Kdo se bojí Hedy Gablerové? Zfilmování Ibsena coby psychický masakr

Hrála od šesti let, v Americe byla dětskou hvězdou, v dospělosti se sice prodrala do Hollywoodu, ale žádná velká sláva to teď není, tím spíš ne po maléru, který ji potkal a při němž zemřel člověk, na čemž se pořádně povozil bulvár. Takže je ráda, že se jí ozvali z Evropy, z Norska. Tam přijíždí, aby ztělesnila titulní roli ve filmové adaptaci Ibsenova dramatu Heda Gablerová. Ale rychle zjistí, že na její zvyklosti půjde o natáčení značně neortodoxní: režisér nemá scénář, po herečkách a hercích žádá, aby se vždy naučili repliky příslušné scény z Ibsenovy hry a zahráli ji tak, aby do ní co nejtěsněji nasadili své vlastní životní zkušenosti a pocity – to je podle něho skutečná umělecká pravda. Když je s výsledkem vynucované psychodramatické epizody spokojen, vzápětí napíše příslušný obraz, který se potom natočí.

Plán se ovšem zvrtne: prolínání osobních situací jednotlivých členek a členů štábu a postav Ibsenova dramatu generuje vzájemná pnutí zúčastněných. Zahrávat si s emocemi a intimitou není jen tak. Slévání Ibsenova dramatu a osob, které se pokoušejí adaptaci vytvořit, odpovídá i fakt, že členové štábu nesou jména postav původní hry, pouze režisér se jmenuje Henrik – jako Ibsen…

Romana Widenková, Marta Dancingerová a Jan Hájek v inscenaci Činoherního klubu Heda Gablerová – Naostro, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Tolik základní „rozestavení“ ve hře Heda Gablerová – Naostro. Nikoliv poprvé režisér Jiří Havelka nastudoval inscenaci, v níž se pracuje se slavnou dramatickou látkou zakomponovanou do tvaru, v němž se s klasikou snaží popasovat naši současníci, vstupuje jim do životů a rozmývají se hranice mezi realitou a fikcí – viz titul Bitva o Hernaniho, jejž má na repertoáru Dejvické divadlo (tomu Havelka od letošního ledna umělecky šéfuje). Ale zatímco s dramatickým textem Hernani od Victora Huga si tamní soubor pod Havelkovým vedením kolektivně pohrává, Heda Gablerová – Naostro je pevně daný text. Pro jednoho z nejvýraznějších tvůrců tuzemského autorského divadla posledních deseti patnácti let znamená inscenování hotové předlohy disciplínu, již se teprve učí, což v programu k Hedě Gablerové – Naostro také přiznává.

(A zcela na okraj: Jiné drama Henrika Ibsena, Noru, v roce 1979 ve svém prvním divadelním textu dekonstruovala příští rakouská nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelinek ve hře Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností; v Česku ji roku 2010 na Nové scéně inscenovalo v režii Michala Dočekala pražské Národní divadlo).

Související článek

Další Shakespeare ve Spolku Kašpar: Diváku, s naším temným Learem si poraď sám!

• Adéla Kalusová

Představení, které jsem v Činoherním klubu viděl, mělo tah zhruba do pětatřicáté minuty. Jednotlivé figury se zprvu oťukávaly, repliky (v překladu Markéty Kočí Machačíkové) o sebe co chvíli pěkně křísly, byla v tom nebanální lehkost, drsná ironie i zlověstné tušení, že na „maso“ teprve dojde. A skutečně! – Jenže: čím víc se atmosféra zahušťuje, neboť zkoušení a natáčení Hedy Gablerové pod vedením autokratického režiséra (Jan Hájek) se pro zúčastněné stává martýriem, tím víc divadelní tvar tuhl a chladl, přešel v poněkud monotónně působící přehlídku houstnoucího psychického zraňování, které si nejvíc odskáče představitelka titulní hrdinky. (Přitom právě napínavost až svého druhu strašidelnost oceňovali na londýnské inscenaci britští recenzenti; těmito vlastnostmi stominutová, bez pauzy hraná novinka Činoherního klubu prostě nedisponuje.)

Marta Dancingerová a Jan Grundman v inscenaci Činoherního klubu Heda Gablerová – Naostro, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Po jednom zhlédnutí není pro mě osobně snadné říct, zda dojem, že postavy jsou od diváků jaksi daleko a příběh zůstává do sebe zavinutý, je věcí konkrétního představení, Havelkovy režie nebo dramatického textu Niny Segal. Asi od všeho trochu. Autorka bezesporu umí vystřihnout vtipné dialogy, se sympatickou ambivalencí nakládá s některými aktuálními jevy (koordinátorka intimních scén při natáčení, psychické zdraví lidí od filmu, otázky ne-korektnosti). Velmi dobře ví, jak vystavět celkový tvar: vycepována scenáristiko-dramatickou průpravou vnáší do děje efektní, jenže vlastně předpokládatelné momenty. Znepokojující ingredience přisypává až moc patřičně, jako by podle pouček (například motiv Hedina těhotenství či opilství Ejlerta – jakkoliv mají oporu v Ibsenově předloze).

Marta Dancingerová, Jan Hájek, Lucie Žáčková, Romana Widenková, Viktor Zavadil a Jan Grundman podávají velmi slušné výkony, každý z nich našel pro postavu svoji polohu; u Dancingerové, která ztělesňuje titulní Hedu, jde v Činoherním klubu o dosud asi nejvýraznější roli. Dovedu si představit, že po pár reprízách si souhra a dikce sednou, na premiérovém provedení byla mírně patrná syrovost, nezažitost, to se ale úplně nepočítá. Co se ovšem již nevybrousí, to je scéna Dády Němečka, která svoje kouzlo ztratí krátce poté, co se přední stěny dvou karavanů pro herce nápaditě vznesou do provaziště a obnaží se jejich interiéry s dveřmi, pohovkami a stolečky, které s postupujícím časem působí jako omezující a trčící prostorové danosti, jimiž se herci komplikovaně proplétají. A svícení scény je velmi průměrné (osoba navrhnuvší light design není v programu uvedena).

Lucie Žáčková a Marta Dancingerová v inscenaci Činoherního klubu Heda Gablerová – Naostro, foto: Činoherní klub – Pavel Nesvadba

Po Gogolových Hráčích a původní novince Tomáše Dianišky Zakleté dámy se tak třetím premiérovým titulem nynější sezóny Činoherního klubu stal aktuální kus ostrovní dramatiky, která má na této pražské scéně nepominutelnou tradici. Heda Gablerová – Naostro se sice nejspíš nezapíše coby výrazný reprezentant této linie „Činoheráku“, ale skladba tří zmíněných titulů ukazuje na dramaturgickou snahu tohoto divadla nějak se znovu najít, vyprofilovat, namíchat směs zábavnosti, aktuálních témat a dobrého herectví, které ostatně bylo výrazným rysem převážně většiny historie této scény, jejíž nynější sezóna je jubilejní, šedesátá.