nejlepší. Jisté idealizaci tak sami napomáhají, přičemž si příliš nepřipouštějí své negativní vlastnosti. To však není případ pouze Gruzínců – ani u nás se sebereflexe příliš nepraktikuje.
V Gruzii navíc platí, že když se problém netýká konkrétního jedince, většinou ho onen jedinec nechává ležet ladem. Osobní zodpovědnost se nenosí, přenáší se jinam. Proběhly volby, byly zfalšované, jistě. Ale opravdu vyhrál Gruzínský sen pouze proto, že byly volby zmanipulované? Většina lidí Gruzínský sen skutečně volila. I proto z řad protivládních sil zazněla připomínka, že se jim nejspíš nepodařilo přesvědčit dostatek občanů, že to pro zemi není nejlepší.
V knize se zaměřujete na volby v roce 2024. Čím byly tak klíčové?
Přišly po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Gruzínský sen byl – jak už jsem řekla – u vlády od roku 2012, přičemž i za jeho vlády země dlouho aspirovala na to, stát se členskou zemí Evropské unie. Ke Kremlu zaujímala pragmatický přístup, mezi Ruskem a Evropskou unií balancovala a držela se spíš prozápadního směru. Ale po invazi Ruska na Ukrajinu se její směřování začalo měnit – odráželo se to v sankcích vůči Rusku, k nimž se země nepřipojila, v mnoha veřejných prohlášeních jejích lídrů či třeba v tom, že se objevil již zmíněný zákon o zahraničních vlivech. Po jeho prvním předložení následovaly masivní protesty, ale jeho opakované předložení, finální schválení a vstup v platnost pouze oddálily.
Ve veřejných prohlášeních vládních politiků se navíc začaly objevovat narativy, které bagatelizovaly vinu Ruska na rusko-gruzínské válce z roku 2008, schvalovala se anti-LGBTQ+ legislativa, zdůrazňovaly se takzvané tradiční hodnoty. A protesty proti zmíněnému zákonu utichly proto, že si protestující řekli: Za pár měsíců budou volby, pojďme se soustředit na ně, abychom změnili vládu a kurz země demokratickou cestou. Což se nepovedlo, ačkoli si mnozí lidé mysleli, že po všech problémech z předchozích let nemůže vláda zůstat u moci.
Nakolik Gruzii změnil turistický boom posledních zhruba patnácti let?
Turismus Gruzínce živí. Mnohé rodiny jsou na něm v podstatě závislé. Na druhou stranu se vytrácí panenskost gruzínské přírody. Například Cminda Sameba, kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti, byl před jedenácti lety, když jsem Gruzii navštívila poprvé, dostupný jen pěšky, případně buginou po takové bahnité cestě. Před rokem, kdy jsem tam byla znova, k němu vedla široká silnice, bylo tam parkoviště, záchody. Je to samozřejmě přirozený vývoj, ale to, že se země pod turistickým náporem výrazně mění, je očividné.
Eva Karlíková, autorka knihy Obušky a chačapuri. Zápisky z Gruzie, zdroj: archiv Evy Karlíkové
Eva Karlíková (* 1995)
Narodila se v Moravských Budějovicích. Vystudovala teritoriální studia se zaměřením na východní Evropu a Eurasii na Fakultě sociálních Univerzity Karlovy, kde je nyní v doktorském studiu. Pracovala na rozvojových a humanitárních projektech Charity ČR v Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině. V lidskoprávním oddělení Člověka v tísni vedla projekty podporující nezávislá média ve východní Evropě. Od roku 2024 spolupracuje s moldavským investigativním projektem CU SENS. Svazek Obušky a chačapuri, jejž vydalo pražské nakladatelství Maraton, je autorčinou knižní prvotinou.
